Pátý festivalový den otevřely za nepříliš velkého zájmu diváků na Freedome scéně předskokanky jednoho ze starších turné 5 Seconds Of Summer, skupina The Aces. Ta by ráda inspirovala ostatní holky, aby se taky rozhodly založit ryze ženskou kapelu, zároveň ale nesnáší, když se o ní mluví jako o ryze ženské formaci, jíž ovšem bezpochyby je. Tak hodně štěstí.

Na hlavní stagi se mezitím představila Caroline Polachek. Ta se svou poslední deskou nyní podobně jako třeba Rina Sawayama prochází tranzicí z undergroundu do toho nejvyššího mainstreamu podobně, jako se to před časem podařilo třeba Charli XCX.

Hlavní úkol tedy byl zjistit, jak se jí podaří zkombinovat skladby z dvou posledních, žánrově naprosto odlišných studiovek. Pokud jste totiž o letošní headlinerce festivalu Pohoda dosud neslyšeli, pak vězte, že někdejší frontmanka indiepopových Chairlift má nyní v rukou tak odlišný materiál, že kdybyste si tato alba pustili za sebou a nevěděli, o koho se jedná, nejspíš byste neuhodli, že za nimi stojí stejná žena.

Spoluautorka písně "No Angel" od Beyoncé byla vřelým přijetím na Szigetu viditelně zaskočená a celou dobu se nepřestávala culit. Svůj setlist postavila zejména na písních z nové kolekce, tím také na spíše popový Sziget skvěle zapadla. Bylo ale znát, že kdykoliv sáhla do materiálu ze starší (a výborné) nahrávky "Pang", koncert to hodně proměnilo a nepoučené publikum jí začalo chladnout, by co hůř, kontrolovat sociální sítě.

Dá se předpokládat, že do budoucna bude spolu se svou doprovodnou kapelou v programu starší skladby škrtat čím dál více. Její dlouholetí příznivci by si tak měli pospíšit, pokud ji chtějí vidět živě ještě před jejím definitivním odevzdáním se velkému showbyznysu.

Nedávná cover girl našeho sesterského časopisu Full Moon nakonec neměla úplně plno, přece jen bylo tou dobou podobně horko jako o den dříve na Tomu Grennanovi, a tak ji spousta lidí sledovala spíše zpovzdálí, bylo ale dobře, že předskokanku Duy Lipy pořadatelé akce do soupisky přizvali. Bylo to vítané osvěžení.

Giant Rooks prý svůj set v Maďarsku málem nestihli, kdesi v Rakousku se jim uprostřed ničeho porouchal autobus. Nakonec to ale tahle díky Rock For People už i v Česku dobře známá parta stihla vyřešit a v Budapešti nabídla i ukázku z nové desky, která je asi zase kousek posune od indie rocku k popu.

Také si dle svých slov chybně mysleli, že už hrají ve finálním dni festivalu. To samozřejmě není žádné zásadní selhání, ale s troškou škodolibosti lze dodat, že to by se tedy Niallu Horanovi stát nemohlo.

Pořádné problémy ale nastaly, když se na hlavní scénu dostavila Lorde. Začít jako jediná vystupující z celého týdne hned se šestnáctiminutovým zpožděním a bez omluvy určitě není dobrá vizitka, než se ale posuneme dál, je potřeba drobný disclaimer.

A tady je nutné přepnout do autorského singuláru a uvést na pravou míru pár věcí. Kolegové z redakce, ale i řada čtenářů si i po více než deseti letech pamatují, jak jsem tehdy v makrorecenzi dle jejich soudu ustřelil a napálil slečně Yelich-O'Connor hodnocení 3/10, především proto, že mi její debutové album přišlo zvukově monotónní, nevzrušivé, nekonečné a plné odpuzujících textů, kvůli nimž působila jako rozmazlený spratek.

I dnes mám za to, že jediná solidní písnička na něm je "Tennis Court". Málokteré hodnocení kohokoliv mi tehdy bylo vyčítáno a v průběhu let opakovaně připomínáno jako právě toto a dlouholetí čtenáři musicserveru proto mohou mít pocit, že mi nic neudělá takovou radost, jako ji za její koncert v Budapešti popravit.

Co už ale lidé nevědí, je skutečnost, že druhá deska, na které Lorde výrazně zatočila žánrovým kormidlem, mi zejména díky chytlavému singlu "Green Light" přišla docela fajn. A i ta aktuální "Solar Power", na které se zpěvačka znovu hudebně změnila k nepoznání a trochu u toho více či méně nevědomky vykradla Primal Scream, je moc povedená. Nejen zvukově, ale právě i díky daleko lepším textům.

