"Budeš z toho fakt hodně špatný. Já měla zkažených několik dní, takovou depresi nepamatuji," říkaly mi všechny kolegyně před tím, než jsem vyrazil do Polska. Nemluvily ale samozřejmě o Robbieho koncertě. Ten znám a viděl jsem ho například v Letňanech v roce 2017, o tři roky dříve na swingovém turné a nebo taky na maďarském Szigetu, takže jsem tušil, co čekat. Řeč byla o Osvětimi, kam jsme se šli podívat o den dřív.

"Dobrý den," pozdravil nás, mezinárodní družinu asi dvaceti návštěvníků, přibližně padesátiletý průvodce, který měl za úkol provést nás za tři a půl hodiny nejkrvavější historií lidstva. Ve skupině čítající asi deset národností, mezi nimiž nechyběli pochopitelně ani Izraelci, jsme byli jediní, koho pozdravil v našem jazyce. Nebyl to ale pozdrav srdečný ani vlídný. Spíše protnul těžký vzduch jako šíp, který naposledy věcně připomněl, že jsme turisti na místě, které se k turistům chová jinak, než jsou zvyklí odjinud.

Procházet se následně po masovém pohřebišti a vidět kolem sebe všudypřítomnou beznaděj, to už s člověkem zamává. Milióny vlasů, tisíce bot, kufrů, zdi poškrábané zoufalými vzkazy a hromady prázdných plechovek od cyklónu B... Průvodce vykládal desítky strašidelných historek, na stěně ukazoval fotku Mirka z Roudnice nad Labem, který Osvětim přežil a s nímž se kamarádil přes pětadvacet let, než před dvěma lety zemřel.

Procházeli jsme místy, kde se dělaly experimenty na lidech, kde se pod záminkou lékařské pomoci zabíjeli Romové nebo odkud se zbídačená lidská těla házela do pece. Došli jsme až do tábora Birkenau. Na vlakové nástupiště, kde nic netušící řady lidí rozděloval oficír na dvě poloviny. "Kolik ti je, děvče?" ptá se cizinec jedné z čekajících. "Čtrnáct," odpovídá po pravdě. "Ne, je ti šestnáct." "To ne, pane, vážně mi je čtrnáct," brání se slečna. "Poslouchej mě, prosím tě - až se tě támhleten pán zeptá, kolik ti je, řekni mu, že ti je šestnáct, ano?" vyjádřil se pán a zmizel v davu. Udělala to. A díky tomu nezamířila rovnou doleva do sprch, ale stala se pracující v táboře, který jako jedna z mála přežila až takřka do dnešních dní.

"Když jsem tady před několika lety prováděl jinou skupinu, právě na této křižovatce ke mně přistoupil jeden ze starších návštěvníků, který pocházel z Řecka. Vyhrnul si rukáv a ukázal mi své číslo, které mu zde před mnoha lety vytetovali. A začal mi vykládat o největším hříchu svého života. Tehdy tady podobně jako mnozí další dorazil vlakem a zatímco jeho poslali jako jediného 'do kempu', tedy doprava, celou jeho rodinu poslali na opačnou strachu. On ještě coby sotva dospělý kluk byl pěkně naštvaný a s rodinou se pohádal. 'Záviděl jsem jim, že se můžou jít po tak dlouhé cestě všichni jít do levé části tábora vysprchovat a já nemohu. Byl jsem tak naštvaný, že jsem se s nimi ani nerozloučil.' Uběhlo několik dní a mladík se začal dožadovat setkání s rodinou. Nakonec k němu přistoupil jeden ze spolubydlících: 'Víš, kde je tvoje rodina? Já ti to povím. Cítíš ten nasládlý vzduch? Vidíš ten dým, který se line z těch komínů tamhle v dáli? Tak to jsou oni.'"

