Není mnoho hudebníků, od nichž bych odebíral jejich newsletter. U2 ale nejsou jen tak nějaká skupina. Přece jen - máme spolu trochu speciální vztah. O připravované kolekci jsem se tak dozvěděl poměrně s předstihem, přece jen i fanouškovská fóra byla podobných spekulací plná. Jenže - čtyřicet songů? To vážně někdo uposlouchá? Kdy naposledy jste si dali tolik písní jedné kapely za sebou a vydrželi u toho mít plnou pozornost? Vždyť to je přece od začátku špatný nápad. Zvlášť v dnešní, zrychlené době. A ano, existuje i kratší verze, ale proč by si ji někdo kupoval?

Pak se ven dostala nová verze "With Or Without You" a mé obavy to jen posílilo. Kdo vůbec potřebuje alternativní verzi jedné z nejlepších rockových balad všech dob? Vždyť ta píseň už je dokonalá. Ta už nejde a ani nepotřebuje vylepšit!

Následně vyšla doprovodná kniha "Surrender: 40 Songs, One Story". Bonova autobiografie není ani zdaleka první svého druhu, nabízí se tedy otázka, co nového může tato publikace fanouškům nabídnout. Vždyť jen pro recenzi "Songs Of Innocence", dodnes pravděpodobně nejdelšímu textu věnovaného jednomu albu, jsem přečetl tři knihy o U2, jen aby mi neutekla nějaká souvislost. Fanoušci totiž pitvají každé slovo. Vždycky.

Bavíme se totiž o irském kvartetu, jež nahrává jedny z nejlepších a nejkomplexnějších skladeb všech dob. To není přehnané tvrzení. Je to objektivní skutečnost. Odkaz těchto čtyř muzikantů na hudební scéně je obrovský a jen stěží na ně někdo někdy naváže v podobně majestátně ucelené a přitom stále mnohá tajemství skrývající podobě. Vždyť jen jejich velmi úsporné texty často pojednávají klidně třeba o třech naprosto odlišných životních situacích Bonova, ale i našeho světa. A další významy si do těch písní mohou projektovat sami fanoušci a i ti v průběhu let zjistí, že jim jedna skladba v různých fázích života dokonale popisuje zcela odlišné situace. Jeden song se tak skvěle může hodit pro partnerské trable, pro glosování dění ve světové politice a ještě k tomu zvládne popsat váš vztah k Bohu. A ve všech třech případech v tom textu nenajdete ani slovo navíc a ještě k tomu jsou všechny tři výklady textu správné a autory zamýšlené. Vážně. Přečtěte si o tom něco. Je to fascinující. A pak se sami sebe zeptejte, jestli tohle umí i váš oblíbený umělec.

A teď to album, jehož název má rovněž více významů, vyšlo. Zajímají vás ty významy? Dobrá, tady jsou důvody, proč se ta kolekce takto jmenuje podle samotných tvůrců: a) je to třetí díl "Songs Of..." trilogie, b) vypadá to jako cool název na trička, c) je to odkaz k nové knize a d) je to album, jehož název se dá zkrátit jako S.O.S., což je zase odkaz k období pandemie a válce na Ukrajině. U2 mají všechno promyšlené. Vždycky.

Takto - tato recenze nelze a ani nemůže být dostatečně komplexní a hlavně kompletní v době, kdy si tu Bonovu knížku nemůžete přečíst. Respektive můžete, ale zatím jen v angličtině. To by nebyl takový problém, ale když už máte v knihovně všechny ostatní knihy v češtině, tak si na ten překlad chcete počkat. To jde ale proti zásadám novinařiny, která má fungovat rychle. Tak uvidíme. Možná, že se tento text časem dočká aktualizované verze.

A nebo taky ne. To proto, že tolik času jako kdysi u dvojice "Songs Of..." s novinkou strávit nechcete. A hned si řekneme proč.

Tato sbírka je kolekcí písní, které v knize tvoří názvy kapitol a skupina na ní přepracovala řadu ze svých největších hitů, ale také písně, kterým se v době vydání nedostalo tolik pozornosti. V naprosté většině to znamená, že je nahrána v jakési více či méně akustické verzi a největší prostor na ní z hudebního hlediska má španělka a klavír. Bono zde zpívá plným hlasem spíše výjimečně, častěji spíše šeptá a navozuje dojem, že by se deska mohla jmenovat spíše Lullaby Session. Až tak utlumené zde ty megahity jsou.

A pozor, ten důležitý popis situace spočívá v tom, že dochází ke změně toho, jak ty skladby znějí. Nikoliv k jejich vylepšení.

Vylepšení totiž bylo, když Evanescence nahráli "My Immortal" podruhé a do klavírní albové verze přidali rockovou bouři, která skladbě pomohla vyvrcholit. Nebo když tatáž skupina přepracovala své písně pro symfonický projekt "Synthesis" a obohatila je o úplně nové pasáže a nástroje. Nebo když se o tentýž experiment s orchestrem pokusil Sting. V tu chvíli rozkvetly i skladby, o jejichž existenci jste možná neměli ani tušení.

Ne tak tato čtyřicetipoložková sbírka. Ta je - a bude to znít hodně krutě - bohužel jen merch. Je to přívesek ke knížce, o které je to tady především. Tu si máte přečíst. Na ni má tato deska upozornit.

