Hned na úvod se musím přiznat, že nejsem kdovíjak velkým znalcem tvorby Železné panny a heavy metalu obecně. Když už osmdesátkový metal, tak sanfranciský thrash jako vyvážený mix melodií a tvrdosti. Jejich klasické hity ale samozřejmě znám, rád si je vždy poslechnu a i v kontextu nedávného odchodu Ozzyho Osbourna do hudebního důchodu si u všech zasloužilých kapel člověk říká, co když je to naposled. A s tímto jsem se vydal jdo beznadějně vyprodané O2 areny.

Večer odstartovali o půl osmé rovněž britští The Raven Age. A bylo to jedno z těch příjemným překvapení, kdy si o předkapele zjistíte víc i po koncertě. Nabídli totiž velmi poslouchatelný a přitom moderní melodický metal v duchu takových měkčích Trivium, s povedenými melodiemi a příjemným vokálem. Vůbec tak nevadilo, že na support hráli ve výsledku až nadprůměrných padesát minut. Jasně, je to kapela syna Steva Harrise, ale svůj prostor si zasloužili i bez protekce.

Iron Maiden je skupina, která určitě nežije jen ze své minulosti, i když by mohla. Důkazem budiž hned pět na stopáž velmi náročných a poměrně progresivních kousků z poslední desky "Senjutsu", které tvořily základ pražského setlistu. Na klasické fláky se samozřejmě taky dostalo, ale i na celkový hrací čas jich bylo o dost méně, než by sváteční posluchač chtěl. To je ale pochopitelně jen můj problém.

Show samozřejmě vévodil nestárnoucí frontman Bruce Dickinson. Ten se po pódiu neúnavně proháněl v šedém baloňáku a s dlouhými šedivými vlasy byste mu v parku před nádražím možná i hodili dvacku. Pěvecky to sice už nebylo stoprocentní, slyšet to v podobě určitého halekání bylo hlavně v přídavkových dřevních klasikách "The Trooper" a "Wasted Years", ale jeho charisma, pohyb a dobrá nálada několik pěveckých zakolísání určitě vyvažuje.

Kapela přivezla také monstrózní pódiovou show s vyvýšenou platformou, velkoplošnými obrazovkami, přenášejícími dění na podiu, a centrálním projekčním plátnem s prezentacemi třech nezávislých animací, vždy podle dané písně. Chybět samozřejmě nemohl ani nepostradatelný maskot Eddie v podobě chodící pětimetrové figuríny, která se opakovaně starala o další zábavný prvek na stage.

Objektivně šlo o výborný koncert s neunavitelnou formou těchto praotců heavy metalu, kteří stále aktivně tvoří nový materiál. A jak už jsem psal, nebojí se ho vydatně zařadit do koncertního setlistu. Je tak jen problém svátečních posluchačů mého typu, že nemají řádně naposloucháno. Pro skalní fanoušky, kterí už viděli více koncertů Iron Maiden, to musel být o ještě něco větší zážitek.