Na průvodci byla vidět beznaděj. Den co den vykládá turistům o hrůzách nacistického režimu a se zoufalostí v hlase je zasazuje do kontextu k dnešním bojům na Ukrajině. A když vás po té hrůze po čtyřech hodinách Osvětim vyplivne zpátky do reality, kde najednou máte celou facebookovou zeď zaplavenou fotkami z demonstrace Jindřicha Rajchla, který pod záminkou protestů proti vládě a chudobě ve skutečnosti na Václavském náměstí podporuje útočící Rusko, tíha toho všeho na vás nevyhnutelně dolehne. Jak hlásá slavný citát vepsaný na stěnu jedné z budov v táboře Auschwitz: "Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali."

Asi chápete, že zážitky z Osvětimi byly natolik silné, že jsme si je nemohli nechat pro sebe. Každý by se tam měl alespoň jednou za život podívat. Každý.

O den později:

"Jééé, tam prcají osli!" zvolala šéfredaktorka konkurenčního hudebního webu a svět byl zase v rovnováze. Upřímný smích byl po takovém zážitku potřeba víc než kdy jindy. A ještě než došlo na koncert jednoho z největších bavičů hudební branže, vydali jsme se za optimismem do krakovské zoo. Tu doporučujeme především všem milovníkům plazů, žab a také lenochodů. Ti si přijdou na své. Jinak je ale zdejší zoologická zahrada spíše zklamáním a srovnání snese třeba se zoo v Táboře a jiných menších českých městech. Pavilony mají nejlepší roky za sebou, druhů zvířat není mnoho, a když už tam v zimních měsících nějaké vůbec najdete, mají je tam jen po jednom exempláři. Nic moc.

Tauron arena Krakow zvenku působí mohutně, uvnitř ale skrývá podobnou kapacitu jako pražská O2 arena, konkrétně je to cca 22 tisíc fanoušků. Hlavní rozdíl je ale u vstupu - žádné bezpečnostní rámy vás tu nečekají, covid se tu už taky nějaký pátek neřeší. Jediná věc, která ochranku zajímá, jsou batohy větší než papír o rozměrech A4. Ten je potřeba nechat ve venkovních úschovnách. S pistolí byste ale nejspíš dovnitř v pohodě prošli...

Předskokanem na aktuálním turné je dvojice Lufthaus, což není nikdo jiný než duo DJů, tedy Tim Metcalfe & Flynn Francis, kterým ve většině skladeb zpívá sám Robbie Williams. Jedná se totiž o jeho boční elektronicko-taneční projekt, v němž se po experimentu "The Days" s Aviciim vydal tam, kde většinou bodují jména berlínské elektronické scény, ale také opusy typu Swedish House Mafia. A tato trojice by ráda zněla jako něco mezi nimi, jen jí k tomu ještě mnohé schází - hitové skladby, opulentní show a také pořádný marketing. A ono by to třeba i mohlo fungovat, to by ale naživo musel zpívat skutečný Robbie a ne empétrojka. A ta odrhovačka od Eurythmics, kterou hraje doslova každý trochu slavnější DJ, taky nemusela zaznít. Potenciál zůstává neproměněn, Lufthaus jsou zatím stále spíše nutným zlem před začátkem hlavního programu než zajímavým projektem.

Až na pár sedaček vyprodaná hala se dočkala v devět večer, kdy se průsvitná harmonika obrazovek zvedla a odhalila jedenáctičlennou (!) kapelu, šest spoře oděných tanečnic, hlavní obrazovku a samozřejmě heroicky pózujícího Robbieho. Ten od poslední české zastávky v Letňanech viditelně pohubl, někdejší mohutné bicepsy jsou dávno pryč a také vlasy mu už skoro všude zešedivěly. Skvělý smysl pro humor mu ale naštěstí zůstal; "Vydržte chvíli, jsem vyřízený," požádal kapelu před songem "Monsoon". "To je jen dlouhý covid, to není o věku, abyste věděli," zašprýmoval na oko, že už po třetí skladbě dál nemůže.

