Třetí den festivalu přivezl nebývalou koncentraci výrazných jmen. Tentokrát se spíše hrálo na jistoty, na druhou stranu se na jednom místě setkávala jména, která pomáhala vytesávat podobu různých metalových subžánrů, ne-li podobu stylu jako takového. Nicméně do večera a momentu, kdy jedna legenda vystřídala druhou, ještě pár hodin scházelo a já rovnou po příchodu do areálu mířím na nejvzdálenější bod pevnosti, na svého času stanovou Obscure stage.

Tam totiž začínali hrát britské naděje Pupil Slicer. Woman fronted metalcore je docela móda, ne vždy se však z tohoto konceptu podaří vykřesat cokoliv nového či snad zajímavého. Pupil Slicer jsou onou výjimkou, která potvrzuje pravidla. V diskografii mají zatím jen jediné album, vloni vydané "Mirrors", a pár EP, ale i takové množství energie, že se jeden nestačí divit.

Jejich půlhodinový set lámal a mačkal houpavý metalcore, míchal jej s matematickou komplikovaností a drtivou silou v duchu zběsilého powerviolence. A frontwoman Kate Davies, oděná do neonově růžových hadříků, je doslova uragán. Lidí pod pódiem tak akorát, tahle banda ještě poroste.

Až teď ve čtvrtek se dostávám k prvnímu zevrubnějšímu prozkoumání stánků s tričky, vinyly, CD, ale i dalšími nezbytnostmi (od bot přes spodní prádlo až po klobouky). Nově jsem letos objevil maličký tetovací salónek, a co se potravin týče, hned několikrát jsem doplnil energii u stánku s nápojem matcha. Příště rozhodně zas, stejně jako již každoroční sladká tečka v podobě mini donutů s čokoládou. Ale zpátky k hudbě.

K hlavnímu pódiu se vracím na výstup Švédů Katatonia. Ti svůj melancholický, spíše darkrockový než vyloženě metalový set, postavili na klíčovém albu "The Great Cold Distance" a doplnili zářezy z dalších nahrávek. Bylo to podařené, kvůli pozdnímu odpoledni ale koncertu trochu scházela atmosféra. V tomto případě byla civilnost projevu kapely mírně na škodu.

Z poněkud jiného soudku byli následující Asphyx. Velké jméno evropského death metalu je jistota a i po pětatřiceti letech na scéně má pořád charakteristickou, téměř vagabundskou energii, která boří zdi. Frontman Martin van Drunen je dobře naladěný chlapík, tahoun i výrazný vokalista, který svým charismatem táhne koncerty kupředu. A dav mu skoro ležel u nohou. Zase jednou bylo pod Sea Shepherd stageí narváno.

Zčásti jiné publikum se postupně začalo přesouvat pod Jäggermeister stage, kam už podruhé během letošního ročníku nastoupil Nick Holmes. Tentokrát v čele svých domovských Paradise Lost. A ačkoliv měli za sebou backdrop odkazující k aktuální studiovce "Obsidian", set byl průřezem diskografií s mírným důrazem na jejich gothicrockovou tvář. Ani téhle kapele úplně nesvědčil brzký podvečer, temnota pozdějších večerních slotů by atmosférickou melancholii podtrhla lépe.

Silový metalcore v podání As I Lay Dying vnímám jen okrajově, nějak mě nestrhl. Myšlenky navíc míří k největší akvizici letošního ročníku, která se - na Brutal Assault mírně neobvykle - chystala za plachtou zakrývající pódium.

Mercyful Fate. Ten název je všeříkající. Dánská banda, která světu představila frontmana s přezdívkou King Diamond a vnesla do heavy metalu okultní témata a hororový nádech, a položila tak základy, na které navazovala spousta dalších. Obří legenda, která se navíc po více než dvou dekádách vrátila na pódia, a dnes na Brutal Assaultu? Prostě další důkaz velikosti festivalu.

A to nemluvíme o samotném výstupu, který alespoň v mých očích, na jubilejním ročníku nic nepřekonalo. Až nefestivalová show odehrávající se na stagei s dominantním schodištěm, vyvýšeným oltářem s pentagramem a zářícím obráceným křížem působila na jinak strohých koncertních jevištích jako z jiného světa. A samotný King Diamond jakbysmet.

Geniálnímu vokalistovi, který je beze švů schopný přeskočit z charakteristicky zabarvené fistule do temného hlasu (a čehokoliv mezitím) a vést tak dialog sám se sebou, věk na energii a nasazení neubral. Jeviště přitom opanoval jen pomocí prostých prostředků. Zpočátku se schovával za rohatou maskou, později proměnil svůj vzhled jakousi korunou, nakláněl se ke kytaristům a na svém držáku na mikrofon vyrobeném z kostí společně s nimi hrál na neviditelnou air guitar, v závěru si jako temný kazatel pomohl holí s křížem a hlavně zpíval jako o život. Inu, Král.

Mercyful Fate svůj setlist poskládali z legendárních hitů a jedné, dosud studiově nezaznamenané novinky "The Jackal of Salzburg", snad předzvěsti nového alba. A když došlo na přídavek v podobě mocné "Satan’s Fall", byl to vrchol, po kterém by už nemuselo nic následovat. I tohle je Brutal Assault, akce, která umí překvapovat. Zaslechl jsem i názory, že Mercyful Fate jsou legendy, ale headlinery by být neměli. Nemyslím si. Jestli něco bylo vrchol festivalu, tak toto.

Program s nimi ale zdaleka nekončil, hned po dánských hvězdách nastoupil další stylotvorný spolek, Cradle Of Filth. A jakkoliv byl jejich koncert skvělý, hitový a velmi dobře odehraný, působil vedle Mercyful Fate trochu jako chudý příbuzný. Žádná velká show, jen typické kostýmy a makeup. A Dani Filth, muž vybavený nezaměnitelným kvikotem a značnou vokální variabilitou, to vážně neměl po King Diamondovi snadné. Bylo to fajn, ale…

Program festivalu se přehoupl do své druhé poloviny a další legendy se už téměř řadí na startovní čáře. Takhle prostě mají vypadat oslavy čtvrtstoletí.