Poslední dobou se nám nějak roztrhl pytel s výročími. Některá se udála, některá probíhají a mnohá další se v dohledné době z uvedeného sáčku dosypou. A ač se každé kulatiny či půlkulatiny mají oslavit, kapel, co přesáhly takzvané abrahámoviny, mnoho není. Jeden takový výroční koncert na oslavu pětapadesátin se ale v pondělí odehrál v pražském Lucerna Music Baru.

Vystoupil zde brněnský Progres 2. Bez nadsázky legenda, která výrazně ovlivnila vnímání československé hudební scény. Tahle skupina společně s Blue Effect, slovenskými Collegium Musicum, Fermátou či městskými kolegy Synkopami pomohla popularizovat styl art rock, který v tehdejším politickém zřízení byl pro jeho posluchače jakýmsi únikem za svobodou. Filmové dotáčky, které doprovázely koncertní pásma nejen těchto Brňanů, onen efekt úniku ze šedé reality jen umocňovaly.

Svoboda, to byl a je ústřední leitmotiv, který se jako stříbrná nit táhne progresáckými koncepčními počiny. Onoho pondělního večera byli příchozí oním tulákem po hvězdách. Kapelník, zpěvák, kytarista Pavel Váně byl průvodcem a vypravěčem působivých příběhů. A přestože vystoupení trvalo více než dvě hodiny a tracklist obsahoval dvacet pět skladeb, nestihl odvyprávět vše. Bylo by to i nemožné.

Jako návštěvník jsem se najednou ocitl v roli známého sultána, který si nechal půvabnou Šeherezádou noc co noc vyprávět příběhy. A ona, aby chudinka dočkala rána, odříkala jen část s tím, že dalšího pokračování se panovník dočká až následující noci.

Podobně to bylo i s dramaturgií této akce. Progres 2 odehráli z každé své desky vyjma kolekcí "Změna" a "Otrava krve" stěžejní kompozice, ale příběh logicky nebyl a z podstaty věci a časových důvodů ani nemohl být odvyprávěný celý. Vše to vlastně probíhalo v režimu opakujících se naladění na notu daného alba s grand finále, ať už ho obstaraly kompozice "Kdo je tam?", "Čím je svět můj?", "Planeta Hieronyma Boshe II" či "Osud". Pak přišel vždy střih a vstup do dalšího bloku.

To samozřejmě není výtkou. Jak už jsem psal, pokud chcete slavit, máte dvě možnosti. Buď uděláte průřez dosavadní tvorbou s důrazem na poslední řadovku, anebo se na to úplně vykašlete a dál si pojedete svoji linii. To se naštěstí nestalo a Pavel Váně, Zdeněk Kluka, Roman Dragoun, Miloš Morávek s hostujícím Daliborem Dunovským přijali roli vypravěčů. A ono zmíněné emoční přeskakovaní znalým posluchačům jistě nevadilo.

Přišlo se především zavzpomínat, uctít artrockovou legendu. Zmínil jsem i řadu mladých lidí v obecenstvu, kteří stejně jako skalní příznivci znali texty a zpívali s muzikanty třeba "Píseň o jablku" (1978) s nadsázkou jako jeden muž/žena/ono a další druhy mimozemšťanů. :-) V tu chvíli jsem si vzpomněl na sebe, kdy mě k této skupině přivedl strýc v době, kdy jsem ještě chodil na základku, což už je drahně let.

Scéna kruhového jeviště byla tentokrát uzpůsobena tak, jako by onen točitý parket nebyl. Členové sestavy byli netradičně v blízkosti bubeníka, tak aby bylo dobře vidět na plátno za ním. Na to se po vzoru dávno minulých let, leč mnohem umírněněji promítalo. To však nebránilo Váněmu, aby udržoval se svým publikem kontakt. Mnohdy jste mohli získat pocit, že právě zpívá jen pro vás. A myslím, že tohoto pocitu dostávaly plnými doušky jak zadní řady, tak balkony.

Jako jediný host (první baskytarista Progress Organization Emanuel Sideridis bohužel před koncertem onemocněl) vystoupila violoncellistka Dorota Barová. S Dragounem si vystřihla "Vracím se k Tobě", která byla věnována nedávno zesnulému dlouholetému baskytaristovi souboru Pavlu Pelcovi, mimochodem autorovi právě tohoto songu.

Po ní přišla velmi překvapivá vsuvka v podobě sólového výstupu Barové. Ta pouze za doprovodu violoncella, looperu a svého hlasu představila minimalistickou verzi skladby "Ikaros" z první desky. Musím uznat, že na minimalismus tam bylo progrese až až, a vyprodaný sál to náležitě potleskem ocenil.

A vlastně tak obstarala úvod do pásma první desky, kterou kapela odehrála - jak se po anglicku říká - bez proudu. A bylo opět překvapující slyšet verze s původně složitými aranžemi a vícehlasy v mírně okleštěné verzi.

Finále? Jak jinak než výtah ze stěžejních částí "Dialogu s vesmírem" a s původními, restaurovanými filmovými dotáčkami. Člověku běhal po zádech mráz. I po tolika letech ty skladby mají neuvěřitelnou sílu, a když se chorálem rozezpíval dav jak u zmíněného "Jablka", tak u "Planety Hieronyma Boshe II", nikdo se nemohl divit, že se to tehdejšímu bolševikovi nelíbilo a namítal cosi o zkažené mládeži. Inu, není chorál jako chorál.

Musím smeknout nad výkony všech muzikantů tohoto více než vydařeného večera. Aniž bych chtěl připomínat jejich věk, musím uznat, že jak Pavel Váně, tak Zdeněk Kluka to hlasově dávali na výtečnou. Ono táhnout více než dvouhodinovou show rozhodně není legrace. Roman Dragoun byl jako vždy excelentní, mimochodem i jeho se letos týká výročí - 40 let kapely Futurum. Miloš Morávek se krom brilantních kytarových sól ujal i některých pěveckých partů po Pavlu Pelcovi, což Pavel Váně kvitoval narážkou o sólovém zpěvákovi.

A když jsme u zmínky o zesnulém baskytaristovi, na kterého se hodně vzpomínalo, jeho party bravurně zahrál Dalibor Dunovský. Klobouk dolů před jeho umem. Jeho hra na bezpražcovou basu byla naprostá lahůdka. À propos, zvuk byl výtečný.

I kdybych chtěl koncertu něco vytknout, nejde to. Byla to naprosto výjimečná událost. Radost, upřímnost, emoce jak na pódiu, tak pod ním. Byl to výlet nejen do mládí. Průlet vrstevnatou mlhovinou a hvězdokupou ukázal i současnost. Progres 2 jsou skvělým průvodcem. Ani na chvíli nezapochybujete, že byste se s nimi někde ztratili. A pak si přejete jen to, aby ten výlet nikdy neskonči a abyste si mohli vyslechnout další a další příběhy. Ty jejich se totiž jen tak neoposlouchají.

"Vládce snů náhle tu stál, o bájných světech mi hrál, měl oči vesmírných víl. Návrat už není můj cíl." Takže za dalších padesát pět let… nebo raději dříve!