Isabelle Geffroy alias Zaz je v České republice skoro jako doma. Před lety svým živelným vystupováním a nakřáplým hlasem naprosto oslnila publikum Colours Of Ostrava a šeptanda o novodobé Édith Piaf se rychle začala šířit. V jednu dobu k nám jezdila i několikrát do roka, takovou fanouškovskou základnu si zde vybudovala. A od její předešlé návštěvy, v O2 universu, ještě neuplynul ani rok.

U nás zřejmě nejžádanější francouzská interpretka současnosti byla proto pro organizátory Metronome Prague sázkou na jistotu. Coby headlinerka druhého dne však hlavní jeviště obsadila už v půl osmé večer, což se neukázalo jako dobrý tah. Její typická nespoutanost by nejspíš více vynikla až za tmy.

Takto nastupovala na scénu v době, kdy se návštěvníci v opět ne zcela zaplněném areálu sotva rozkoukali - také v pátek totiž hlavní program začínal až v pozdějších odpoledních hodinách a nebyl nijak nahuštěný. Chvíli před ní navíc na nedaleké stagei u Křižíkovy fontány svůj výtečný koncert završila v posledních letech u nás nepříliš často hrající Jana Kirschner. Energii, spád a bezprostřední kontakt s publikem jí tentokrát mohla slavnější kolegyně jen závidět.

Zaz nabídla setlist velmi podobný tomu z loňské zastávky v O2 universu k zatím poslední, na ni nezvykle komorní studiovce "Isa" z roku 2021. Také tentokrát při úvodní "Les jours hereux" chvíli trvalo, než se na pódiu vedle kapely objevila i ona sama, nejdříve se totiž v davu seznamovala s diváky.

Začátek vystoupení byl možná jeho nejzdařilejší částí, protože umělkyně dokázala navodit příjemnou atmosféru a svižnější skladbou "Imagine" také rozhýbat boky. Kdo však čekal, že bude nálada postupně gradovat až k euforickému finále, toho musel další průběh zklamat.

Hudebnice z Tours se přitom opravdu snažila. Jako obvykle se nebála osvěžit si některá česká slovíčka, a tak fanouškům sem tam zapáleně vzkazovala: "Tancujte!", "Zpívejte!" nebo "Děkuji!". Před "Si jamais j'oublie" dokonce z papíru přečetla souvislý text, českým souvětím z jejích úst ale nebylo příliš dobře rozumět. Jako symbolické gesto pro připomenutí našeho vnitřního plamene následně zapálila svíčku.

Jiskru měla také pouličním muzikantstvím nasáklá klasika "Les passants" a dobře zafungoval i song "On s'en remat jamais" z alba "Effet miroir", který Zaz posouval směrem k rocku. Zhruba v polovině ale začal představení trochu docházet dech, jako by už nedokázalo ničím překvapit a udržet pozornost přihlížejících. Ti si tak stále častěji povídali mezi sebou.

Hitový závěr to nezvrátil. V originále nádherně klenutá balada "Éblouie par la nuit" zazněla v přearanžované rychlejší verzi, která postrádala původní emoci. A pak už přišla řada na rozdivočelé trvalky "On ira" a "Je veux", přičemž při druhé z nich došlo k události popsané v perexu. Rošťáctví a poťouchlost hravých melodií třiačtyřicetileté Francouzky tentokrát nechaly obecenstvo nečekaně netečným.

Po sedmdesáti minutách základního setu se Zaz se svými hudebníky odebrala do zákulisí. Přídavek asi vzhledem k poměrně vlažnému potlesku očekával málokdo, zbývalo ale ještě dvacet minut do konce. Ty vyplnily dvě značně roztahané skladby, mezi nimi také předělávka "La vien en rose" od Édith Piaf uvedená kytarovým sólem.

Zbytečně zdlouhavé loučení jen umocnilo rozporuplné pocity z celého koncertu. Nelze o něm říci, že byl přímo nevydařený, charismatická muzikantka už ale v Česku odehrála památnější vystoupení. Od možná hlavního lákadla druhého festivalového dne se čekalo víc.

Souhrn celého pátečního programu Metronome Prague si můžete přečíst v reportáži od kolegy Dana Hájka.