Na koncert jsem byl proto upřímně zvědavý, a to dokonce tak moc, že jsem si ještě dva dny před jeho začátkem koupil její tričko (což jinak dělám vždycky až po vystoupení podle toho, jaký výkon uvidím). A jelikož rodačka z Aucklandu v Evropě hraje velmi vzácně, tak půjdu v otevřenosti dokonce tak daleko, že přiznám, že právě na ni jsem se těšil ze všech headlinerů nejvíc, a to i proto, že jako jedinou jsem ji dosud naživo neviděl. Tím se snad můžeme vyhnout jakýmkoliv obviněním ze zaujatosti.

A teď ta holá pravda: bylo to špatné. Hodně špatné. Scéna byla vymyšlená tak, že v jejím centru se nacházel obrovský kruh, který měl znázorňovat Slunce. Před ním visely ze stropu až skoro k podlaze provazy, na nichž byly připevněné desítky stříbrných koleček. Působily podobně jako závěs a vizuálně skrývaly kapelu, v níž ale byl jen bubeník a klávesista.

Lorde se na straně jeviště nechala natáčet, jak si postupně pouští podkres ke svému největšímu hitu "Royals", jimž začínala, a jen co se skladba začala probouzet k životu, bylo brzy jasné, že Novozélanďanka vystupující ve fialovém topu a modré sukni, která se před startem show celá vyválela ve třpytkách, nám toho moc nepředvede.

A brzy to začalo vnímat i publikum, protože zatímco první řady tradičně jásaly s rukama nad hlavou, pohled na stojící a bavící se lidi opodál dával tušit, že protagonistka svým výkonem mnoho lidí nestrhla. Že coby popová zpěvačka neumí tancovat a spíš sebou jen tak háže nebo že se většinu času tváří nabručeně, by jí člověk ještě odpustil. Jenže ona v Budapešti zapomněla i zpívat. Takže co vlastně umí?

Playback je to slovo, na které čekáte. Právě v něm se nacházely všechny líbivé melodie, které mají její fanoušci rádi, ať už se bavíme o tom nejstarším refrénu z "Royals" nebo tom novějším ze singlu "Solar Power". Jediné, co bylo v jejím podání naživo, byly sloky, v nichž ale většinou nezpívá, ale spíše jen něco povídá. A pak taky její osudová balada "Liability", kterou odprezentovala vsedě. Ono se v ní totiž zas tak moc nezpívá.

Publiku se u toho v pětiminutovém proslovu svěřila s tím, že skladba vznikla, když před časem brečela v taxíku, že ji nikdo nebude mít rád. Pointa jejího vyprávění tak spočívala v tom, že máme být co možná nejvíc sami sebou. Jak objevné.

Všechno ostatní už ale bylo puštěné z podkresu a Lorde se ani příliš nesnažila to zamaskovat. Dá se předpokládat, že živý byl i zvuk bicích, ale vzhledem k tomu, jak umně si svého kolegu schovala za zmiňovaný závěs, hrozilo by tady dávání rukou do ohně za podobná tvrzení popálením.

Už zmíněnou píseň "Tennis Court" dnes šestadvacetiletá hvězdička dala v nepříliš vydařeném remixu od Flumeho, celkově ale byla prostě nuda něco takového pozorovat. Ani ty rachejtle nebo tanečnice nebyly, aby se na tom pódiu aspoň něco dělo.

"Popadněte dech, ty zbývající dva songy budou pěkně crazyyyy!" burácela. Asi o minutu později jí odešel mikrofon, a tak ho musela jít vyměnit. Stane se. Co už se ale běžně nestává, je asi jediná věc, za kterou by zasloužila pochvalu. A to za skutečnost, že si do finální "Green Light" pozvala hosta - Caroline Polachek! V nečekaném společném čísle tak celé obecenstvo viditelně ožilo a užívalo si jedinečný a neopakovatelný okamžik s nimi. Obě muzikantky byly sice kvůli vytaženým podkresům slyšet jen sporadicky a objektivně vzato toho zas tolik nepředvedly, ale kdy jindy se vám poštěstí něco takového vidět? Nikdy!

I přes tento euforický moment ale musí být doporučení českým fanouškům, kteří by snad na ni chtěli někdy vyrazit za hranice a splnit si sen, jednoznačné: nedělejte to. Pokud si alespoň trochu vážíte sami sebe a svých peněz, investujte je raději do umělců, kteří z vás nedělají blbce a na koncertech vám skutečně zpívají.

