Jakuba Kaifosze alias Lazer Vikinga bylo vloni na podzim všude plno. Překvapil odskokem od kytar k synth popu a tahle změna mu v letošním roce přinesla i ceny od hudebních kritiků. Zároveň probral k životu projekt Wild Tides. V obou těchto podobách se představí na festivalu Krásný ztráty ve Všeticích.
Samotný rozhovor vznikal dlouho, velmi dlouho. Začali jsme na konci roku písemně a pak postupné vyměňování otázek a odpovědí přerušil covid a další vnější okolnosti. Interview jsme nakonec dotáhli face-to-face v jedné holešovické kavárně, to už přišla na přetřes témata jako hudební ceny a hlavně návrat Wild Tides.
Mám tě zafixovaného jako kytarového nerda, a přesto jsi na aktuální desce sáhl po syntezátorech. K důvodům se ještě dostaneme, ale zajímá mě, kde skončily tvoje kytary a další gear?
Mně přijde něčím takový hořkosladce vtipný, jak se z něčeho tak povrchního, jako je výměna kytar za synťáky, stalo u "Tunnel Vision" instantně nosný téma mytických rozměrů. Ne že by mi to nedávalo žádnej smysl, jen mě tenhle holej fakt opakovaně dostává do situace, ve které se nemůžu zbavit pocitu, že se hodně lidí zabývá daleko víc tím, co na té desce není, než tím, co na ní je.
© Lazer Viking On je to přece jen trošku skok, že jo. A navíc je tvůj přechod na synťáky prostě hudební plot twist letošního roku. Někde jsi ovšem řekl, že to vzniklo přirozeně. Byla i nějaká jiná možnost, byť třeba zůstat u kytar? Co tě na synťácích přilákalo?
Když se na to teď dívám trochu s odstupem, vidím jako hlavní motivaci k pokoušení tý cizí formy hlavně potřebu se otevřít něčemu neznámýmu, potřebu se ještě víc obnažit v tom procesu psaní a skládání. Já se neustále snažím hledat nějakej utopicky dokonalej jazyk pro ty konkrétní věci, co mi zrovna vznikají pod rukama, a tenhle radikální úkrok se ukázal jako správnej směr na cestě k oproštění se od tíhy vlastní pověsti. Když totiž zbavíš
Lazer Vikinga kytarového mýtu a hodíš ho do na první dojem úplně bizarního kontextu v podstatě elektronický hudby, zbyde po něm jenom to nejdůležitější - písničky.
Jak moc tě poznávání nových nástrojů - a tedy i způsobů vyjádření - vybízelo k experimentování, k hraní si?
Já si nedokážu představit situaci, ve který bych vědomě rozlišoval, kdy si
hraju a kdy ne. Představa dělení jakýkoliv kreativní činnosti na
hravou a
vážnou část přijde absurdní. Přece když si hraju, tak si hraju smrtelně vážně, a když je něco smrtelně vážný, tak to v žádném případě neznamená, že to nemůže být ve svý podstatě hravý. Čím víc nad tím teď přemýšlím, tím víc mám pocit, že právě ty nejbolestivější písničky na "Tunnel Vision" jsou vlastně ty hudebně nejhravější, ty nejnaivnější. A o to jsou pak ve výsledku krutější.
Lazer Viking
Jakub Kaifosz je český muzikant a multiinstrumentalista. Jeho nejvýraznějším projektem je Lazer Viking, který se z původně kytarového soundu ovlivněného garážovým rockem a surf rockem proměnil, poněkud překvapivě, v synthpopovou záležitost. Výsledné album "Tunnel Vision" svému autorovi vyneslo nejen cenu Apollo, ale i Anděla za nejlepší videoklip. Kaifosz působí též v kapele The Wild Tides, která se po vydání oceňované desky "Sbohem a šáteček" na šest let odmlčela. Nyní se vrací zpátky na pódia a pravděpodobně má před sebou i další studiovou budoucnost.
A naopak - bylo to, že používáš nové nástroje, v něčem limitující?
