V den, kdy se scházíme, vám vychází třetí řadovka. Jaké emoce vámi nyní proudí?

Krofian: Úleva, natěšení, zvědavost na reakce lidí. Úleva zejména proto, že deska se připravovala přes dva a půl roku.

Původně měla vyjít dvě EP. Proč jste se nakonec rozhodli vydat jednu velkou desku? Byl ve dvou ípíčkách nějaký koncept?

Krofian: Měly to být původně dvě sady rozdílných písniček, který byly nahraný v různé termíny. Na desce je to podle mě trochu znát. První várka písní vznikla v období nejtvrdšího lockdownu - v deziluzi, kdy nebylo jasné, kdy a jestli vůbec se ještě bude hrát jako dřív. Další skladby jsou už o něco míň nihilistické. První EP mělo vyjít v roce 2021, druhé teď. Vše se odkládalo z nejrůznějších organizačních a zdravotních důvodů tak dlouho, až jsme si řekli, že bude nejlepší vydat to dohromady. Zároveň máme coby staromilci hovící si ve slepých uličkách rádi velké desky a těšíme se, až se nám to LP bude vyjímat doma v poličkách.

Za druhou řadovku "Lo-Fi Life" jste dostali dvě ceny Anděl. Znamenalo to pro vás nějakou přítěž při přípravách jejího nástupce?

Krofian: Přítěž bych tomu neříkal, ale osobně jsem pociťoval vnitřní tlak, že nechci udělat horší desku.

Jánošík: Co je dobrý a co horší, je relativní. Deska je odraz našeho fungování za určitou dobu, vždy to vychází z nás. Něco dostane cenu a něco ne, neměl by to být rozhodně rozhodující faktor.

Krofian: Samozřejmě bych byl rád, aby "Prettier Than You" dosáhlo úspěchů předchozího alba, ale při jeho tvorbě jsme s tím vůbec nekalkulovali. Žádnou formulku na úspěšné desky nemáme.

Jánošík: O předchozí album jsme se neopírali, nicméně nějakou laťku určitě nastavilo.

Na zmíněném "Lo-Fi Life" jste "věštili budoucnost rock'n'rollu z encyklopedie popu minulého století". Jak je to u novinky?

Krofian: Teď sedíme ve vlaku, který nám ujel.

Ptám se i proto, že když jste natáčeli první písničku "Time", říkali jste, že chcete hrábnout do širšího spektra zvuků. Song do velké míry stojí na basové a klávesové lince. Starší tvorbu naopak charakterizovaly spíše kytarové riffy. Chtěli jste docílit toho, aby to nebyla pouze kytarová nahrávka? Nechtěli jste se tedy opakovat?

Krofian: To byl původní záměr, ale ten koncept prošel velkými proměnami. Původně jsme chtěli vydat úplně nekytarové album a co nejvíc se vybičovat k jinému přístupu k psaní - nakonec ale vzniklo to, co vzniklo, tedy dost kytarové album.

Předělávali jste kvůli tomu skladby?

Krofian: To zase ne, vše vyplynulo přirozeně. Ještě se vrátím k singlu "Time" - měl vykopnout koncept, že chceme, aby náš zvuk neustrnul a posunul se dál. Naschvál je co nejmíň kytarový, stojí primárně na klávesách a ještě tam s námi hostuje Lenka Dusilová. Strategicky to asi smysl moc nedávalo, v rámci filozofie kapely to však rozhodně správné bylo.

Jánošík: Krásně jsme tím vystrašili lidi. Deska je však kytarová až běda.

Zajímavostí je, že Krofa nabubnoval song "Fool’s Gold". Co bylo důvodem?

Krofian: Je to původní pracovní náběr z našeho studia Skládka. Jánoš (bubeník) mě ukecal, abychom to takto nechali.

Jánošík: Bylo to demo. V podstatě každej z kapely je schopen natočit všechno na všechno. Adam předkládá písně ve víceméně hotovém stavu, bubny mají vymyšlené aranže a tohle byl případ, kde se mi to líbilo natolik, že jsem to tak chtěl nechat. Navíc já bych to tak blbě nezahrál.