O humoru ale až za chvíli. Koncert začal v podobném stylu jako posledně, poučený zpěvák už totiž nezačíná rozjařeným singlem "Let Me Entertain You", což dělával téměř celou svou kariéru, ale zařazuje jej až jako druhý. Asi už si taky všiml, že v prvním songu se ještě ladí zvuk, a tak i toto turné startuje nedůležitým songem "Hey Wow Yeah Yeah" a až teprve poté umožňuje fanouškům užít si toto v dobrém slova smyslu estrádní vystoupení naplno. Také mu už tancovala dobrá půlka příznivců i na ochozech.

Jako jednu z mála výtek by bylo možné mu vyčinit za absenci singlů, které nehraje dlouhá léta a přitom jsou stále vynikající: "Something Beautiful", "Sexed Up", "Advertising Space", "Bodies" a další. Program sice není nafukovací, ale alespoň drobná obměna setlistu by neuškodila.

Robbie se také příliš nedržel kontextu svého turné. "XXV" je totiž album, na kterém jsou znovunahrány některé z jeho největších hitů, přičemž řada z nich je obohacena o orchestrální aranže. Ne že by to bylo potřeba, jen ta poslední regulérní bestofka vyšla poměrně nedávno, tak bylo potřeba najít novou záminku pro vydání desky a následnou tour, když se nových skladeb nedostává. Neznamená to však, že bychom na koncertě dostali jiný hudební zážitek než obvykle - symfonická část se jen tu a tam objevila na plátně a zprostředkovaně z podkresu, byla ale tak nevýrazná, že ji možná leckdo ani nezaznamenal. Nejvýraznější v tomto směru byl hit "Rock DJ", který jako by přišel o kus svého kouzla (a hlavně basů), poznat to bylo taky třeba u "Feel". Nicméně samotné album v tomto směru poskytuje komplexnější zážitek než živé vystoupení.

Naopak pochvalu zaslouží nejen humor, ale i Robbieho schopnost okamžitě improvizovat, když věci nejdou podle plánu. Kdo například mohl tušit, že když vyzve dvě fanynky k přesednutí si z ochozů přímo před pódium, že na svých místech zůstanou sedět jak dvě pecky i přes jeho opakované prosby?

"Do you speak England?" otázal se na oko vyčítavě a šanci dal jiné dvojici. A následně přibral ještě i šestičlennou rodinu, jejíž asi desetiletou dceru Ellu si vytáhl až na pódium. Z něj také vydatně přednášel o devadesátkách a možná až leckoho udivil svými znalostmi evropské historie. Čekali byste, že se tlustý tanečník z Take That rozpovídá třeba o pádu berlínské zdi nebo o tom, jak se tehdy Polsko dostávalo z područí Sovětského svazu?

Hojně také komunikoval s Lukasem, divákem v první řadě, který sice neuměl anglicky, jeho žena mu ale přeložila všechno podstatné. "Sex? Ten si pamatuju! To jsme spolu dělali v devadesátkách! A ten vedle je teď tvůj manžel, jo?" pronášel performer. Lukasův okouzlující flegmatismus a naprostý nezájem o to, co mu známý filuta vykládá, protože on je tam dnes pouze za doprovod, byl odzbrojující, a hlavní principál tak musel opět improvizovat. "Vy ještě nejste svoji? Tak to by sis ji měl honem vzít!" pronášel světácky, zatímco publiku vykládal o své kariéře v Take That. A pustil k tomu i videoklip, o němž trefně prohlásil, že vypadá trochu jako gay porno. Zastavil ho, nepřekvapivě, při záběru na svůj adolescentní, nahý zadek. "Polívali nás tehdy želé, nevím proč. Koukněte na to, mám ho spoustu po celé prdeli! Vůbec to nešlo dolů!" bavil publikum a přirovnával své půlky k turniketům, kterými můžete projíždět kreditkou, hned poté, co jim oslavně zapěl kousek hymny Spojených států.