Vytváření úplně čehokoliv je ve svý podstatě jenom zkoumání vlastních limitů. S trochou výdrže a trpělivosti to pak může vyústit i v jejich překonávání. Hudební nástroje a vlastně i jakékoliv jiné materiální prostředky ke tvorbě umění jsou taková berlička pro ty z nás, kteří nechtějí vystoupit ze své komfortní zóny natolik, aby se dokázali vyjadřovat pouze svým tělem. Komunikovat emoci či názor beze slov, bez jediného tónu či zvuku, bez potřeby co nejdokonalejšího záznamu, tedy v jejich absolutní pomíjivosti, to je asi ta nejryzejší forma uměleckého vyjádření, kterou znám. Došlo mi to teprve nedávno, při celkem podnětný diskusi s několika tanečnicemi z 420PEOPLE, na který jsem ten večer úplně náhodou narazil. Od té doby na to nemůžu přestat myslet. Na to, jak nenáročný to, co dělám, vlastně je.
Jak jdou dohromady temné texty s často velice lehoučkými synthpopovými melodiemi, která lákají do tance? Samozřejmě, ne každá skladba na albu taková je, ale takové "Oh Boi" či "Mohn Cheree"?
Na to se spíš zeptej kohokoliv jiného než mě. Můj názor je tady absolutně irelevantní. Mě daleko víc zajímá, jak ty písničky působí na posluchače, co si v nich našli, kde jsme se protli, kde minuli, proč jsou pro ně důležitý, nebo proč jsou pro ně třeba neposlouchatelný, či ještě hůř - zapomenutelný. Já osobně jsem opravdu ten nejzbytečnější faktor, na kterej se u poslechu "Tunnel Vision" ohlížet. A proto jsem vždycky nadšenej, když mi někdo upřímně řekne nebo napíše, co znamenaj' ty slova a melodie pro ně. Co jim daly nebo vzaly. Strašně bych si přál, aby se to dělo častěji. Aby bylo přirozený místo
"Je to skvělý" nebo
"Stojí to za prd" říkat, proč to tak člověk cítí. Protože hudba, stejně jako jakákoliv jiná forma umění, by měla být hlavně a především dialog.
Za mě to do "Tunnel Vision" vnáší potřebný napětí a nutí to k přemýšlení. Což je něco, co mám na hudbě rád. Když je všechno hned jasný a není nad čím uvažovat, je to nuda? Co tě při psaní muziky inspiruje?
V žádným případě! První plán je nejzásadnější! Je to brána ke všemu, co je ukrytý uvnitř, ale zároveň dobrej první plán může být častokrát úplně dostačující. Já jsem většinu svýho života prvoplánovost zabedněně odsuzoval. Myslel jsem si, že to
opravdový musí být nějak chytře schovaný, zašifrovaný. Až s "Tunnel Vision" jsem si dovolil dělat věci srozumitelně. Věci, ke kterým nepotřebuješ příručku, aby mohly okamžitě fungovat. Tím se mi neskutečně ulevilo. Až tak, že si teď nedokážu představit, že bych měl pracovat jinak než s konstantním důrazem právě na ty aspekty, který jsou posluchačům nebo publiku nejblíž.
Jak to myslíš?
Už nikdy nechci arogantně a snobsky číhat
za rohem. Chci vytvářet prostor, který můžeme všichni sdílet, ve kterým je nám spolu instantně dobře. K tomu se váže i hodně věcí, který stály u vzniku "Tunnel Vision". Jelikož je ta deska napsaná převážně instinktivně, základem pro ty písničky jsou často dost absurdní vjemy, jako citáty z různých seznamkových reality shows a třeba "Dawsonova světa". Cokoliv, co se mnou rezonovalo, jsem si zaznamenal na papírek a postupně rozepisoval mimo původní kontext. O to víc je pro mě teď zajímavý sledovat, jak se ty písničky manifestujou a žijou vlastním životem, oproštěný o nějakej můj zbytečně konkrétní záměr.
© Lazer Viking
Vidíš to, a u mě tam stále prostor na přemýšlení zůstává. Možná už to v tom hledám podvědomě. Prostě mě baví hledat skrytý plány. Do jaké míry do tvorby "Tunnel Vision" zasáhl producent Tomáš Havlen? Jak vlastně vznikla vaše spolupráce na albu?
Když kvůli časovým omezením nevyšla spolupráce s Martinem Přikrylem, který produkoval už ani nevím kolik mých předešlých desek, přemýšlel jsem, jak takovou situaci obrátit ve svůj prospěch. Chtěl jsem najít někoho, kdo, na rozdíl od Martina, nebude mít moc pochopení pro moje tendence obracet se neustále pro inspiraci hluboko do útrob minulého století. Tomáš mi přišel jako ta správná volba, jelikož všechno, na čem dělá, spojuje fakt, že se jeho hudba ohlíží do historie jen minimálně, spíš naopak.