Krofian: Můj styl hry na bubny nazývám pracovně "točený salám". Bubeníkům, kteří umí hrát, se velmi těžko kouše.

Budeš to takto hrát i naživo?

Krofian: Přemýšleli jsme, že bych jako Phil Collins měl mikrofon u bubnů.

Jánošík: Má to smrad. V zahraničí mi to přijde normální, že to takto funguje, kdy to padá na stranu, ale něco to s lidma dělá. Lidi mají tendenci žehlit, až to přežehlej. Potom je to tak dokonalý, až ty emoce zmizej. Když jsem slyšel demo, neměl jsem potřebu to měnit.

Na čerstvé nahrávce znějí čtyři různé bicí soupravy. Jak se to přihodilo?

Jánošík: Bylo to proto, že jsme ji točili na etapy. Točil jsem ji prvně střízlivej, takže jsem poprvé přemýšlel i po zvukový stránce. Bylo to od drahejch vintage ludwigů až po staré československé amátky bez spodních blán.

Krofian: Což je u bubeníků etalon špatných bubnů.

Jánošík: Taky hraju na bubny, který vypadaj' jako ze skládky, ale jsou skvělý.

Na co šíleného se můžou posluchači na novince těšit? Vím, že si libujete v nástrojových divnostech a baví vás vytahovat různé pozapomenuté zvuky, instrumenty, aranže, postupy, ...

Jánošík: Například jsme bubny nahrávali přes kytarový snímač.

Krofian: Tentokrát jsme tak natáčeli i zpěvy. Jeli jsme přes různý typy komunistických zpožďovacích zařízení. Trpí všema myslitelnýma neduhama, ale mají unikátní barvu. Nedokážu vypíchnout jeden jednotlivý bizár postup. Zároveň se nedá říct, že bychom použili něco normálního. Na desce jsou v rekordním množství použita nejrůznější pásková echa, používali jsme je pomalu jako další nástroje. Jsou to specifická zpožďovací zařízení pocházející z přelomu 60. a 70. let, ale ta ozvěna, kterou generují, je totálně nedokonalá, což je jejich šarm, a proto je máme rádi.

Potýkali jste se různými komplikacemi včetně toho, že než album vyšlo, došlo k obměně sestavy. Kde jste našli nové tváře?

Krofian: Baskytaristu Huga jsem znal už delší dobu, kamarádili jsme se. Nabídl jsem mu místo v kapele, ačkoliv jsem věděl, že na basu do té doby nikdy nehrál. Člověk, který není zkažený rutinami, nabídne něco jinýho, novýho. Baví mě sledovat, jak se lidi s nástrojema učej. Je pak jednodušší přijít s něčím originálním, když názory nejsou zakořeněný. Věděl jsem, že to lidsky bude fungovat. Klávesáka Maxe jsem potkal na Festivalu Karel, seznámil nás Pepa Luňák, který pak u nás hostoval coby zpěvák v době mé hlasové indispozice. Max je z Ameriky a jediný nástroj, na který nehrál, byly klávesy. Tak jsem mu je dal a přišlo mi to velmi zajímavý. Trvalo mi ale tři jam sessions, než jsem sebral odvahu ho oslovit.

Jak moc se tyto změny projevily? Jak noví kluci do procesu skládání zasahovali?

Krofian: Písničky píšu já, ale nechám si od nich poradit.

Jánošík: Max má jiný vnímání, tím, jak je načichlý indie scénou.

Krofian: Hrál na basu a na bicí v různých skupinách.

Jánošík: Proto má jiný pohled než my Češi.

Před covidem jste chtěli do zahraničí. Napadlo vás použít Maxe coby prostředníka?

Krofian: Hraní v cizině máme v hledáčcích dále, nicméně ne s Maxem coby prostředníkem. Nechtěli jsme ho stavět do role, která by pro něj nebyla komfortní, tedy aby nám ještě navíc bookoval koncerty.

Proč vlastně k těm změnám v sestavě došlo?

