V roce 2015 jste prohlásil, že jste "normální kapela pro normální lidi". Platí to stále?

Asi ano. Ale jestli se od té doby slovo normální nepokroutilo. Normalita bývá od té doby tendenční a pojem normální mi zní zpolitizovaně.

Trochu narážím na fakt, že hrajete nejenom pro lidi, viz fotka fanouška s kozou ze Slaného mě pobavila. Máte, koukám, široké spektrum posluchačů…

I pro takové normální jsme. To byla zrovna hezká akce. Byl to kozel a jmenoval se Delon. Šli jsme za pánem po koncertě, obdivovali mu kozla a on nám o něm řekl pár informací. Naštěstí nám nic nesežral ze stánku z merche.

Vzpomenete si na nějaký další bizarní okamžik z historie vaší skupiny?

Na prvním albu máme písničku "Soutěž", která je o svlékání: kdo se nejdřív vysvleče a nahý oběhne svět. A byla doba, kdy se nám lidi hodně vysvlíkali na koncertech. Jeden bizár se stal v těšínském klubu před mnoha lety, kdy se nám vysvlíkl jeden pán a běhal tam. Teď se nám vysvlíkla jedna paní kolem 55 let a její syn ji po koncertě chytal, aby mu tam maminka nedělala ostudu. To bylo fanouškovské nadšení a to byla taková dvoukoza.

A vy jste se někdy svlíknul při koncertě?

Já ne. Občas si rozepnu ze srandy košili, ale jinak nemám moc co ukazovat. Kdybychom jako kapela udělala nahý fotky, tak to nebude moc na kalendář. To nejsou naše silné stránky.

Některé skupiny tak začínaly, aby na sebe upozornily. Ale s vámi mám spojenou jinou příhodu, asi před šesti lety jsem na vás byla v rámci Žižkovské noci a spadl jste v Paláci Akropolis na zem - chtěl jste skočit do publika, ale žádné pod vámi zrovna nebylo. Vzpomenete si na to? Jaké je to spadnout doslovně na hubu?

Od té doby moc do lidí neskáču. Mně se nic nestalo, ale myslím, že jsem poranil jednu slečnu. Asi jsem si nevšiml, že tam nikdo není. Je toho plný internet, že muzikant někam zapadne, spadne. Furt někde skáčete, věnujete se energii koncertu a povzbuzujete lidi a pak najednou zjistíte, že už pod vámi není pódium. Ještě si vzpomínám na jeden bizár, kdy jsme dělali, že součástí vystoupení je lítání modelů - letadel. Měli jsme pozvaného mistra Evropy. Někdo po něm skočil, letadlo ztratilo rovnováhu a pak někoho posekalo vrtulkou. To jsou takový nápady udělat show, ale může to skončit blbě. To byl takový nápad, jak nemít ohně, konfety a dopadlo to takto. Ale jinak děkuju, že jste mi to připomněla, to jsou takové historky, které radši zapomínám.

Teď něco veselejšího. Aktuálně slavíte patnáct let. Když se chytnu názvu kapely: jaký byl a je váš let?

Každá deska byl nás milník. Když jsme natáčeli, tak to bylo zadostiučinění době, která byla. Některé písničky typu "Lokomotiva" lidi znali z našich koncertů dříve, než se natočily na album. To je i případ tohoto "Best of do gramofonu", je to pohled zpátky na to, co se stalo. Člověk se za patnáct let změnil, dospěl, vyléčil se z iluzí a zároveň ztratil chuť.

Vydat koncertní záznam bylo v plánu roky. Proč k tomu došlo až nyní?