Amyl And The Sniffers byli z jiného těsta. Neučesanému punku z Melborne v podání expresivní Amy Taylor bylo jedno, jestli někde intonace ujede, či nikoliv. Naživo působila skupina mnohem syrověji než z desek a těch pár desítek minut ve stanu Freedome využila frontmanka k tomu, aby se ve svém korzetu podívala i k divákům v davu.

Těch ale mnoho nebylo, mnozí totiž zůstali na hlavní scéně a dali si rovnou i druhého headlinera pátého dne, rappera Macklemora. Mimochodem, nescházelo asi mnoho a měli bychom je loni v Hradci Králové. Tou dobou totiž vystupovali v Evropě jako předskokani na "Hella Mega Tour" od Green Day, Fall Out Boy a Weezer.

Ale zpátky do Maďarska. Kdo na autorovi poslední studiovky "Ben" byl před pár týdny v Ostravě nebo alespoň četl reportáž, mohl by si tady dát prostě jenom Ctrl+C a Ctrl+V a část o něm přeskočit.

Stejné bylo složení písní, jejich pořadí a také promluvy k publiku. Dokonce i momenty, kdy si po prvním songu pomalu sundává sluneční brýle, stříká po publiku vodní pistolí, leze mu v "Can't Hold Us" na ruce, chce se sem stěhovat a tvrdí, že to rozhodně neříká všude, nebo když opakovaně mluví o tom, že živá hudba je nejlepší, a proto ji tady hraje pro 45 000 lidí (na Szigetu jich přitom bylo zhruba dvojnásobek), byly shodné.

Také znovu vykládal o tom, že bude platit deset tisíc za každou minutu, o kterou přetáhne, ale že je mu to jedno. Šašek. A co je hlavní, tatáž zůstala i jeho falešná doprovodná kapela, která stejně jako na Colours byla na jevišti jen proto, aby to vypadalo, že se tam něco děje. Ve skutečnosti ale měl veškerou hudební část doslova pod palcem DJ, který samozřejmě i tady ukazoval své tetování na srdci, když rapper v závěru celých šest minut své kolegy představoval. Přesto se ale pár detailů lišilo.

Snad i proto, že se kvůli zpoždění Lorde nestíhalo, a tak s osmiminutovou prodlevou musel odstartovat i Macklemore, se setlist musel obejít bez skladby "1984". Rodák ze Seattlu zde vzpomenul také na své předchozí vystoupení, které si prý vybavil hned poté, co přijel na Ostrov svobody a viděl ty ozdobené stromy. Jiná byla pochopitelně i taneční soutěž, kam si pozval dívku z Polska a mladíka z Izraele, jelikož ale byli oba špičkoví, nějak u toho zapomněl ohlásit vítěze. Uvedl však, že tanečníci z publika na předchozích dvou koncertech (Francie a Lipsko - pozn. aut.) byli marní. Tak snad se mu aspoň líbilo v německé zoo, kam se před setem vypravil.

Bylo znát, že už se mu Sziget přece jen trochu vypálil do hlavy, ostatně v roce 2019 tady strávil hned dva dny, protože na scéně vypomáhal se "Summer Days" headlinerovi předchozího dne, Martinu Garrixovi. Tu dal tentokrát sám, ačkoliv ne tak docela. Stihl se totiž u toho i pozdravit s mobily svých fanoušků v prvních řadách.

Také si i pamatoval, že se akce koná celých šest dní a že tady nikomu nezáleží na tom, jak chodí druzí oblečení, koho milují nebo čemu věří, protože tak to tady skutečně funguje. Ve svých pochvalách šel dokonce tak daleko, že si na sebe na přídavek vzal tričko s nápisem "Budapešť" a obrázkem parlamentu, které patrně před koncertem splašil v nějakém obchůdku pro turisty, a ve finále byl i tak direktivní, že Sziget prohlásil za lepší festival, než jakým je Coachella. Zda tomu tak je doopravdy, si tady s trochu štěstí jednoho dne povíme.

Ale zpátky k tomu podstatnému. Ačkoliv i jeho show byla do určité míry kvůli tomu playbacku falešná, jsou dojmy pozitivnější než v případě Lorde. Proč? Především proto, že Macklemore svůj rap, tedy to primární a jediné, čím se prezentuje, dává naživo od začátku do konce a technicky vzato nemá jinou možnost než pouštět refrény z podkresu, protože Jess Glynne, Kesha a další s ním na turné nejezdí.

