Skoro to vypadá, jako by oslavy dvaceti let českým festivalům příliš nepřály. Když v roce 2014 slavil dvacítku Rock For People, nedařilo se mu přitáhnout zrovna velká jména. I s odstupem patří vystoupení headlinerů Manu Chaa nebo Madness v kontextu celé historie akce mezi spíše nevýrazná. Pamětníci si možná ještě vybaví, že fanoušci tehdy hodně brblali nad tím, že místo velkolepých oslav přijeli umělci, kteří davy nepřitáhnou. A ne že by neměli pravdu.

Podobně vlažné reakce letos budí i ostravská hudební přehlídka. Line-up tentokrát podle kolegů z hudební branže, ale i běžných návštěvníků nepatří mezi nejlepší, a tak třeba i řada každoročních návštěvníků ročník 2023 vynechává. A když se podíváte do programů konkurenčních open-airů v zahraničí, které se konají ve stejném období, a zasníte se, co všechno teoreticky mohlo být, a i kvůli rostoucím cenám všeho nakonec není, zamrzí to. Bohužel je třeba konstatovat, že skutečných taháků je spíše méně než více.

Kdo poslouchá všechny žánry, ve výsledku si to své v Ostravě samozřejmě najde, koho ale nalákali například post-punkoví Interpol, marně bude hledat další žánrové spojence, aby se mu drahá vstupenka vyplatila. A podobné je to i v dalších žánrech, jednoznačně spokojení tak mohou být snad jen popaři.

Vrátíme-li se ke srovnání s hradeckou přehlídkou, výjimkou během oněch oslav byli Biffy Clyro - jejich sláva tehdy šla v zahraničí hodně nahoru, do Česka se ale jejich hvězdný faktor dostával se zpožděním, a tak hráli jen pro pár nejvěrnějších, načež naplno vystřelili vzhůru i u nás až o pár let později. A dle vlažného přijetí běžných návštěvníků se zdá, že podobný osud čeká v případě Colours i asi největší lákadlo letošního ročníku, tedy Burna Boye. Ale nepředbíhejme.

Organizátoři Colours Of Ostrava připravili pro rok 2023 v areálu drobné změny - vrátila se ukřičená diskotéka s heslem "Dance 4 life", změnilo se zázemí hlavní scény, která po stranách získala takzvané lounge prostory, přemístil se stánek s merchem, kde sice najdeme stále více vinylů, ovšem trička s line-upem festivalu na zádech už nikoliv, a na místě někdejší Full Moon stage vyrostla Cacao stage, o které ještě bude řeč později.

Co ale zůstalo stejně zanedbané jako dříve, je povrch. I nadále je velká část areálu v režii kamení, na které si nemůžete sednout, práší se z něj a lámete si o něj chodidla. Jak dlouho ještě budeme čekat, než s tím majitelé Dolní oblasti Vítkovic něco udělají? Vždyť je to ostuda.

Což nás oslím můstkem dovádí k prvnímu vystoupení na Full Moon stagei, kde je kamením vystlaný celý prostor ke stání a vůbec to není komfortní. Experimentální techno-popová formace vystupující pod jménem Josefina Dusk, to je taková Aurora z Wishe. Až na to, že na jejích členkách je dost vidět, že většinu své energie daly do kostýmů a choreografie, na zajímavou hudbu už ale bohužel síly nezbyly. Spuštěna byla z notebooku, který před koncem začal stávkovat, došlo tedy k nepříjemnému hluchému místu.

Mladým talentům je třeba pomáhat, o tom žádná, ale v současné době to u Josefíny Duškové & spol. na nějakou zářnou kariéru nevypadá.

O poznání lepší byla LinaKaro. Někdejší účastnice SuperStar 2015 se čtyřčlenným bandem hrála na mírně utopené Rec. stagei, lidí ale přišlo víc, než byste asi čekali.

A bylo to moc milé. Potenciál nemalý, jen zpěvačku přes její doprovod nebylo vždy úplně dobře slyšet. Zaměřit by se také mohla na rozmanitější produkci, zejména v prostřední části setu jí songy ve středním tempu docela splývaly. Pozitivní dojmy ale rozhodně převažují a šťavnatý popový kousek "Once Again" budiž ukázkou směru, který by mohl fungovat. Jen tak dál a hodně štěstí.