Není náhoda, že toto album vyšlo s tolika písněmi a v tolika různých verzí (které si můžete koupit i v našem shopu). Peněženky fanoušků zapláčou a nostalgie z nich vytáhne více peněz než klasická bestofka. A bohužel je nutno dodat, že také asi i více než regulérní řadovka. Kdybychom Bona neznali, nabízelo by se ironické pousmání se nad tím, že záměr podojit fanoušky byl ten primární, ale vzhledem k jeho osobnosti a charitativním aktivitám po celém světě je třeba koukat se spíše směrem k manažerům z vydavatelství. Vydávat sběratelské edice ve vícero verzích a v odlišných barevných variantách je bohužel trend dneška, díky němuž se pak i relativně nezajímavé kousky dostávají na vrcholy prodejních žebříčků. Vzpomeňme například na poslední album Taylor Swift.

Ale zpátky k obsahu. Najdete tady experimenty, o nichž si budete říkat, zda to nejsou spíše jen nedokončená dema. Třeba ve "Where The Streets Have No Name" zcela chybí úvodní kytarové intro a bez něj je ta skladba sotva třetinová. V "Desire" zpívá Bono tak odevzdaně a dokonce místy i mimo rytmus, že si říkáte, že tady po těch věcech zas tak moc netouží. A třeba v "One" se The Edge rozhodl změnit tóninu a absolutně to nefunguje. Podobně dopadly balady "Song For Someone" nebo "Sometimes You Can’t Make It On Your Own", kde upravené vokály nesedí s melodií skladby, a celek proto nefunguje. Komfortně se nebudete cítit ani u "City Of Blinding Lights", která bez zvonivé kytarové hry zní spíše jako song pro nějakou zapadlou díru. Dle očekávání se chválit nedá ani "All I Want Is You". Opomínaný diamant jejich diskografie bude už navždy v nejlepší podobě zaznamenán na živáku "Go Home: Live From Slane Castle, Ireland" z roku 2001. A "Beautiful Day"? Ten se až strašidelně nepovedl. Někdejší hymničnost je ta tam.

Pak tady jsou kousky, u kterých došlo k drobným obměnám textu, a tak například "Walk On" získala nový rozměr, kdy má být vyjádřením podpory Ukrajině a především jejímu lídrovi. To je jistě záslužná činnost a třeba to jejich prezidentovi udělalo 8. května radost, když mu to hráli naživo přímo v Kyjevě. Ovšem jako píseň o Aung San Suu Kyi, barmské bojovnici za demokracii, fungovala lépe. Už proto, že její původní sdělení bylo trvalejší a vydrželo nám desítky let. Upravený kus je tak přinejlepším kuriozitka a další připomenutí toho, jak geniálním textařem Bono je, když jen záměnou několika slov dokáže píseň rozvinout k dalšímu, dosud netušenému významu. Ale to je taky všechno. Podobným případem je třeba "If God Will Send His Angels", která se díky pozměněnému textu nově rozrostla o další význam, stala se totiž gospelem. A našel bych i další příklady, ale to by tahle recenze nebrala konce.

Můžete namítnout, že to přece není chyba nahrávky. Že je to jen síla zvyku, která nutí posluchače se vůči novým verzím hitů vymezit. Přitom tady je několik kousků, jimž nová verze přinejmenším úplně neublížila. V dokumentárním filmu na Disney+, ve kterém se do Dublinu vydává David Letterman, se můžete dozvědět, že sám Bono až nyní cítí, že skladbu "Sunday Bloody Sunday" o irských nepokojích po desítkách let konečně dopsal. Že tím novým textem jí dal nový, lepší význam. A má pravdu, skutečně je ten text kvalitnější a údernější. Jen je škoda, že se změnila i hudba a někdejší buřičství je pryč. A je to způsobeno také dalším faktorem, který při tvorbě této kolekce hrál roli - bubeník Larry Mullen Jr. má problémy se zády, a tak se mohl zapojit vesměs jen ve formě svých příspěvků na perkuse. Z nové podoby se tak klasika nejspíš nestane.

"Every Breaking Wave" je oproti tomu písní, v níž frontman dlouho bojoval s tím, jak ji vlastně správně zazpívat, dokonce tvrdí, že s ní zápasí už přes deset let. Nová verze je zajímavá a z pohledu fanouška je obohacující pustit si za sebou starou i aktuální podobu a porovnávat rozdíly. Hlavní ale je, že si díky jejímu rozebrání v dokumentu uvědomíte tu hlavní myšlenku této písně - "Jsme schopní se bezhlavě zamilovat a přestat se honit za každou lámající se vlnou?" To je přece naprosto dokonalý popis nejednoho manželství.

Osobně jsem ale nejvíce docenil skladbu "Ordinary Love". To bývala píseň, které jsem dříve nevěnoval plnou pozornost, ovšem až ve chvíli, kdy jsem se ve zmiňovaném dokumentu zaměřil na její text a klíčovou mantru "Nejsou žádní 'oni', jsme jenom 'my," jsem si znovu uvědomil, jak nadčasový a geniální textař Bono je. Kdo ví, zda bych si nově nalezeného klenotu jejich diskografie jinak všiml a navnímal tak jeho hodnotu. Jen si na ten fragment textu vzpomeňte, až budete příště koukat na fotky z Václaváku zaplněného demonstranty. A je úplně jedno, proti čemu budou zrovna protestovat.

Jenže čím více času se "Songs Of Surrender" strávíte, tím víc na vás bude doléhat tíha následujícího tvrzení:

Není tady jediná píseň, o které byste si řekli, že zní lépe než originál.

A to je při vší té práci, která na albu byla odvedena na úkor úplně nových songů nebo jiných aktivit, děsivá vizitka. Ano, pořád tady je to jádro písní, které i nadále zůstává ryzí, a proto nelze celou kolekci šmahem odsoudit a dát jí nejnižší možnou známku. Ale všechno to nové, co tady pro potřeby alba vzniklo, zní v naprosté většině případů jenom jako ztracený čas. A toho mají U2 se svými šesti křížky na krku čím dál tím méně.