Bylo nám to spíš říkáno, že by bylo dobré mít živák. Teď už na to máme muzikantsky a jsme v takové formě, aby se to dalo vydat. Taky na to byla taková odstátá voda po covidu, nová chuť a na novou desku je příliš brzo. Doufám, že výsledek bude rezonovat v lidech. Zajímavostí je, že je bez autotuningu, dolaďování, oprav, že by se chodilo něco dohrávat do studia. Je to tak, jak to zaznělo na dvou večerech. Je to dlouhý koncert a písničky jdou přesně tak za sebou, jak zazněly naživo. Jediná zajímavost je, že to byly dva večery, které se hezky prolnuly. První den jsme hráli ze začátku trochu nervózně, pak jistě. Druhý večer jsme hráli první půlku perfektně a tu druhou jsme byli trochu unaveni. Tak se vzalo to nejlepší.

Proč se jednalo o dvojkoncert. Bylo to proto, ať je možnost výběru, kdyby se něco nepovedlo?

Ve Flédě hrajeme tradičně několik večerů za sebou. Před covidem jsme dělali i tři, který nebyl problém vyprodat. Teď dva. Věděli jsme, že nechceme nic opravovat ve studiu, proto jsme chtěli mít dva záznamy. A jsem takový, že mně vypadne text písničky, kterou jsem zpíval milionkrát, a ten nemám nikde po ruce, tak se snažím odezírat od okolí.

A jde to?

Někdy mně pomůžou lidi v první řadě. Text jde se show automaticky, ale občas se stane, že nedojde a složka v hlavě se neotevře.

Podle jakého klíče jste vybírali písničky? Konečné slovo jste měli při výběru vy, nebo proběhla anketa mezi fanoušky?

Je to živák a best of ze živých vystoupení, tedy z písní, které jsme nejvíc hráli živě. Skladby hraním a neustálou kultivací dostaly nová tempa, aranže, než jsou na deskách lidi zvyklí. Je to Poletíme?, které vyrostlo. Třeba "Lokomotivu" hrají děti na dětských táborech, lidi v hospodách, nebo mi fanoušci posílají videa, jak vlak srazil někoho a oni si stoupli na peronu do kolečka a zpívají "Lokomotivu", což je absurdní, když lokomotiva stála v kolizi s nějakým sebevrahem. Z našeho pohledu je písnička nahraná v prehistorické formě, na půl plynu v porovnání s tím, jak ji hráváme teď.

Je tam i nějaká raritka? Anebo song, bez kterého by to vůbec nešlo?

První píseň je "Maluju". I když ji lidi chtějí, na koncertech se na ni i díky její křehkosti nedostává. Ostatně na festivalu nebudu zabírat čas sám s pianem, aby na mě někdo něco nehodil. Ale tady se tím koncert hezky otevřel. Zajímavost tam jinak žádná není. Vše, co hrajeme, je dárek pro fanoušky. Je to deska, taková vizitka pro lidi, kteří nás třeba neznají, a měla by nás vystihnout, charakterizovat, kdo jsme.

Připravovali jste se na ty večery nějak speciálně? Cítili jste pak během setů větší zodpovědnost?

Druhý koncert točila Česká televize, tak tam byla i obrazová konfrontace. Snažil jsem se moc nepřipravovat, nemyslet na to a být v pohodě.

Bude jen vinyl, jak název bestofky napovídá?

Bude a budeme ho společně křtít s deskou 30. srpna v Ledárnách Braník.

Dočetla jsem se, že by to album mělo být pomyslnou čárou za minulostí. Znamená to nějaké změny, ať už v žánru, nebo v sestavě?

Když jsme udělali retrospektivní ohlédnutí, tak vzniká nový prostor pro novou kreativitu. Myslím, že kluci to taky cítí. Po delší době budeme na zkouškách experimentovat. Ale ať se nikdo neděsí, přirozený přístup a humor, naše základní koření, musí zůstat stejný. To jsem vždy psal a píšu já a doufám, že budou furt lepší a lepší.

Sami sebe oslovujete jako "original banjo punk future jazz kántry v turbošansonovém duchu", to si snad nelze zapamatovat. Kdo to vymýšlel?