Při vzniku "Tunnel Vision" díky tomu nebylo moc prostoru pro moji zálibu v konstantním referenčním spikleneckém pomrkávání. Místo toho mě Tomáš vedl k tomu, aby každej song mířil přímo na solar, abych se nezabýval zbytečnýma kudrlinkama a úkroky za roh a zaměřil se jen a pouze na ty nejsilnější aspekty každýho nápadu.
Nedávno jsem zakopl o úplně první dema třeba "Bored in Jeans", "Gibber Gabber" nebo "Harsher Than the Sun" a vývoj, kterým ty písničky díky jeho péči prošly, je opravdu radikální. Na "Tunnel Vision" mám nejradši, že na ní prostě není ani ň navíc. Je to pro mě absolutně neprůstřelná deska, na kterou jsem zatraceně pyšnej. A věřím, že Tomáš taky.
Výsledná nahrávka ti vynesla pár cen. Máš Apollo za desku roku, za klip "Yr Body" jsi dostal Anděla. Jaký je to pocit? Jak vnímáš hudební ceny? Má to pro tebe nějaký význam?
Ano, má. Já si moc cením hudební kritiky a všech hudebních žurnalistů u nás. Myslím si, že to mají nejen v současné době, ale vlastně už docela dlouho, zatraceně těžké. A přesto tu práci dělají dál a skvěle. A proto získat cenu hudební kritiky, Apollo, pro mě znamená hodně. Kritika je ta nejdůležitější spojnice mezi posluchačem a hudbou. I v dnešní době streamovacích služeb, které, ať jsou sebedokonalejší, jsou prostě odlidštěné.
© Lazer Viking Mě nejvíc ze všeho baví na nové hudbě její objevování. Že si zvolíš nějakou svoji vlastní cestu, kterou se vydáš. Máš třeba oblíbené kritiky, kterým věříš, věříš jejich vkusu, jejich názoru. A ať už se jim něco líbí nebo ne, tak tomu chceš věnovat svůj čas, protože oni tomu taky věnovali svůj čas. Je zatraceně důležité, aby se právě tohle nevytratilo. Aby se situace v kulturní žurnalistice obrátila k lepšímu, aby ta práce mohla být opravdu práce. Takže cena kritiků, kteří to i přes všechny překážky nevzdávají, má pro mě velký význam. V Apollech je to navrch umocněné tím, že jsem byl nominovaný už tolikrát, ale ocenění přišlo až s touhle deskou, která je svým způsobem krok do neznáma. V hodně věcech. Bylo hezké prostřednictvím tohohle zjistit, že to nebyl krok někam, kam jsem se neměl vydávat.
A Andělé?
Co se Andělů a videoklipu týče, tak na tom mi přijde úžasné, že je Akademie konečně více otevřená i umělcům, jako jsem já. Směr, kterým Ceny Anděl kráčejí, mi přijde poslední dobou celkem nadějný. A věřím tomu, že budou stále víc a víc otevřené současnému umění.
Pro mě bylo úplně největší překvapení na Andělech ale to, že jsem byl v přednominacích v kategorii zpěvák roku. Je pro mě absurdní, vtipné a zároveň úžasné, že mě tak někdo vnímá. A pak je samozřejmě velké plus, že díky těm cenám dostaneš prostor k tomu, abys byl trochu víc vidět. Jak toho využiješ, to už je na tobě. Já si stojím za tím, že podobná ocenění mají jen takovou váhu, jakou jim dá člověk, který je obdrží. Vždycky tu budou kritické hlasy, vždycky budou hlasy, který budou říkat, že je to všechno k ničemu. A pro ně to možná k ničemu je. Jejich problém. Ale myslím si, že je tu zároveň dostatek lidí, pro které to něco znamená. A jakékoliv, obrazně řečeno, poplácání po zádech tě vždycky nabije nějakou pozitivní energií. Všichni přece tak trochu bojujeme o přežití v tom, co děláme.
V létě hraješ na Krásných ztrátách, a to dokonce dvakrát. Jednou jako Lazer Viking a pak jsi obnovil Wild Tides. Vy jste, pokud se nepletu, po docela dlouhé pauze hráli s Wild Tides letos na jaře v Café V lese.