Krofian: Byla tam určitá míra ponorky. Hráli jsme hodně a neměli čas si odpočinout. Taky jsme měli jiné vnímání kapely, jak by to celé mělo fungovat, jiné cíle a očekávání. My jsme byli rádi za třicet lidí, proplacený cesťák a bagetu na benzínce. Kluci to měli jinak nastavený.

Jánošík: Je to i tím, že se to semlelo rychle, zatímco my oba jsme se za tím pachtili x let přes x kapel, kluci měli kliku, že se jim to přihodilo hned.

S benjamínky asi ponorku nemáte, když je máte u rozhovoru na tričku. Koho to napadlo?

Krofian: To byl můj nápad. Bylo mi líto, že tu s námi nejsou, tak aby jim to nebylo líto. Ráno jsme ještě byli v televizní "Snídani s Novou", tak aby se taky podívali do televize.

Hugo vám dělá i videa, že?

Krofian: Hugo se živí jako kreativec na volné noze. U posledního klipu jsme se rozhodli, že jej uděláme z vlastních zdrojů a necháme Huga, aby ho natočil. Nečekali jsme nic a dostali jsme úplně všechno.

Vy si libujete v retro vizuálech až skoro pofidérního rázu - přebal "Prettier Than You" je toho důkazem. Kde jste proboha vyštrachali fotku à la z Discolandu Sylvie?

Krofian: Mám radost, že se ti líbí. U každé desky se snažím mít v hlavě koncept toho, jak by obal měl vypadat. Snažím se, aby odrážel atmosféru desky, toho, jak zní.

Tady jde o krásný pár - nebo, jak říká Jánoš, sousoší - z obálky západoněmeckého časopisu o počítačích z 80. let.

A já myslela, že z porna.

Krofian: Právě že ne, i když se mě na to všichni ptají.

Upřímně, teď si nejsem jistá, zda to jsou dva chlapi, nebo smíšený pár…

Krofian: To je cíl. Líbí se mi, že to nabíhá představivosti - co ty lidi dělaj', proč to dělaj', co to je za počítač? Obal je výrazný, naprosto souvisí s tím, jak album zní. Pojal jsem to celý jako tematiku starých počítačů, jak mám rád starou hudbu, tak mám rád starý počítače, jsem povoláním z IT. Celý booklet je tím postiženej. Na desce není nic digitálního ani osmibitovýho, digitálně retro, je komplet analogová. To je protipól, kdy je do toho otištěn počátek digitálního věku.

Sbíráš staré počítače?

Krofian: Miluju zažloutlý plasty a velký diskety, celou historii, jak to vznikalo. Užívání slepých uliček, stejně jak to mám v hudbě. Ke štěstí mého okolí je doma nehromadím, stačí kytary.

"Prettier Than You", v překladu "Hezčí než ty". Proč jste zvolili tento název? Má to hlubší symboliku krom toho, že je v tracklistu stejnojmenný song?

Krofian: Mně se líbilo, že to sedí s tím obalem. A jsem fanoušek toho, když se deska jmenuje podle písničky. Obal vznikl dřív než název. Třeba byl ve hře v angličtině název Perličky ze dna, tak se měla jmenovat druhá řadovka.

Moje angličtina se od vaší poslední desky nikterak neposunula. Vím, že texty jsou takovým pomyslným Krofovým deníčkem ve stylu "Čím hůř mi je, tím lepší písnička vznikne". Jak to bylo teď a o čem skladby jsou?

Krofian: Zaujal jsem více holistický přístup k neštěstí v životě. Nikdy nepíšu programově o něčem. Deska je hodně ovlivněna i obdobím lockdownu. První várka písniček zněla syrově, tvrdě, depresivně. V druhé várce už je vidět světlo na konci tunelu. Přišlo mi dobrý to dát dohromady, drží to linii. Je to můj deník nálad a vztahů. Primárně to teď není o vztazích, ale o různých stránkách lidský psychiky.

Potýkali jste se také s nucenou změnou labelu, neboť BiggBoss skončili. Jak jste se s tím popasovali?