Je to strašně stará věc a nevím, jak se jí zbavit. To jsme vyjmenovali určité ingredience, ze kterých se naše hudba lepí. A když se někdo ptal, co hrajeme, tak tohle byla naše srandovní odpověď. Svého času jsme to měli na plakátu, aby lidi věděli, jak budeme hrát.

Vy jste proslulý i po výtvarné umělecké stránce. Dá se procentuálně vyjádřit, jaký podíl ukrajuje hudba a jaký výtvarno?

Teď o víkendu jsem s kapelou, přes týden se snažím nabídnout členům rodiny maximum přítomnosti a nějakou zajímavost, která by se jim mohla líbit. Ostatní čas vyplňuju malováním a třeba prací na zahradě či relaxu.

Posloucháte při malování muziku? A pokud ano, jakou? Vaši?

Jenom ne naši, to bych nezvládl. Zasekl jsem se na barokní hudbě. Je to mnohovrstevnatá tvorba, která má na mě terapeutický účinek, kdy si to bere pozornost, ale zároveň ne tolik, že se můžu soustředit. Posílá mi to krásu do nějaký zóny v hlavě, která díky tomu odpočívá.

Naopak když skládáte písně, představujete si je hned vizuálně, vnímáte je jako symbol nějakého předobrazu?

Tohle jsou dvě věci, které nepojím. Příběh na obraze musí být vizuálně krátký. Cvak. A příběh pro písničku popisu jinak. Jsou to dva různé kanály, které vycházejí ze stejného srdce.

Kreslíte si cestou na koncert nebo třeba po zvukovce?

Dřív jsem si kreslil návrhy v autě. Teď je to spíš tak, že se snažím odpočinout.

Když jste výtvarník, dělal jste si návrhy vlastních kérek?

To jsem si přímo tetoval. Se ženou máme tetovací strojek a tetujeme se navzájem.

Pořádáte akci jménem Art Hrabárna. O co jde? To je výprodej vašich obrazů?

Naschvál jsem to nazval takto primitivně jako výprodej koberců. Je to velmi neformální výstava, něco je v krabicích, ve štosech. Vše, co je v ateliéru, převezu na místo například na ulici v rámci United Islands. Ale je to problematický: když nepřeje počasí, prší a fouká, to se obrazy poničí. Vyzkoušel jsem venkovní akci, ale jinak to tradičně dělám vevnitř. Pátý ročník bude v Divadle Husa na provázku. Je to dvoudenní akce, kde se věnuju lidem. Mimo jiné to vzniklo pro to, že u hodně lidí panuje ostych, aby umělce nerušili. Je to krok k lidem.

V jaké cenové výši se pohybují vaše díla?

Od 3 500 akvarely až do sto tisíc.

Když se zkraje roku konaly prezidentské volby, kreslil jste portréty prezidentů. Rád se chytáte aktuálních témat?

Dělám i práci na zakázku, ale ta je podmíněná tím, že to bude v mém stylu, můj způsob uvažování. Fascinuje je to mít převyprávěné mojí řečí. Hodně maluju klasické rodinné portréty v mým vidění. Nebo maluju dary a občas přijde složitější zadání, například politický - to byli i ti prezidenti. O každém jsem si nakoukal dokumenty, zjišťoval citáty. Chtěl jsem tam vždycky mít to, co mě nejvíc zaujalo. Vedl jsem si poznámky a pak jsem je ztvárnil. Je to soukromá zakázka od jednoho pána, který si to takto přál. Portréty dvanácti prezidentů, bude to v kanceláři. Není to práce pro Hrad. Hned potom se ovšem politický rozdíly a lidský frustrace přenesly na moje sociální sítě, což jsem si myslel, že se nikdy nestane, ale to tomu asi patří.

Pobavil mě váš kalendář se zvířaty a zakomponováním hudebních pojmů. Jak dlouho vznikají takové nápady?

