Na "Fuse" jsme si museli počkat skoro dvacet čtyři let. Tak dlouho trvala proluka v diskografii Everything But The Girl. Většina fanoušků si dost možná i myslela, že další studiovka už nepřijde. Tracey Thorn a Ben Watt se věnovali sólovým aktivitám (ačkoliv i v nich se velmi výrazně podporovali), Tracey navíc stihla vydat čtyři autorské knihy. A byla to právě ona, která zhruba dva roky zpátky rozhýbala příběh tohoto alba.

Jejich poklidný život narušila pandemie, a to zejména v tom aspektu, že kvůli Benovu onemocnění (to mu bylo diagnostikováno na počátku devadesátých let) museli dodržovat přísné odloučení. Když situace povolila, začali spolu v tichosti, s pomocí několika málo nástrojů tvořit. Demo snímky si po většinu času zaznamenávali jen na telefon. Nechtěli prý ztratit nic z toho, co spolu za ty roky vybudovali, a hledali cesty ke znovuzískání určité nevinnosti. Výsledná kolekce, kterou si na CD, 2CD i vinylu můžete koupit v našem shopu, dle nich rozhodně nemá být chápána jako další covidová nahrávka.

Skladby mnohdy vznikaly jako improvizované klavírní balady, které se až postupem času a s nabalením dalších vrstev proměnily ve velmi pestrou zvukovou koláž. Ben je v těchto aspektech cílevědomý hráč s ruchovými a zvukovými detaily, jež znějí jakoby na pozadí, ale přesto tvoří důležitou součást celku.

"Fuse" je velmi kompaktním albem, ačkoliv spojuje hned několik žánrů, se kterými EBTG po všechna ta minulá léta koketovali - elektronika, akustika, vlivy bossa novy, latino jazzu, až filmových orchestrací, soulu nebo drum ’n’ bassu. Po ruce měli výtečného zvukového inženýra Bruna Ellinghama a v jednom songu s programmingem vypomohl mág Ewan Pearson. Nikdo další.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že tato stylová nesourodost může celek bortit, není tomu tak. To, co bralo dech na desce "Walking Wounded", bere dech i zde. Novinka je její téměř identické dvojče. Vstřebává hudební současnost, z té si ovšem bere jen to potřebné a to pak místy v hodně minimalistickém pojetí po svém přetváří.

Hned úvodní track "Nothing Left To Lose" začíná přesně tam, kde před lety končilo minulé "Temperamental". Asi nejvíc taneční záležitost vás vrhne do dění následných příběhů, jež Tracey vypráví ryze civilně, bez jakýchkoliv kudrlinek. Její verše jsou jakousi reflexí doby, v níž se nyní nacházíme, a často se loučí s věcmi minulými. V tomto ohledu asi nejvíce odbourá křehká a dojemná "Lost", ve které se zpěvačka vyrovnává s odchodem své maminky.

Novým prvkem je použití modulátorů a vokodérů, v několika málo písních uslyšíte nejenom Traceyin vokál posunutý do jiných tónin a všelijak ohýbaný. Slyšitelné je to třeba v "Interior Space" a zejména v "When You Mess Up", hořké revizi veškerého zklamání z toho, co vše se stihlo pokazit.

"Caution To The Wind" na tempu nabírá postupně, práce s elektronickými elementy je Benova devíza, která ani po tolika letech neztratila nic ze své energie. "Time And Time Again" a "No One Knows We're Dancing" promlouvají snadno čitelnou melancholií, melodické linky však s lehkým vtipem a náznacích odkazují na letitou kolekci "Idlewild" (kritici se tehdy kapele posmívali, že se nechala zviklat zvukem syntezátorů a osmdesátkovou stylizací).

V podobném módu nálad se nese ještě dojemná, nostalgická "Run A Red Light". Tu mimochodem jako jedinou napsal sám Watt, Thorn ji však svým pojetím přetvořila až v dechberoucí procitnutí po nočním dobrodružství v klubu, kde se potkávají všichni vaši známí... i neznámí.

Na jedenáctou řadovku od Everything But The Girl jsme si museli počkat přes dvě dekády, ale vyplatilo se. Duo se totiž navrací se silnou nahrávkou, která reflektuje prožitou minulost a bezbřehou současnost. Po muzikantské i textové stránce se Ben a Tracey stále posouvají, charakteristické rysy své tvorby s nebývalou lehkostí transformují do dalších rovin. "Fuse" je vyzrálým opusem, který si bere to nejlepší z předchůdců "Amplified Heart", "Walking Wounded" a "Temperamental" a nastavuje jim zrcadlo dnešní reality. V té se pak autorské dvojici podařilo najít a znovu získat jakousi vlastní nevinnost a nezávislost.