Když jsme spolu minulé léto dělaly rozhovor, prozradila jsi mi, že chceš s kapelou jít do příštího ročníku Eurovize. Chtěly jste zde představit slovanský folklór, na kterém si zakládáte a kterým se inspirujete, v nečekané podobě. Eurovize klapla, ale zajímá mě, zda se povedl záměr.

Já myslím, že na sto dvacet procent. Popravdě, trošku jsem pochybovala, zda Česká televize rozpozná potenciál naší písničky asi ze 140 zaslaných nahrávek. Má v sobě totiž několik jazyků, několik střídajících sekcí a navíc v textu nese dost výraznou výpověď. Říkala jsem si, že když na takovou písničku narazí úředníci, kteří poslouchají typický český pop, nezvládne se probojovat. Nakonec jsem ale byla příjemně překvapená. Je vidět, že od začátku Eurovize se organizační tým vyprofiloval do současné podoby, která rozumí tomu, co chce eurovizní fanoušek i zahraniční scéna. To, že jsme se dostaly do národního kola, pro mě bylo naprosté splnění záměru. To, že nás fanoušci poslali i do světového kola, je víc než splněný sen.

Jiné starší interview s vámi mělo titulek: "Lidé mají často problém přijmout svou přirozenost." Když si to přenesu do současnosti - nakolik odráží soutěžní song vaši přirozenost?

Víš, ono s každou deskou mi jde o něco jiného. Právě u té první to byl návrat ke kořenům, k syrovosti, k přirozenosti v tom nejčistším slova smyslu. U druhé řadovky to bylo uzavření nějakého kruhu, je tam více osobní výpovědi, je tam vztahová tematika a hudebně děláme krok od té syrovosti k popu, aniž bychom zaprodávaly svou duši. Teď začíná naše nová éra. Minulý rok už jsem cítila vyčerpanost. Za celý rok jsem nenapsala ani jedinou píseň. Měla jsem chuť hudbu pověsit na hřebík. Přišlo mi, že na naši tvorbu nikdo nečeká, a viděla jsem, jak se z toho pomalu stává spíš koníček než profese. Bylo mi to líto, ale rozhodla jsem se to pustit a písničku "My Sister’s Crown" jsem brala jako poslední pokus, než s holkami zahájíme rodinný život. Proto jsem ani neřešila, jak ji bude někdo hodnotit, nakolik odpovídá naší dosavadní cestě a tak dále. Prostě jsem si představila to velké pódium a začala jsem bez přílišného přemýšlení tvořit. Možná právě proto to nakonec dopadlo.

V souvislosti s vydáním předchozího songu "Pomiluj mě", který kombinuje folklór s elektronikou, jsi prohlásila: "Řekla bych, že jsem se v minulosti mnohdy držela zbytečně při zemi. Teď mám chuť experimentovat." Byla tato skladba, která se dočkala i anglické verze, tedy odrazovým můstkem?

Stoprocentně. Ze spolupráce Vesny a Production Lovers fanoušci zpočátku nebyli nadšení. Dokola nám na sociální sítě psali, že už to není ta stará Vesna, a já jsem myslela, že se asi rozskočím, protože jsem viděla, kolik talentu, kreativity a práce do písničky kluci dali, a tušila jsem, že přesně tenhle zvuk je něco, po čem teď umělecky toužím. Jelikož skladby v kapele píšu já, tak se vždy i zvuk alba odvíjí od toho, s kým spolupracujeme. Na debutu to byla spolupráce s aranžérem Dominikem Svobodou, na druhé studiovce s Daliborem Cidlinským a Marcellem a teď mě to zase táhne více směrem k popu, ale tomu zahraničnímu. Troufnu si říct, že kluci umějí nejen zahraniční zvuk, ale také rozumějí tomu divoženkovství a folklóru, co máme pod kůží. Je to pro mě geniální spojení, ve kterém je spousta hudební chemie.

Písnička "My Sister's Crown" vzbudila rozporuplné emoce. Reaguje na dění v naší společnosti, reflektujete v ní nesvobodu a vyzýváte ke vzájemnému porozumění a empatii podtitulem "#chooseloveoverpower". Je o všech lidech, kteří zažívají nějakou nesvobodu, útlak od společnosti, trendů nebo techniky, a je takovou symbolickou výzvou, aby si nasadili korunu a cítili se dost silní. Které reakce a emoce převažovaly? S jakým nejzajímavějším názorem jste se setkaly? A byl to vůbec záměr - šokovat?