Krofian: Novinku vydáváme v podstatě sami. Spolupracujeme s agenturou, která nám ji pomáhá vydat na digitálu.

A aby toho nebylo málo, Adamu Krofianovi po operaci krčních plotének dočasně ochrnuly hlasivky. Jak moc to zkomplikovalo práci na albu?

Krofian: Že je deska venku, je skoro zázrak, protože to v jednu chvíli vypadalo, že nebudu vůbec zpívat. Původní prognóza byla, že mám vyhřezlé ploténky. Byl jsem v takovém stavu, že kdybych blbě upadl, mohl bych ochrnout. Musel jsem na operaci co nejdřív. Hrozilo, že léto neodehraju vůbec, nebo ho odehraju s krunýřem. Věděl jsem, že třeba čtrnáct dní nebudu mluvit, ale hlas nenaskakoval, jak měl. Doktor při otázce, zda jsem hlasový profesionál, reagoval se zkroušeným výrazem.

Jánošík: Když to odlehčím, těšili jsme se, že bude konečně klid v dodávce, ale bylo to ještě horší, vypadal jak pravěká ještěrka, která chrčí.

Krofian: První prognóza byla poškození hlasového nervu a pravděpodobně to bude trvat rok, než se vrátí hlas. Doktoři mě posílali ke konkurenci. Nakonec vyhrála terapie jednoho lékaře. Během tří měsíců se to spravilo na původní úroveň.

Jánošík: Byla to první sezóna s festivaly, která se měla rozjet. Ve finále jsme to překlenuli hravě.

To by byla noční můra, kdyby to nešlo. Dokážete si představit i jinou budoucnost?

Krofian: Prognóza byla děsivá. Nefungovalo by to.

Jánošík: Stačily koncerty, kdy Krofa musel sedět. Jsme zvyklí na signály mezi sebou a teď ho máš zády. Jsou věci, které na tom máme záměrně postavený.

V létě Krofu zastupoval zpěvák Pepa Luňák. Viděla jsem vás třeba na Rock for People. Jaké to bylo přihlížet, když někdo jiný zpívá tvé texty?

Krofian: Byl to strašně zvláštní pocit. Bojoval jsem se svým nehlasem, kdy jsem jen chrčivě šeptal a pomyslně zpíval. Určité party mám se zpěvem srostlý a bez těch mi přijde divný hrát. Bylo to poprvé, kdy jsem se soustředil více na kytaru. Dokázal jsem si paradoxně některé věci více vychutnat. Byl to zvláštní pocit, jiná zkušenost. Pro Pepu taky, protože ten poprvé v životě zpíval bez kytary. Jsem rád, že to lidi vzali a nebyl s tím nikde problém.

Máš teď stejnou barvu hlasu jako před nemocí?

Krofian: Myslím, že jo. Nedokážu to posoudit. Kluci říkají, že zpívám ještě líp, protože jsem se naučil líp cvičit hlas. Když se to stalo, nebyla deska nazpívaná, takže hrozilo, že ani nebude. Tohle je dílo spousty náhod. Vymodlená deska v podstatě. Spoustu věcí jsem dozpívával potom, co se mi hlas vrátil. Bylo to těžší, větší rozsah a nápor na hlasivky. V druhým singlu "It’s Over" mám snad největší výšku v životě.

K této písni vzniklo i video. Protagonista v něm leží na kolejích, po kterých směrem k němu jede vlak, který v poslední chvíli uhne na jinou kolej. To chtělo notnou dávku psychické odolnosti a odvahy, co?

Krofian: Tenhle klip jsem si vysnil. Točil se u mě doma a nepořádek jsem tam samozřejmě narafičil. Největší kudos a uznání patří našemu kamarádovi Albertu Baxovi, mimo jiné geniálnímu kytaristovi, který roli vzal. Nikdy nehrál v ničem a hned takovýhle kousek. Vzal to jasnou věc. Neměl nic proti a občas se ozvalo: "A nezajede mě ten vlak, že ne?" A my mu odpovídali: "Jasně že ne." Ale když vlak jel, stejně jsme koukali radši jinam. Předvedl fenomenální odvahu.

