Po rozpačitějším období, kdy Limp Bizkit slibovali a pak zase odkládali vydání nástupce "Gold Cobra", se v minulém roce vrátili s velice dobrou deskou "Still Stucks". Tu charakterizuje nejen devadesátkový feeling, ale i texty protkané smyslem pro humor a vlastně celý podařený vizuál počinu. A že si za novinkou Durstova parta stojí, potvrdila i pětice nových písní zařazená do atraktivního setlistu pražského vystoupení.

Večer ale už v půl sedmé otevřeli Blackgold. Ve svých zlato-černých maskách připomínali tvrdší verzi Hollywood Undead. Jejich koncert nebyl vůbec špatný a houpavými rytmy skvěle navodil nu-metalovou atmosféru. Ostatně během půlhodinové show se hala postupně zaplnila skvěle reagujícím publikem.

Na ně navázali o poznání moderněji znějící britští Wargasm. O talentované formaci, která kombinuje posthardcore s elektronikou, je slyšet stále více. Minulý rok vypustila debut "Explicit: The Mixxxtape" a své skladby masivně podporuje hraním. Pražská zastávka pro ni ale nevyzněla úplně nejlépe. Členům sestavy v energií napěchovaném výstupu podrážel nohy zejména zvuk, který byl zkrátka divný. Vokály zněly jak z ampliónu a z pódia se valil spíš monotónní hluk než moderní hudební mix. A je to škoda, protože až na takový pochybnější stage diving Sama Matlocka se Wargasm opravdu snažili.

Limp Bizkit začali načas a svou show odstartovali letitou peckou "Show Me What You Got" z druhého alba "Significant Other". Tedy až po krátkém setu DJe Lethala, který trůnil vysoko nad ostatními muzikanty. Durst dorazil v objemném dresu a s bílými vousy ve stylu Dědy Mráze. To kytarista Wes Borland nezklamal a vytáhl jednu ze svých masek. A basák nastoupil v kostýmku služebné. Slušelo jim to.

Scéna byla střídmá. Ale nu-metalovým pionýrům by ani přehnané efekty vlastně neslušely. Kromě průměrné světelné show vzadu za skupinou seděla obří nafukovací panna s cigárem. Jediný důvod k pozornosti tak tvořila hudba samotná.

A Limp Bizkit se překonali. Odehráli totiž fakt dobrý koncert. Jasně, Durst nikdy nebyl nejlepší zpěvák, a když zrovna nerepoval, hodně bojoval s melodickými pasážemi. V těch ostřejších vokálních polohách byl ale k sežrání a kadence jeho frázování byla lepší než kdy dřív. Příchozí si také mohli užívat jeho staromilského pódiového vystupování. Žádný moderní friendly přístup, ale pořádný macho arogant styl. Diváky poléval jakože omylem vodou, a když zasáhl nějaký ten svítící telefon, pobaveně se zašklebil. Pohyby volil rovněž střídmě a každý jeho taneček byl vlastně zážitek.

Hned osm pecek pánové vytáhli pochopitelně z nejslavnější nahrávky "Chocolate Starfish and the Hot Dog Flavored Water". Nechyběly tak hitovky jako "My Way", "Rollin’ (Air Raid Vehicle)" nebo "Take a Look Around", ve které vokálem vypomohl Matlock z Wargasm a která uzavírala základní část. Zpěvák Blackgold se zase připojil k vokálnímu souboji ve "Full Nelson" a v tomhle případě šlo o jeden z nejlepších momentů večera. Ohromnou vlnu odezvy odstartovala také singlovka "Nookie", při které se pařilo, jako by ještě nepřišlo nové milénium. Na což ostatně sám Durst odkazoval. "Pro mě je stále ještě rok 1999," pronesl mezi skladbami a nešlo mu nevěřit.

Devadesátá léta připomněly i covery od INXS, Ministry nebo Nirvany, které si s radostí s kapelou hlasitě zazpíval celý sál. Po přídavcích, kterým kralovala nová pecka "Dad Vibes" s neodolatelným groovem, se mohli čeští fanoušci pomalu poroučet domů. Odcházeli z koncertu, který byl oslavou nu-metalu. Limp Bizkit se totiž představili ve vrcholné formě a některý z refrénů největších hitů musel znít v uších návštěvníků až do usnutí.