Jaro 2024 je pro milovníky všech odstínů tvrdé muziky docela narvané klasickými jmény. Byli tu Meshuggah, přijedou Cattle Decapitation, Judas Priest společně se Saxon, Marduk nebo Pestilence.

Mezi to se vklínili Enslaved. Ti mají od loňska nově nabito albem "Heimdal" (které letos vyšlo v rozšířené edici), opřít se ale mohou o slušnou řádku stylotvorných a black metal redefinujících desek. Mohou, ale bohužel neopírají tolik, jak by možná bylo záhodno. Ale nepředbíhejme.

Co se týče obohacování tvrdé muziky neotřelými přístupy, platí tu okřídlené heslo jistého časopisu se žlutým rámečkem "Stále je co objevovat". Oba předskokani to jasně dokazují.

Jen půlhodinový prostor dostali Wayfarer z Denveru v Coloradu. Byla to škoda, protože jejich silně atmosférický black metal nasává vlivy westernů a temnou americkou historii zpracovávají nejen v tematice - tyhle nálady úspěšně prosakují i do jejich rozsáhlých skladeb.

Hrálo se výhradně z alba "American Gothic", jež tenhle přístup dotáhlo k dosavadními vrcholu. Funguje to výborně. A nepotřebují k tomu kovbojskou stylizaci - klobouk byl na pódiu jen jeden. Zato se tu hrálo na kytaru slidem. Nepamatuju se, kdy jsem to naposledy na metalovém koncertě viděl.

To Britové Svalbard na to šli z úplně jiné strany. D-beatem nakopávající posthardcore dokázali, jakkoliv to takhle napsané vypadá vážně paradoxně, obohatit shoegazeovou náladou i blackmetalovým tlakem.

A jak jim to hezky šlapalo! Drobná Serena Cherry Futurum spolehlivě ovládla svou energií hodnou uragánu. A to jsem byl z desek trochu skeptický. Živě jim to totiž funguje výborně a skvěle navíc pracují s dynamikou a kontrastem dravosti a promyšlené atmosféry. Velké potěšení.

Enslaved v roce 1991 založili v jihonorském Haugesundu Ivar Bjørnson (působil též v all-star projektu Borknagar a za sebou má dvě podařené studiovky s Einarem Selvikem, toho času lídrem projektu Wardruna) a Grutle Kjellson a dodnes zůstávají jedinými stálými členy formace.

Poměrně záhy se od klasického black metalu odchýlili a to uvažování v širších souvislostech, promyšlená práce s náladami a nasávání všemožných vlivů - ať už to je severská historie a mytologie, nebo elektronika - jsou dodnes patrné. Škoda jen, že živý zvuk pětičlenné kapely poněkud obrušuje detaily a výsledek působí spíše než atmosféricky a mysticky tak nějak až industriálně.

Skladby se tu budují v delších celcích, stojí na repetitivních riffech i typickém severském chladu. Ve Futuru ale drobnosti zanikaly a hudebně songy poněkud splývaly. Bohužel se pouze v jediném případě sáhlo do minulosti (pravda, hluboké, až k demu "Yggdrasill"), jinak se vybíralo z řadovek vydaných po roce 2000. Z pochopitelných důvodů hlavně z aktuální "Heimdal".

Muzikantským výkonům těžko cokoliv vytýkat - snad tedy s výjimkou čistých vokálů, které místy trochu haprovaly, Kjellsonův blackový scream to ale bohatě vynahrazoval - jen to celkové podání poněkud postrádalo na dravosti.

A to navzdory pobíhání Kjellsona a druhého kytaristy Arve Isdala, který je s kapelou svázaný už více než dvě dekády. Ono to totiž působilo trochu jako manýra, stejně jako bubenické sólo. To už byl mnohem upřímnější stoicky nezúčastněný medvěd Bjørnson.

Špatný koncert to nebyl, to vůbec ne. Jen bohužel docela rychle zapadl do stereotypu, který čas od času prosvětlil výrazný moment typu "Sequence" nebo "Havenless", která kýženou vikingskou poetiku skutečně dokázala vykřesat. Enslaved sice přivezli solidní výkon, ale to je asi tak vše. Nasazení předskokanů bylo o pár tříd jinde.