Pepa Luňák, o kterém již byla řeč, nazpíval na albu vokály. Mezi dalšími hosty se objevují Lenka Dusilová, Matěj Belko, Adam Novotný z Hentai Corporation. Podle čeho jste si je vybírali?

Jánošík: Hosty jsme záměrně nevybírali, spíš to jsou náhodní kolemjdoucí.

Krofian: Amák náhodou prohodil, že se tu má stavit Lenka pro klíče, a při té příležitosti jsme se jí zeptali, jestli nám nechce nazpívat další hlas.

Jánošík: Hosty jsme neoslovovali, abychom si je napsali na obal, ale protože něco umějí.

K Matějovi se váže i historka. Při nástrojových raritách v jednom rozhovoru Krofa uvedl, že nerozvážně prodal právě Matějovi svoji oblíbenou kytaru Fender Jazzmaster a pak si ji získal zpět. Jak to tedy celé bylo?

Krofian: Jedná se o nejoblíbenější kytaru, co mám, točil jsem na ni skoro celou desku "Lo-Fi Life". Tenkrát jsem byl bez peněz a potřeboval jsem zaplatit nájem, tak jsem ji prodal a zrovna Matějovi. Byli jsme domluveni, že kdyby něco, tak mi ji prodá zpátky.

Prodal ti ji za dráž?

Krofian: Vůbec ne, ještě mi ji dal do kupy.

V čem je unikátní?

Krofian: Je to Fender Jazzmaster z roku 1972, těch se vyrobilo hrozně málo, byla to nepopulární kytara, je velmi raritní a zvukově velmi specifická.

Náš rozhovor před čtyřmi lety měl tento titulek: "Z naší zkušebny se neplánovaně stalo muzeum starých východoněmeckých kláves." Rozšířilo se muzeum o nějaký další kousek? Tuším, že jich bylo tehdy osm.

Krofian: Je jich asi šestnáct. Některý jsou nefunkční, protože se kontinuálně porouchávaj'.

Každý máte i své projekty - Adam Jánošík například LABe. Jak moc se v nich navzájem podporujete?

Krofian: Hodně. LABe je úplně boží.

Jánošík: Tím, že je to dělaný bokem, nemám potřebu cpát to někam, kam to nepatří. Ve 44 letech jsem dospěl do fáze, kdy jsem měl nutkání autorsky se projevit. A když už se to stalo, tak se to snažím dělat pořádně, ale neplánoval jsem to.

Krofian: Max hraje na bubny ve skupině Špičková Kultura. Říká se, že kapely jsou dobrý, špatný a z Pardubic (z Brna! - pozn. ed.), a tahle to hodně naplňuje. Je to velká performance a jsem jejich velký fanoušek.

Když byl Krofa na rozhovoru u Thoma Frödeho, padlo tam, že se nově věnuješ i producentské práci. Můžeš mi to prosím vysvětlit? Jedná se o The Atavists, či jiný projekt?

Krofian: Produkoval jsem půlku desky kapele Vanua2, která se ještě dodělává. Byla to moje producentská premiéra a doufám, že ne derniéra. Strašně mě to totiž baví.

Nedá se nevšimnout si, že Krofa zhubl, prý dvacet kilo. Jak se ti to podařilo?

Krofian: Byl jsem velikej. V minulosti jsem už jednou hodně zhubl a teď nastoupil na stejnou dietu od stejné dietoložky. Zhubl jsem 20 kilo za 3 měsíce. Ne že bych hladověl, ale dělil jsem si stravu, což je podle některých výživových poradců velmi kontroverzní metoda. Do toho jsem sportoval. Najednou jsem dostal bolest zad, ta se zvyšovala a zjistilo se, že mám vyhřezlé ploténky, které souvisely s výrazným hubnutím. Je paradox, že se člověk snaží zhubnout, a stane se mu toto.

Co vás čeká ještě krom koncertování?

Krofian: Plánujeme vinyly a kazety, protože si rádi lebedíme ve slepých uličkách.