Šokovat jsme nepotřebovaly, ale od začátku jsme cítily, že v tom songu je síla. Pamatuju, když jsme píseň tvořili ve studiu i společně s Production Lovers, měli jsme všichni husí kůži. Byly i momenty, kdy jsme měli na krajíčku. Řekla bych, že převažovaly z 90 % pozitivní emoce, z 10 % jsme schytaly hejty směřované k tomu, že Olesya je z Ruska. Poprvé v životě jsme tak zažily vlnu hejtů, kdy si lidi vymýšleli naprosté fantasmagorické příběhy a vylívali si tak na nás zlobu a jed. Nebylo to nic příjemného, ale díky této zkušenosti víme, že hejty nemají dlouhého trvání a že nakonec přetrvá fanouškovská podpora. A platí zde asi pravidlo: "Behind every success lies a pack of haters."

S vítězstvím však přišla i vlna kritiky, včetně samotných Ukrajinců, kterým je song věnovaný.

Existuje celá řada ruských umělců, kteří odsoudili ruskou agresi a vystoupili na podporu Ukrajiny, stejně jako my jsme s Vesnou vystoupily na koncertě na podporu Ukrajiny na Václavském náměstí nebo jsme část výdělku z merche odeslaly na konto Člověka v tísni. Část Ukrajinců nám psala zprávy plné díků, ale některé zprávy obsahovaly výhrůžky. Chápeme, že bolest některých Ukrajinců je tak silná, že bez ohledu na message písně nás okamžitě odsoudili, jen protože máme v sestavě ruskou pianistku. Proto jsme pár dní po vypuštění klipu na sítích vydaly vyjádření, kde vysvětlujeme, že náš jediný záměr bylo Ukrajinu podpořit a že jako ženy vůči ní pociťujeme empatii a solidaritu, proto zpíváme: "My sister’s crown, don’t take it down."

Čtyřmi jazyky v songu jste prý chtěly vzdát poctu slovanským národům. Je to opravdu tak, nebo jste myslely i na hlasující z cizích zemí (v mezinárodním klání mohou hlasovat pouze cizí země, ne stát, který vyslal interpreta - pozn. aut.).

My jsme popravdě nad systémem hlasování nijak nepřemýšlely. Čeština byla jasnou volbou, protože Česko reprezentujeme a polovina kapely je z Čech. Angličtinu jsme vybraly jako spojovací prvek, ukrajinštinu jako poctu národu, který v současné době čelí nejtěžší situaci, a bulharština se tam dostala díky oslovení jedné z původních členek Vesny, rapperky Tanity Yankove. Až poté jsme se dozvěděly, že Bulharsko letos v Eurovizi chybí a že by nás mohlo na cestě do soutěže podpořit.

Jednou z kritik, které jste sklidily, bylo také za to, že text obsahuje jen málo českých částí. S tím úplně nesouhlasím - co by tihle lidi říkali na jiné songy, které jsou ryze v angličtině?

Přesně. V Eurovizi byly vždycky anglické písně, kde nebyla ani špetka národní kultury, a najednou se ozývá spousta lidí, proč není česká část delší. My bereme za úspěch už to, že když teď se skladbou jezdíme na eurovizní preparty a vystupujeme v Izraeli, Polsku, Španělsku či Anglii, tak si cizinci zpívají český text "Moje sestra do kouta nepůjde." Možná přijde někdo po nás, kdo bude mít to sebevědomí napsat celou píseň v češtině a dokáže v zahraničí zaujmout. My jsme rády i za to, že už teď jsme podle BBC na seznamu letošních favoritů a že do světového klání proneseme trochu našeho folklóru.

S kapelou existujete od roku 2016. Proč jste se až nyní přihlásily do soutěže? Vím, že občas to zkoušejí formace, které existují jen chvíli…

Já už jsem to jednou zkoušela. Myslím, že před dvěma lety jsem posílala skladbu "Dragonflies", kterou tenkrát produkoval Igor Ochepovsky, ale pravdou je, že jsme tenkrát ještě nebyly ready na tak obří soutěž, jako je Eurovize. Teď už máme s Vesnou za sebou víc zkušeností a díky setkání s Production Lovers máme nachystané i další songy. Díkybohu víme, že naše cesta nebude stát jen na jedné písni, ale že bude pokračovat i za hranicí Eurovize.