Teď jsem dělal psí i kočičí kalendář hudební a příští rok vyjdou kočky a psi ve filmu. Teď jsem ve formě návrhů, kdy mi musí něco zarezonovat, co člověka napadne na první dobrou. Když se řekne "Rozmarné léto", vidím Hrušínského v pruhovaným tričku, jak na něj prší, toho jsem hned viděl jako buldoka, to se namaluje samo. Nebo u koček je zase "Amélie z Montmartru".

Došlo už i na vlastní autoportrét? Ptám se proto, že třeba obraz "Holka s větrem o závod" jsem celá já, srdcem vášnivá cyklistka...

Mám jeden, je abstraktní a je součástí našeho domova, není zveřejněn. Byla doba, kdy jsem se takto maloval, teď už tu potřebu nemám.

Na živák láká současně klip "Mám depresi rád". Před pěti lety jste mluvil o úzkosti. Vrací se vám stále? Nebo jste se s ní naučil pracovat?

Mám ji furt, žiju s tím nějak dál. Je to věc vyřešená, uschovaná, ale občas to kousne.

Slouží vám malování jako určitý typ terapie?

Veškerá kreativní činnost slouží jako terapie na spoustu věcí. Stejně jako sport, to je dobrý pro vaše zdraví, tělo i mysl i vaše vjemy.

Netajíte se tím, že jako kapela jste se dali dohromady v evangelickém kostele, tehdy jako čtyřčlenná sestava, která je nyní dvojnásobná. Je to výhoda, či nevýhoda?

Na koncert nás vyjíždí teď třináct, což je pro pořadatele trochu nevýhoda, když nás tam má třeba ubytovat a nakrmit. I pro tým je to nevýhoda, když se dělí zisk. Ale jak to neděláme profesionálně, máme se rádi, rodí se nové příběhy, vjemy, děti, jsme velká rodina. Každý by nám chyběl, díky tomu jsme neměli velkou třenici nebo ponorku.

Také jsem evangelík. Chodíte stále do kostela? Co pro vás znamená víra?

Víra je pro mě strašně důležitá a zároveň trpím formalitou církví. Strašně fandím Pastoral Brothers. Křesťanská víra je pro mě alfa a omega. Zároveň jsem díky tomu nekonzervativní, nemám souzení pro lidi, spíš se snažím obhajovat ta pozitiva a negativa připisuju blbcům, jací jsou všude.

Jak vás ovlivnil fakt, že jste se usadil? Má to vliv na vaši tvorbu?

Naplnil mě klidem, kdy jsem po mnoha letech došel do láskyplného hnízda. Chechtání se tomu zlýmu životu vycházelo z nepohody, kterou teď moc nepociťuju. Inspirace teče teď odjinud, je promyšlenější. Řeším teď jiné věci, než když jsem přišel z hospody a psal věci z niterné rozervanosti nebo hluboké nespokojenosti.

Jak to vypadá s novým repertoárem?

Teď máme hotových pět písniček, ale chceme na tom ještě pracovat. Máme na to rok.

V aktuálním klipu "Můžeš mi říct" ztvárnili hlavní role herci Marie Ludvíková, Milan Šteindler a David Vávra. Jak moc jste je museli přemlouvat? A mluvili do scénáře? Přicházeli se svými nápady?

David je náš fanoušek a my jeho. Víme o sobě dlouho, s námi i vystupoval. Když může, přijde za námi a přečte i své básně. Často se tak děje v Chotěnicích na statku Václava Koubka, kde má taky chalupu. David hezky řekl, že máme společné svaté rouhání. Mně se takový přístup a humor u Divadla Sklep vždy líbil. Dlouho jsem odkládat fakt, že dáme známou osobnost do klipu, aby nás zviditelnila. Až přišla možnost nějaký role, která by dávala smysl. Pak jsem si říkal: Co by na to Šteindler? Tomu se to líbilo. A Ludvíková je sousedka našeho trumpetisty. A co se týká jejich invence? Oni kamkoliv přijdou, tak už hrajou.