Bostonští celticpunkeři Dropkick Murphys postupně obrušovali punkovou špínu a s přibývajícími alby se čím dál tím více dopředu dostávala jejich folková tvář, byť stále sycená punkovou energií. S deskami "Going Out In Style", "Signed and Sealed In Blood" a "11 Short Stories of Pain and Glory" se dostali do mezinárodního povědomí, spolehlivě vyprodávají středně velké haly i u nás a jejich jméno se skví na headlinerských pozicích velkých festivalů.

Jenže s nahrávkou "Turn Up That Dial" se dobře šlapající stroj trochu zadrhl a dříve funkční formule ztratila část svého kouzla. Ono, každé jídlo se dříve nebo později přejí a je třeba s ingrediencemi trochu zamíchat.

A tady možná zahrála svou roli náhoda. Zpěvák Al Barr se musel z rodinných důvodů z kapely stáhnout, a pěvecké a do jisté míry i lídrovské povinnosti se přenesly na Kena Caseyho, tedy toho, který - alespoň v mých očích - reprezentoval onu folkovější tvář bandu. A výsledkem jsou dvě akustické studiovky, obě s texty levicového písničkáře Woodyho Guthrieho, významného hlasu amerického dělnického hnutí.

"This Machine Still Kills Fascist" i "Okemah Rising" vznikly během stejných sessions a vlastně jsou to spíše dvě separátně vydané půle jednoho díla než dvě samostatná alba. Těžko říct, proč vyšly právě takto, důvodů je jistě celá řada. Výsledek je nicméně vyrovnaný a "Okemah Rising" nepůsobí jako přívažek nebo doplněk s tím, co se nevešlo. Ať sáhnete jako první po kterékoliv z nich, chybu neuděláte. A nezklame vás tak ani jedna.

Akustičtější kusy na starších řadovkách skupiny vždycky ve své přímočarosti působily, že by mohly znít z kterékoliv irské hospody (a je jedno, jestli v Dublinu nebo Bostonu). Tady je tento pocit dotažený ještě dál. Je to dáno i tím, že Guthrieho skladby ctí velmi jednoduchou formu, v textech pracují s hesly a slogany a to přímo vybízí ke sborovému halekání.

A k němu se posluchač velmi snadno připojuje už při prvním poslechu, až tak moc to podání strhává. A samotní muzikanti to energicky a nekompromisně táhnou kupředu. O svůj punkový drive Murphys nepřicházejí asi s akustickými kytarami nebo akordeonem v rukou.

Jsou tu písně, které jasně odrážejí realitu doby, kdy Guthrie tvořil - taková "Run Hitler Run" má i po desítkách let svou sílu -, a nabádají k činu (v "I Know How It Feels" je řešením všech problémů přidat se k odborům a bojovat za svá práva). A pak jsou tu i romantičtější kousky, jež tematizují tulácký život on the road.

Woody Guthrie nepotřeboval k popisu prožité skutečnosti složité metafory, mluvil a zpíval tak jako ten, jejichž příběhy vyprávěl - přímočaře, syrově, ale zároveň s notnou dávkou poetiky. Jen si pusťte takovou "Watchin' The World Go By" nebo "When I Was A Little Boy".

Jako bonus přihodili Dropkick Murphys svůj klasický hit "I'm Shipping Up To Boston" v akustické verzi. Tady ta energie není tak drtivá, přesto je nový pohled na asi nejznámější song této kapely podařený.

"Okemah Rising" i předchozí "This Machine Still Kills Fascist" jsou důležitá alba v tom, že uchovávají Guthrieho odkaz pro další generace. Pro Dropkick Murphys jsou spíše oddechovým časem, než se dají po personální stránce opět dohromady. Jestli se některá ze skladeb stane stálicí koncertních setlistů, to se ještě uvidí. Osobně mám podezření na "My Eyes Gonna Shine" a "Gotta Get To Peekskill", ale uvidíme. Třeba už v srpnu v Praze.