Došlo ale i na vážnější chvíle. "Myslel jsem si, že mě nikdo z kluků nemá rád, protože jsem nejmladší a taky trochu líný. Byl jsem tehdy docela paranoidní," prohlásil ke svému období v boybandu, zatímco diváci spustili připravené "Óóóó." "Postupem času jsem ale zjistil, že o mě až tak nejde, protože to Gary Barlow zpívá všechny naše písničky. Což jsem mu samozřejmě přál, takže jsem se na něj pak hodně smál," prohlásil s úsměvem, zatímco si oko protíral výmluvným prostředníčkem.

Pak měl v plánu pokračovat s "Could It Be Magic", jenže už při prvním refrénu zaznamenal divačku, která odcházela z tribun pryč. Skladbu zastavil a začal se pídit po důvodu, "když je přece tak pěkná." Bez servítků se zeptal naplno: "Jdeš dělat číslo jedna, nebo číslo dvě?" Bavil tak diváky nepřipraveným skečem, zatímco kapela mezitím k historce o odchodu z Take That začínala hrát jeden z největších hitů Oasis. To proto, že právě s nimi se známý bouřlivák na Glastonbury potkal s kapsami plnými kokainu krátce poté, jakmile mu Jason Orange natvrdo oznámil, že ho z kapely vykopli. Ten cover zazpíval jako pán. Dokonce si k tomu dal hezky po Liamovsku ruce za záda a naklonil se k mikrofonu přesně tak, jako to dělává už léta mladší z bratrů Gallagherů. Pocta, nebo ironie? To u Robbieho nikdy nevíte.

"Nazpíval jsem 'Angels', život šel dál, ale přesto tady Take That pořád byli. A po dvanácti letech za mnou zase přišli. Tak jsem si řekl: 'Když je nemůžeš porazit, přidej se k nim,'" okomentoval lakonicky krátkou kapitolu, kdy se ke skupině opět připojil a potěšil pamětníky jejich společným hitem "The Flood".

"Já si tehdy dal jasný cíl Měl jsem dvě pravidla - nikdy se neožeň a už vůbec nikdy neměj děti! Se ženou jsme teď spolu sedmnáct let a děti máme čtyři. Jsou jim tři, čtyři, osm a deset. A jejich mámě je ehmchrmhrm let," rozesmál diváky, zatímco jim nabídl svůj zatím poslední velký hit, konfetami doprovázenou písničku "Love My Life", v níž o své harmonické současnosti zpívá. Na projekci u toho běžely kreslené dětské malůvky sem a tam a mezi nimi se tu a tam mihl chlupatý penis. Devětačtyřicet let, vážení. A pořád je to raubíř.

A to už, prosím pěkně, třiadvacet let nechlastá, jak se pochlubil hned vzápětí, když představoval svého kytaristu Garyho Nutalla, který s ním jezdí po světě jen o něco málo déle. "Když jsem vysadil všechny drogy, prášky a pití, zůstal jsem sám jen se svými myšlenkami. A to jsem neuměl. Nedokázal jsem sám se sebou žít. Narazil jsem ale na jednu bytost, která mě jako jediná ze všech naprosto chápala. Znáte ji jako Geri Halliwell a právě o ní a pro ni jsem napsal song 'Eternity'".

Další odlehčení přinesl song "Candy", v němž evropský král popu naházel publiku spoustu triček, ve "Feel" nechal vyniknout zelené lasery protinající dým a ve šťavnaté "Kids" si místo Kylie Minogue postupně přizval všechny tři vokalistky.

