Když Kiefer Sutherland dorazil se svým hudebním programem do pražského Lucerna Music Baru v roce 2020 a stejně jako nyní tam vykládal před skladbou "Reckless & Me", že je o jeho koni, s nímž v devadesátkách cestoval po Kanadě a Spojených státech, protože se tou dobou živil rodeem, bylo na něm znát, že je nemocný. Koncert sice tehdy odehrál i tak výtečný, nicméně to, že nebyl ve formě, bylo skutečně vidět. Tentokrát byl ale na stejném místě zdravý snad až moc.

To je myšleno samozřejmě s nadsázkou, nicméně od první do poslední skladby bylo v těch přibližně pětaosmdesáti minutách citelné, že je mu vážně do zpěvu. Nejednou s elektrickou kytarou kolem krku skákal panáka u svých kolegů a ta energie a razance, s jakou hrál, byla odzbrojující.

Z toho důrazu, jaký do svých skladeb dával, byla vidět ta chuť, s jakou hraje, a jelikož to není jeho hlavní povolání, ale jenom koníček, bylo nasnadě, že mu může být šumák, že lidí tentokrát přišlo méně, než by se možná čekalo.

Prázdno nebylo, to zase ne, nicméně prostor pro další diváky byl zcela určitě. A jako u všeho platí, že když sledujete někoho, jak vášnivě danou činností žije, je to fascinující, nakažlivé a hlavně máte chuť ho v tom sledovat dál.

A přitom Kiefer Sutherland není žádný muzikantský génius, to si tady řekněme rovnou. Hudebně čerpá z americany, pop-rocku, country a místy i blues a z jeho projevu vůbec nejčastěji slyšíte podobnost s Brucem Springsteenem. Na rozdíl od něj má ale Jack Bauer ze seriálu "24 hodin" o poznání řidší a jednodušší texty. Když si je přeložíte do češtiny, zjistíte, že jsou plné klišé a očekávaných veršů typu "láska - páska", takže nějaká přehnaná adorace není na místě.

Ovšem jako spousta jiných umělců i on umí takzvaně udělat z prdu kuličku, takže když pražskému publiku vykládal o vzniku některých svých písní, diváci mu viseli na rtech a každá taková minipříhoda náhle udělala zejména z nových songů mnohem zapamatovatelnější momenty, než kdybyste si je pustili jen z desky "Bloor Street". Na ní je totiž dabér videoherního Big Bosse z "Metal Gear Solid V" až překvapivě nevzrušivý.

Mimochodem, právě titul nové kolekce odkazuje na ulici, respektive křižovatku v centru Toronta, na které dle svých vlastních slov Kiefer strávil spoustu času - zažil tady první pusu, chodil tu do první práce, poprvé zde ještě coby neznámý umělec buskoval a taky tady dostal svou první nakládačku. Pokud jste někdy v Torontu byli, tak si tu ulici určitě dobře pamatujete. Pokud ale zatím ne a teď si škrábete hlavu, jak je možné toho tolik prožít v jedné ulici, pak vězte, že jedna z hlavních dopravních tepen v této metropoli je dlouhá neuvěřitelných pětadvacet kilometrů, takže to ve výsledku není zase tak překvapující.

Přítomní návštěvníci pražského vystoupení se také dozvěděli, že "Chasing The Rain" je skladba, kterou složil v lockdownu, když mu chybělo turné, a je právě o tom, co pro něj muzika a hlavně koncertování všechno znamenají.

"Going Home" je zase o tom, že mu jednoho dne v baru nad panákem došlo, že tráví až příliš mnoho času tím, že whiskey buď pije nebo o ní aspoň zpívá, ale že těmi dveřmi od baru stále neprochází ani jeho životní láska, ani oblíbený režisér, a tak nedává smysl tam pořád na něco čekat a popíjet. A to ho tak rozesmálo, že mu došlo, že bude lepší jít prostě domů.

"Já nechci být žádným průvodcem životem a rozdávat rady, jednu si ale neodpustím. Najděte si něco, co milujete, a to dělejte," prohlásil před "Something You Love", skladbou, jež z jeho setlistu měla jednoznačně největší ovace.

Při další vzpomínce na pandemii uvedl song "Full Of Love" historkou, jak byl během té neslavné doby šťastný, že je on i jeho rodina v bezpečí a že má dům dostatečně velký na to, aby se v něm všichni cítili komfortně.

Sice prohlásil, že si je vědom, že ne všichni měli takové štěstí, a že ví, co prožívali jeho známí, nicméně i přes snahu nevychloubat se a prostě jen uvést další píseň, to působilo trošku necitlivě. I když to určitě nemyslel zle, ukázalo to, že přece jen žije v trochu jiném světě, a lidé, kteří takové štěstí a majetky nemají, se mohli cítit dotčeně.

A pak tu byla skutečnost, že dřevácký, staromódní vzhled pódia s kobercem, dřevěným stolkem, lampou po babičce a starým, rozvrzaným klavírem, nabouralo zjištění, že z instrumentu zůstal jen obal, zatímco uvnitř jsou běžné, moderní klávesy. Tyto dvě věci jsou ovšem jediné kaňky na jinak vydařeném večeru. Večeru, který nestál na žádném mistrovství v nástrojové či vokální ekvilibristice, ale prostě jen na jednom Kanaďanovi s propocenou košilí na zádech, který se snaží vypadat, že je jedním z vás. Zahrál to dobře.