Tvoje hity znají mnozí, ale s tebou, tvojí tvorbou se to zatím nepodařilo. Vnímáš to jako jednu z příležitostí (možná i poslední), jak se prosadit? Nebo co si od účasti na Eurovizi slibujete?

Já jsem toužila prosadit se dříve. Byl to nějak sen z mého dospívání, kdy jsem se koukala na MTV a přála si stát se slavnou zpěvačkou. Ale v posledních letech mě to při vysedávání v dodávkách začalo opouštět. Proto jsem už minulý rok psala jen pro ostatní a začala jsem se více věnovat józe a organizování retreatů, kde jsem spojovala svou zálibu v hudbě a józe naráz. Moje cesta nabrala jiný směr, ale cítila jsem se uvolněná a šťastná. Eurovizi jsme zkusily jako takovou divokou kartu, která vyšla. V současnosti není moc čas na přemýšlení, jedeme na vlně přítomnosti a tvořivosti. Jak se věci vyvinou po návratu z Liverpoolu, si netroufám tvrdit, ale rozhodně se nebojím žádného vyústění. Vím, že se o sebe dokážu postarat a že budu vždycky tvořit, do jaké míry se člověk prosadí, záleží i na vkusu trhu a na štěstí a to nemáš šanci ovlivnit.

Už víte, v jakém duchu bude vypadat vaše číslo v mezinárodním klání? Připravujte se na něj nějak speciálně? Prý na stage designu budete spolupracovat s Matyášem Vordou. Je to tak? A koho dalšího jste oslovily?

S Matyášem spolupracujeme na light designu a tvorbě pro LEDky, na stage designu se Maty podílí spolu se Zuzanou Zizoe Veselou, která pro nás taktéž vytváří choreografii. Dvakrát až třikrát týdně máme lekce choreografie, protože Eurovize probíhá na half playback (to znamená, že nástroje nemohou jít naživo). Přišlo nám hloupé jen předstírat, že holky hrajou, rozhodly jsme se proto do vystoupení zařadit tanec.

V lokálním klání jste zaujaly také kostýmy, které jsou velmi pestré oproti loňsku, kdy jste prosazovaly jednoduchost. S kým jste je ladily?

O kostýmy v klipu se starala Monina Nevrlá, celkovou supervizi a art direction ale měla na starost Zizoe a o kostýmy na Eurovizi se postará módní návrhář Jan Smejkal. Vždy se snažíme zamýšlet nad jednotlivými formáty samostatně. Řekla bych, že jediné, co v našem vizuálním směru zůstává, je ženskost a cit pro estetiku.

V jaké hodnoty krom lásky a dalších otřepaných klišé vy osobně věříte? Které vyznáváte?

Když někdo řekne, že láska je klišé, je to stejné, jako by řekl, že slunce je klišé. Zkusíš si představit den bez slunce? Takže ať kritici píšou, že je to kýč, stejně nakonec všichni chceme být součástí nějakého kmene, kde je nám dobře, kde jsme přijímáni a můžeme být sami sebou. A láska v tom hraje klíčovou roli. Díky tomu, že hudbu děláme už nějaký ten pátek, tak nás ta cesta naučila věřit ve své schopnosti. Občas je až k neuvěření, kolik potkáš lidí, kterým prostě vadí i to, že máš nos mezi očima, a budou mít tendenci tebe i všechno, co děláš, zpochybňovat. Asi jsme se smířily s tím, že to tak je, a přestaly jsme se snažit být s každým zadobře. Díky zkušenostem, které občas bolely, jsme vyrostly ve schopné ženy, které baví makat, a kdo si naši hudbu najde, ten v ní určitě objeví útočiště pro svou duši, sílu i prostor pro fantazii. Kdo se v naší hudbě bude chtít nimrat, toho její efekt mine účinkem.

Kam se bude dál ubírat další směřování kapely? Ptám se proto, že vám mnozí s deskou "Anima" vyčítali odklon od žánru, kterým jste debutovaly.

Po Eurovizi chystáme vydání EP "MUZIKA", na kterém pokračujeme ve spolupráci s Production Lovers. Každou deskou, kterou tvořím, hledám nové roviny a vytvářím uzavřený svět, který funguje sám o sobě. Pro mě jako pro tvůrce je nejhorší představou se opakovat, tudíž se fanoušci můžou těšit na další posun k dosud neprozkoumaným vodám.