Stylové proměny jsou dvousečná zbraň. Vývoj a vybočení ze zaběhnutého směru se může pořádně vymstít. Paradise Lost by mohli vyprávět, jejich éra inspirovaná syntezátorovým zvukem Depeche Mode je o část fanoušků připravila. A to už předtím stihli projít cestu od doom metalu a zapojit do svého stylu vlivy gotického rocku a stát se pionýry gothic metalu.

Nyní jsou zpět na metalové vlně, ale zároveň přirozeně spojují všechny fáze, jimiž prošli, do jediného svébytného originálu. Kapela, která (v tom pozitivním smyslu) neustále hledá, kráčí od desky k desce a přesto neztrácí vlastní tvář a kontinuitu. I to jsou Paradise Lost. Prostě fenomén, který stojí za to shrnout na stránky knihy.

A jedna tu teď je. Autorem publikace "Bez oslav: Oficiální příběh Paradise Lost" je americký novinář David E. Gehlke. Historii kariéry těchto Britů předkládá chronologicky v osmnácti kapitolách. Každá z nich se věnuje jednomu albu, jednomu milníku na cestě trvající více než tři desetiletí.

Začíná pochopitelně formativními léty bandu, seznámením členů i prvními koncerty pro pár diváků a končí s poslední studiovkou "Obsidian". Gehlke vypráví s hlubokou znalostí tématu, fanouškovským zápalem, ale zároveň novinářskou erudicí. Výrazně se opírá o přímé rozhovory s muzikanty a jednotlivými producenty.

Jakkoliv jsou členové ve svých výpovědích docela otevření, trochu mi v textu schází druhý pohled. Jen málokdy totiž dojde na nějakou analýzu reakcí na jednotlivá alba ze strany kritiky. Číst dobové recenze na s odstupem času přelomové desky jako "Draconian Times" nebo "Icon" by rozhodně celkový (a jinak velmi pečlivě vykreslený) obraz jenom obohatily.

Povídání se v jednotlivých kapitolách trochu cyklicky drží podobného schématu příprava alba - natáčení - vydání - zhodnocení/popis - turné. Narušením jsou právě změny stylu, odchody bubeníků a změny labelu. Jinak se příběh Paradise Lost jeví až idylicky. Ačkoliv si kapela prošla několika krizemi, otřepala se z nich docela snadno a navíc v prakticky neměnné sestavě.

"Bez oslav: Oficiální příběh Paradise Lost" skupinu, pro kterou je typická uzavřenost, poněkud zlidšťuje a nabízí pohled za oponu. Jednotlivé řadovky popisuje neotřelým pohledem a dokáže jejich poslech jaksi informačně prohloubit. České vydání sice vsadilo na brožovanou vazbu, působí ale dotaženě. Překlad je místy trochu kostrbatý (stále úplně nevím, co si představit pod slovním spojením "křupavý kytarový riff", nicméně v zásadě čtivý. Pro fanoušky a posluchače Paradise Lost nezbytnost, pro ostatní příjemné obohacení hudební knihovničky.