Také je na pódiu mnohem energičtější a hitů má na svém kontě tolik, že s nimi dav umí strhnout od první minuty. Tu pomyslnou náplast zklamání z jeho šetření na kapele jsme také už mohli strhnout v Ostravě a tušili, co zhruba čekat, realita proto nebyla takovým vystřízlivěním jako v případě jeho předchůdkyně. Stále sice platí, že oproti jeho starším šňůrám je ta aktuální bezkonkurenčně horší, nicméně vhodný výraz pro shrnutí jeho setu v Budapešti zní - guilty pleasure.

V cirkusovém šapitó se krátce poté tak jako každý den předvedli artisté v představení zvaném "Circa - Humans 2.0". Pokud si ještě vzpomenete na duo svalnatých mužů Dae Men z Česko Slovensko má talent, tak tito Australané předváděli skoro totéž. Jen toho bylo čtyřikrát víc, protože přesně tolik lidí se na podlaze (a ještě častěji nad ní), nacházelo.

Lezení si po zádech, přemety, salta, tanec a spousta power póz, to byly jejich silné zbraně. Škoda jen, že to vystoupení nebylo poloviční - ke konci už se jim ty triky dost opakovaly a nejednoho diváka určitě napadlo, že daný kousek by s trochou snahy zvládl taky. Jinými slovy - kdo tuhle performanci nestíhal, o moc nepřišel.

SG Lewis ve stanu Freedome taktéž docela zklamal. Svou studiově neotřelou tvorbu na pomezí deep housu a synth popu publiku předával jen z pozice DJe, spolupracovník hvězd od Duy Lipy přes Mabel, Clairo, JP Coopera a Tove Lo až třeba po Jessie Ware se patrně do vyšších sfér showbyznysu zatím nepodívá, koncertně je to bohužel chudé. Alespoň poslech jeho debutu "Times" ale lze i tak doporučit. Možná vás mile překvapí.

Také Tale Of Us potřebují ke svému výkonu gramce. V Berlíně usídlené duo původně z Milána bylo na Szigetu zastoupeno jen z poloviny a solidně zaplněnou Samsung Arenu bavilo svou kombinací trancu, housu a techna s důrazem zejména na poslední zmíněný žánr až do ranních hodin.

Paradoxně mnohem větší potěšení ale udělala skupina vystupující pod názvem Don't Stop The Queen Tribute band (ano, psáno skutečně s malým b). Tenhle revival z Maďarska je daleko lepší než to, co předvádějí naši Queenie. Milovníci gulášů si totiž na nic nehrajou. Freddie Mercury má v jejich podání pupek a vlasy až po ramena a jediné, co připomíná originál, je o dvě čísla menší žlutá bunda, kterou přehodí přes své tričko. Basák zase ve svém nátělníku vypadal, že si sem odskočil z tréninku basketbalu. A Brian May? Škoda mluvit.

Ale je to taková zábava! Zatímco u imitátora Klucha z Queenie vás co chvíli dráždí intonační nepřesnosti, které by skutečný Freddie neudělal, a ty drobné odlišnosti v konečném důsledku brání tomu se do jejich pompézní show naplno položit, v Maďarsku se s tím nepárali. Věděli, kým jsou, a nesnažili se to nijak maskovat.

Ovšem pozor - to neznamená, že by jejich Freddie neuměl zpívat. Uměl, a to docela solidně. Dával si to ale celé uvolněně a podobně to vnímalo i rozdováděné publikum, které tancovalo i na stolech a přilehlých stromech. Dokonce se našel i další crowdsurfer - vozíčkář, který si jejich koncert užil přímo z kotle a na to, na jak malé stagi pánové hráli, bylo obdivuhodné, jak obrovské množství lidí přilákali.

A i když to mělo jen o malý kousek lepší úroveň, než když vám takto kamarád po čtyřech pivech začne v hospodě zpívat "We Are The Champions", byla ta sdílená euforie mnohem silnější než ta v celé slavné O2 areně. Jasně, byl to bizár. Ale krásný. Upřímnost a přirozenost, k tomu ještě aspoň trocha skillu. O tom to celé bylo. I pátý den tedy opět nabídl program sice s místy kolísavou, přesto však velmi pestrou nabídkou.

Šestý a poslední den patřil hlavně a především Billie Eilish. Víc asi dodávat netřeba.