Asi po šesti letech.
A co tě k tomu vedlo restartovat tuhle kapelu po takhle dlouhé době?
Vedla k tomu bohužel hodně smutná věc, a to, že zemřel náš dobrý kamarád Ondra Blažek, mimo jiné kytarista
Genuine Jacks. To byl opravdu skvělý člověk, kterého jsme měli všichni rádi a který měl i nás, snad nejen jako kapelu, rád od začátku.
A když po jeho náhlém odchodu dělali Genuine Jacks benefit pro pozůstalé, ozvali se mi, že bych tam logicky měl zahrát. Ale odehrát takový koncert s Vikingem mi nepřišlo dostatečný, výjimečný. No, a tak jsem zavolal Vegymu
(Jan Vegy Táborský z Wild Tides, Movement, FVTVRE - pozn, aut.) a říkám mu, že je asi čas si vzpomenout, jak se ty písničky hrály. Pak jsme oslovili Tomáše Blažka, Ondrova mladšího bráchu, aby to s náma nazkoušel na bicí. Chtěl jsem, aby to zůstalo co nejvíc rodinné.
© Lazer Viking
Když jsme ten koncert V lese dohráli, stáli jsme upocení v backstagei a myslím, že nám v tu chvíli bylo všem jasný, že by byla ale hrozná blbost, aby tohle bylo naposledy. Takže od tý doby Wild Tides zase tak trochu nenápadně fungují. Hráli jsme třeba na mým oblíbeným festivalu v Kamenici, teď v srpnu budeme na festivalu Krásný ztráty, což je taky celkem fajn, protože to je co bys kamenem dohodil od chalupy mých rodičů. Takže to bude takovej hezkej víkend.
Navíc mám dojem, že je tady docela velká možnost, že brzy začneme dělat i na nějakých nových věcech, protože nám došlo, že se nám chce. To znovunavštěvování starých písniček a jejich předělávání je sice fajn, protože vlastně makám na věcech, který jsem napsal, když jsem ještě nic moc neuměl, takže se najednou hrají tak trochu samy, teď když už máme daleko víc zkušeností. Jsem zvědavý, co uděláme dál, a baví mě představa, že si vlastně můžeme dovolit udělat úplně cokoliv.
Taky bylo dojemný vidět, jak hlavně ty věci z poslední desky "Sbohem a šáteček" pro část lidí tolik znamenají. Že je pro ně neskutečný prožitek ty songy slyšet naživo. Takovou energii jako na jaře V lese jsem za těch dvacet let ještě nezažil. A i to byl svým způsobem signál, že by asi bylo moudrý to nevěšet na hřebík a zkusit zjistit, kam tuhle srandu ještě můžeme posunout.
Jaké jsou další vize s Lazer Vikingem?
My jsme teď s Tomášem Havlenem, který produkoval i "Tunnel Vision", v podstatě za půlkou dalšího alba. Ten přístup k novým písničkám je ale hodně jiný. Dobrodružnější. Sám jsem zvědavý, jaké to vlastně bude, Protože ty nové věci jsou rozkročené do hodně různých, často nesourodých směrů, což mě na tom hodně baví a taky trochu znervózňuje. Což je ale dobře, protože to znamená, že se nedržíme v nějakých bezpečných hranicích.
Takže zase další zlom?
Kytary jsou zpátky, ale synťáky zůstaly. A přibylo spoustu dalších věcí. V jedné skladbě jsou třeba dudy. Rozhodli jsme se s Tomášem pro přístup, který dává co největší prostor právě
blbým nápadům. U každého nového songu se tak ptám sám sebe na to, co bych v daném případě nikdy neudělal. Metodou pokus-omyl pak touhle absurdní cestou vždycky dojdeme k něčemu, co najednou začne nečekaně fungovat. A přesně od toho pak začínáme stavět ty písničky znovu, od prvočinitelů. Já mám nějakou přirozenou tendenci psát odjakživa referenčně, neustále se na něco odkazovat, a tenhle přístup mi to tolik nedovoluje. Naopak pevně stojí v cestě mojí touze po kontrole. Samozřejmě se tak dostávám do situací, kdy pochybuju nad každým tónem a říkám si, jestli ty kroky, které dělám, nejsou jenom absolutně pomatené. Ale mám z toho ve finále vždycky radost a jsem zvědavý, jak se to ještě celé vyvine.