To takové Pam Rabbit se daří. Od doby, kdy se drobná muzikantka s arménskými kořeny pokoušela ještě coby nenápadná dívenka dostat do následně zrušeného ročníku Eurovize 2020 (vzpomene si dnes ještě někdo na Benovu výbornou hitovku "Kemama", s níž tehdy v národním kole zvítězil?), se někdejší vokalistka Mikolase Josefa stále silněji zapisuje do povědomí českých teenagerů, jimž je její hudba primárně určená.

Na Colours na ni ale dorazili diváci všech generací, což jen svědčí o tom, že lidi zajímá, jaká je a čím se prezentuje. V tuto chvíli se zdá, že spíše než velkým hlasem boduje svou osobností a výraznou imageí. Když zahlásila: "Dáme si depkoidní romantiku, kdy sedíš doma a nevíš, co se svým životem," přítomní jí na to nadšeně hulákali: "Jóóó!"

Škoda jen toho zvuku, kdy ji podobně jako u předchozího vystoupení nebylo přes její kapelu příliš slyšet. Palec nahoru si ale zaslouží hlavně bubeník, jeho energické hraní bylo velmi zábavné pozorovat.

Polská klavíristka Hanai Rani bohužel trpěla tím, jak velké scény se jí dostalo. Její intimní tvorba funguje skvěle ve sluchátkách, je to také typ hudby, u které se dobře pracuje či studuje, ale na rozlehlé pláni za plného světla se její performance rozplizla a z potenciálně silného zážitku bohužel mnoho nezbylo. Bylo smutné sledovat, jak se postupem času hrozen diváků pod jejím pódiem neustále ztenčuje. Přitom třeba v Gongu by to mohlo mít úplně jinou sílu.

Na hlavní scéně se následně předvedli LaBrassBanda. Bavorská dechovka byla typickým zástupcem kapel, které běžně vídáme na rozjeté a velmi oblíbené Drive stagei, na největším pódiu se ale rozhodně neztratila.

"Udělejte žraloka! A teď pomalu sjíždějte rukama od hlavy dolů a hlaďte si své sexy tělo. A u toho říkejte: 'Áááách!' " bavil zpěvák publikum neobvyklou prosbou, načež jen o chvíli později věnoval písničku rychle jezdícím cyklistům v Nizozemí nebo se pochlubil historkou o tom, jak cestou z hospody zabočil do lesa, usnul a lezli po něm brouci.

Početná sestava vystupující zásadně v typicky německých kraťasech a citující i hit "Around The World" od Daft Punk byla neskutečně zábavná, a dokonce se jí povedlo rozpoutat circle pit, což je na Colours Of Ostrava věc naprosto nevídaná. Na takové to domácí poslouchání moc nejsou, jejich síla tkví v živém vystoupení. Přesvědčit se o tom můžete už 20. října, kdy přijedou do Prahy.

U Garden City Movement je podstatné nenechat se zmást spoluprací "Summer Night" s Lola Marsch, na kterou se často ukazuje jako na vhodný vstupní bod. Ano, je to výborná synth-popová písnička dvou izraelských hvězd, ale reprezentace jejich tvorby to je jen okrajově. Mnohem výmluvnější je jejich album "Apollonia" z roku 2018, které na koncert připraví mnohem lépe.

Elektronická, indie-popová parta pojmenovaná podle hnutí, které se nejen v Tel Avivu snažilo o vyvážený poměr výstavby a okolní přírody, nedělá žádné spotřební hity. Je to trio, které vytváří náladové, poměrně rozmáchlé plochy, v nichž se refrény spíše rozmělňují, než že by tvořily páteř jeho show.

Ta se mimochodem odehrávala na scéně, která všem jeho členům byla viditelně příliš velká. Být to na intimnější stagei, působilo by to sevřeněji a snad by to i více vtáhlo. To už je ale problém, který vzhledem k letošnímu složení soupisky bude mít asi více vystupujících.

O headlinerech OneRepublic se více dočtete v samostatném reportu. Druhý den měl být původně v režii Ellie Goulding, ta ale své vystoupení kvůli údajné nemoci zrušila, a tak se na hlavní pódium místo ní přesune Kavinsky, jako náhrada místo ní zahrají Chinaski. Nezbývá než doufat, že budou mít dost odvahy na to, aby si cestou do Ostravy nazkoušeli "Love Me Like You Do". Slyšet to z úst Michala Malátného by byl fantastický triumf!