Podzimní klubová scéna sotva začala šlapat do pedálů, a už takové lákadlo? Téhle sestavě prostě těžko odolat, i když jsem stejně váhal. MeetFactory s jejími sloupy a nízkým pódiem nemám rád. Nakonec ale drobné averze vůči místu konání prohrály právě s vidinou toho, co se mělo ten večer na pódiu prezentovat. Jednoduše řečeno: čtyřikrát svébytná kvalita, v součtu ještě znásobená. A rozhodnutí vychutnat si tohle menu využilo překvapivě mezinárodní publikum: vedle češtiny zněla v sálech i němčina, polština nebo angličtina.

Slušně plno bylo už na úvodní akt, který měli na starost Harakiri For The Sky. Rakouská parta za tu více než dekádu vyrostla v jeden z předních postblackových spolků a v Praze jasně ukázala, jak se to má dělat.

Muzikanti se schovávali za hustou mlhou a pečlivě budovali své intenzivní, avšak velmi přehledné opusy, které proplétají jemné kytarové linky. A co je nejlepší - ty kytarové kudrlinky byly slyšet! Takže si šlo skutečně vychutnat všechny ty drobnosti ve skladbách jako "Fire, Walk With Me" nebo "I, Pallbearer".

Harakiri For The Sky v sobě mají cosi katarzního - drtí, a přesto hladí a uklidňují. Tenhle set se pod kůži zaryl hluboko a skončil možná až moc brzy.

Cestu k Omnium Gatherum jsem si musel trochu hledat. A nebyl jsem sám, protože začínali před poloprázdným sálem - pravda, nezaslouženě. Tihle Finové vlastně z celého line-upu nejvíce vyčnívali. Jako jediní totiž mířili do oblastí death metalu, jakkoliv s onou typicky severskou melodičností a téměř párty radostností.

Ostatně to, že jim nadhled není cizí, dokazuje letos vydaný cover songu "Maniac" z muzikálu "Flashdance". A není to vůbec špatné, škoda, že na něj nedošlo.

Omnium Gatherum jsou proslulí svou pódiovou energií a tu v šatně nenechali ani v MeetFactory. Zpěvák Jukka Pelkonen se na malém pódiu (navíc ještě zmenšeném bicími bez praktikáblu, ten zabírala sestava připravená pro poslední bod v programu) nezastavil, proplétal se mezi spoluhráči, hecoval dav. A nakonec si ho na svou stranu přece jen získal.

Irové Primordial, v jejichž tvorbě se potkává black metal s keltskou hudbou, byli pro mě - a soudě podle zaplněnosti klubu asi nejsem jediný - největším lákadlem. Nevystupují tady totiž tak často, jak by bylo záhodno. Poslední samostatný koncert odehráli před pěti lety v Paláci Akropolis, pak si dali ještě popůlnoční set na čtyřiadvacátém Brutal Assaultu.

A navzdory prvotním problémům se zvukem - jedna kytara na začátku řezala tak moc, až přehlušovala úplně všechno - se podařilo vykouzlit nejlepší set večera. Tahounem je tu pochopitelně charismatický A. A. Nemtheanga, nezastavitelný démon s oprátkou na krku, kterou občas prakticky doplňoval vizuální stránku skladeb.

Primordial jsou kapelou, která dokáže vytvořit skutečně unikátní atmosféru, přenést do dávných legend a příběhů a zároveň se prakticky neotřít o běžná klišé folk metalu. Tady se pracuje se stavebními prvky blacku, ke kterým se přidává skvělá práce s melodiemi a dynamikou. A je to znát u starých jistot "Coffin Ships", novější "To Hell or the Hangman" i úplně čerstvé "Victory Has 1000 Fathers, Defeat Is an Orphan" z letos vydaného alba "How It Ends". Tahle formace kvalitativně neklesá a i její letošní set byl zážitek.

Poslední v programu, Paradise Lost, jsou tu naopak až moc často. Jen letos to byl jejich druhý tuzemský koncert, vloni se pro změnu zastavili v Plzni a na Brutalu. Nabízí se proto srovnání a to pro skupinu nevychází právě lichotivě. Svého času klíčové jméno pro vznik gothic metalu, experimentátoři, kteří byli ochotní fanoušky naštvat příklonem synth popu a pak se zase vrátit k doom metalu, jedou na půl plynu. Nějak se z jejich koncertního projevu vytratila jiskra.

Alespoň ty sety obměňují, ač povinné "As I Die", "One Second" nebo "Say Just Words" zůstávají a kolem nich se točí průřez songy napříč velkou částí diskografie. Zarazí ovšem jedna věc. Formace letos slaví vydání desky "Icon", celou ji přetočila a chystá k vydání, a naživo ji odbude jen skladbou "Embers Fire"? Trochu promarněná šance, bych řekl.

Navíc jim úplně nezahrál do karet zvuk, který pro změnu v některých písních bojoval s až nepříjemně vytaženou basou. Ne, on to nebyl v zásadě špatný koncert, jen prostě Paradise Lost vystupují na půl plynu. A to je u natolik důležitého bandu docela škoda.

Vyprodaný Ultima Ratio Fest dává naději, že to nebylo v českých zemích naposledy. Uvidíme ale, zda se podaří postavit natolik šťavnatou soupisku kapel. Večer měl své mušky, přesto to bylo skvělé a uchu metalového fanouška lahodící.