"Z reakcí fanoušků se tak potvrdila domněnka, že ačkoliv byla swingová zastávka velmi povedenou hudební delikatesou, nejspíš bychom byli všichni rádi, kdyby nám zpěvák příště přivezl i svůj běžný koncertní program. Škoda jen, že jej v České republice není kde uspořádat."

Tak končila reportáž z poslední zastávky v Praze (nepočítáme-li tu soukromou pro ruského oligarchu), když se u nás Robbie Williams zastavil v roce 2014, jedenáct let od své české premiéry. Stačily tři roky a z letiště v pražských Letňanech je vyhledávaná koncertní lokalita, kam se jezdí za těmi největšími - AC/DC, Linkin Park, Guns N' Roses a dalšími. A buďme za to vděční, jakkoliv jsou následné cesty domů v přeplněné MHD stále ještě trnem v patě, tak gigantická scéna, jakou britský zpěvák dovezl, by se do O2 areny asi ani nevešla.

Pódium, do jehož středu míří dva Williamsové s boxerskými rukavicemi, kteří slouží jako obrovská promítací plocha a uprostřed je hvězdice symbolizující velké "Bang!" jako z komiksů, vychází z obalu aktuální řadovky "The Heavy Entertainment Show". A je moc dobře, že z ní zazněly jen tři písně. Producentsky rozháraná deska totiž míchá žánry a aranže jako Andrej Babiš názory a na dvě špatné písničky (titulní, přeplácaný song sloužící spíše jako prodloužené intro a úvodní singl, ohněm doprovázená "Party Like A Russian") připadá jedna dobrá ("Love My Life", čistý, popový hit bez zbytečností, který zpěvák doprovodil milým úvodem o svých dvou dětech).

Ještě než to ale všechno začalo, zahráli nám předskokani Erasure. A na ty máme v redakci odborníka:

Třiačtyřicetiletý zpěvák má oproti své popové konkurenci jednu obrovskou výhodu. Humor. A ten nespočívá jen v tom, že si na sebe navlékne sukni jen proto, aby vám po úvodním pozdravu mohl ukázat rozkrok a hned potom i zadek. Jeho vtipy jdou dál. Skvěle si umí střílet sám ze sebe, geniálně se ale zvládá strefovat do věcí, které si svou nabubřelou důležitostí a do absurdna vyhnanou snahou o autoritu o zesměšnění vyloženě říkají. A v tom je Robbie fantastický. V poslední době ale kromě masky grázlíka a komika zároveň ukazuje i svou citlivou stránku, pro kterou je důležitá rodina. A na to všechno v Praze došlo.

Tradiční otvírák "Let Me Entertain You" byl tentokrát odsunut až na druhé místo, rachejtle z něj ale opět udělaly velkolepou podívanou. A tak to bylo vlastně se vším. Každá píseň měla svůj vlastní úvod, scénář a určitou pódiovou prezentaci, která z ní dělala spíše hudebně-divadelní číslo, odtrhnout oči tak bylo takřka nemožné.

Ve swingovém coveru "Minnie The Moocher" se rozezněly kvákadla na trumpetách početné doprovodné kapely, následně zpěvák zavzpomínal na rok 1994, kdy se poprvé setkal se svým idolem Georgem Michalem v Německu, kde zrovna s Take That nahrávali "další příšernou desku" a jak se sám nechal slyšet: "Nejsem sice gay, ale byl jsem z něj tak paf, že bych mu ho hned vykouřil". Přezpívaný hit "Freedom 90" vystřídal zmíněný nový singl "Love My Life", který umělec v poslední době hojně využívající botoxové injekce odzpíval na obří boxerské rukavici a pak jen tak sám, bez kapely, zkoušel rozezpívávat publikum úryvky známých hitů. Na Bon Jovi nebo Amy Winehouse se lidé ještě chytali, s vlastní peckou "Candy" už to bylo horší.

Nakonec si interpret vybral jednu divačku z první řady a za to, že znala první verše "Come Undone", jí věnoval tričko. Samotnou píseň doprovodil navazující prupovídkou: "Zpívejte, text vám běží za mnou na projekci!", načež celá projekční plocha začala zrnět jako rozbitá televize. To je prostě celý on.

Pravda, pár vtípků se opakovalo, jeden moment se ale na turné odehrál poprvé. A to během "Somethin' Stupid", kdy si místo dívky z publika pozval na pódium vlastní manželku Aydu Field, kterou během těch pár minut nesčetněkrát zlíbal.

"Rodinný Robbie" se o pár minut později ale projevil znovu, tentokrát ve vzpomínce na svého otce Petera, zpěváka a baviče, při jehož výstupu s evergreenem "Sweet Caroline" v televizi na přelomu sedmdesátých a osmdesátých letech si budoucí držitel sedmnácti Brit Awards usmyslel, že chce být jako on. A jen co to dychtivému publiku dovyprávěl, na pódiu se objevil jeho otec a zazpíval si tuto píseň s ním v připraveném gauči na molu vybíhajícím do davu. Zde ještě pobavil drobný detail, to když si to vystoupení Williams mladší tak užíval, že zapomněl, že další part zpívá on a jeho zkušenější rodič mu to posunkem nenápadně naznačil.

Ještě před povinnými hity "Kids", "Rock DJ", "Feel" nebo "She's The One", před níž na pódiu proběhla žádost o ruku u dvojice fanoušků, kteří na něj byli přizváni, vystřihl dřívější bojovník s alkoholem, drogami i depresemi také dnes už pozapomenutý hit "Rudebox", dost možná největší experiment, kterého se v kariéře dopustil, v roce 2006 se totiž rozhodl rapovat. Tehdejší kritická i fanouškovská obec byla k takovému kroku hodně nekompromisní, dnes se naopak zdá, že singl paradoxně vůbec nezestárl a mohl by se chytit i dnes.

Závěr patřil pochopitelně baladě "Angels", kterou v tom nezapomenutelném kytarovém sólu hned několikrát doprovodily rachejtle a ještě před coverem Sinatrou proslavené "My Way" jen podtrhly to, co se zdálo být jasné už od začátku. Koncertu v Letňanech sice lze vyčítat fakt, že se pár vtipů recyklovalo, že novější singly zůstaly opomenuty, že zpěvákův rozsah je spíše průměrný nebo že v hitu "Millenium" chyběly na pódiu smyčce, které hrály jen z podkresu. To všechno ale drtivě přebíjí skutečnost, že to byl koncert, který překonal jak swingové turné v roce 2014, tak to festivalové na Szigetu o rok později, kde už se sice hrály klasické hity, veškerá show kolem ale byla sotva poloviční. Proto právě toto byl ten nejlepší koncert Robbieho Williamse, na kterém jste měli a chtěli být.