Následné povídání tak přišlo až v přídavku, kdy si pro "She's The One" vybral v první řadě na krátko ostříhanou dámu Dianu. Odhadem zhruba padesátiletá paní mu prý učarovala širokým úsměvem a velkýma, laskavýma očima. A tak k ní přišel a zatímco jí hladil ruce, šibalsky pronesl, že je má nějak moc hladké a že tedy buď nikdy pořádně nepracovala, nebo používá až moc Nivey. Lidi se smáli a zatímco se zpěvák podepsal vedle stojící fanynce, aby podobné tužby utnul jednoznačným: "Podepíšeš se jednomu a najednou to chce dalších sedmnáct tisíc lidí. Tak teď kušuj, já se tady snažím udělat show!" vlepila mu Diana nečekaný polibek na tvář. Robbieho to nijak nerozhodilo, vrátil se na molo a povídá: "Povím vám pravdivou historku. Onehdy se mi takhle v první řadě kdosi skácel k zemi. Já už tam chtěl vyslat ochranku, ať prověří, co a jak, když tu se dívám, že ta holka si tam prostě jenom čapla a začala čůrat!"

Když se koncert nachýlil ke konci, Williams přišel s dalším, dosud nejdelším proslovem: "Tuhle práci už dělám všehovšudy jedenatřicet let. Když jsem byl malý, necítil jsem se moc silný. Byl jsem spíše přecitlivělý a měl jsem touhu po tom, aby mě lidi měli rádi. A to se stalo. Ale bylo toho příliš mnoho a příliš rychle. A já si až zpětně uvědomil, že jsem v tom blázinci neměl čas regulérně vyrůst. Hlasy v mé hlavě mi říkaly, že nejsem dost dobrý, že neumím pořádně tančit ani zpívat. A ty hlasy byly stále hlasitější.

Pak jsem se osamostatnil a jako sólo umělec jsem byl ještě mnohem úspěšnější. Taky to ale znamenalo, že jsem do sebe hodně pumpoval drogy a všelijaké prášky, abych ty hlasy utišil. Pak přišly deprese. Přešly dvě dekády. Nikdy jsem neměl vyloženě sebevražedné myšlenky, ale skoro každý den jsem si říkával: 'Jak, sakra, přežiju dnešek?'

Být na téhle planetě je kurva těžké. A mně pomohly dvě věci. V prvé řadě moje žena Ayda. A pak taky vy, mí fanoušci. Udrželi jste mě při životě mnohem víc, než si vůbec myslíte. To vy jste mi ukázali, že nejsem jenom kus hovna.

Dnes už jsem jiný člověk. Ty hlasy jsou tu stále se mnou, ale jsou pořád tišší a tišší. Jsem vám za to nesmírně vděčný. Děkuju. Z celého srdce. A teď - rozsviťte své mobily."

"Angels".

Děkovačka byla dlouhá. Dokonce při ní došlo ještě k neplánovanému medley, tak moc se Robbiemu z pódia nechtělo. A aby toho nebylo málo, připomněl ještě moment z poslední návštěvy Polska, kdy mu na minulém turné diváci pustili do vzduchu rudé balónky a on to tehdy zapomněl okomentovat. "Pořád si to pamatuju a jsem vám za to moc vděčný." Kolik znáte umělců, kteří něco takového nosí v hlavě a i s odstupem několika let si na to vzpomenou? Bude jich aspoň pět?

Vyčítat toho známému prostopášníkovi nelze mnoho. Pravda, pár ze svých největších hitů intonačně trochu odflákl, protože se prostě sám dobře bavil a přestal se u toho hlídat. Ale jinak? Jinak to byl ten nejlepší a nejvtipnější koncert Robbieho Williamse, na kterém jsme zatím byli. Byl to perfektní kontrast k depresi, která člověka pohltí ve zmiňované Osvětimi. Radost a smutek. Jing a jang. Nemá smysl vyzdvihovat jedno a tvářit se, že to druhé neexistuje. K životu patří obojí a Polsko je fascinujících kontrastů plné. Proto se tam brzy zase vrátíme.