"Chtěl bych poděkovat našim kámošům z I Love You Honey Bunny za to, že tenhle koncert uspořádali! Měli jsme prostě jen mezi fesťákama trochu volna a nadhodili jsme, že bychom rádi udělali sólo vystoupení v Praze. 'Bude to dobrý, to bude fajn,' říkali jsme si, ale vy jste sakra úžasní!" hlásal z pódia Futurum Music Baru bubeník Steven Ansell, když se pětasedmdesátiminutová show blížila ke svému závěru.

Co tomu předcházelo? A nepřeháněl tak trochu? Začněme od konce. Ano, trochu přeháněl. Ten večer nebyl zase tak zázračný, a pokud už jste Blood Red Shoes v České republice viděli dříve a ideálně i víckrát než jednou, nejspíš budete souhlasit s tím, že to bylo vydařené, ale nikterak výjimečné vystoupení.

Ústřední duo bylo v úvodu a závěru posílené o dva doprovodné muzikanty. Bez nich by totiž zejména novinky z desky "Ghosts On Tape" nemohly znít tak, jak byly ve studiu zaznamenány. Byly to ale právě ony, které setu tu a tam podkoply nohy.

Rozvedeme-li myšlenku z recenze, pak si na příkladu takové "I Am Not You", která zazněla jako první z nich, můžeme ukázat, jak málo nápadů nové songy mají. Bubeník v ní sice zpívá slova stručného a úderného refrénu, který v hlavě utkví, ale jak skladba pokračuje, zjišťujete, že už se v ní nic dalšího nestane. Hmm, to je výrazný začátek, ten riff je docela fajn, řeknete si zase u "Murder Me", jednoho z posledních singlů. A pak zjistíte, že žádný jiný nápad ta píseň až do svého konce nenabídne a že jak začne, tak taky skončí. Zkrátka to moc nefunguje. Bohužel.

Jenže pak Blood Red Shoes nabídnou něco staršího. V kontinuálně se proměňujícím setlistu aktuálního turné dojde například na vzácně hraný kousek "Cold", Scottem Pilgrimem proslavený singl "It’s Getting Boring By The Sea" nebo "Je me perds", kterou bubeník před časem označil za svou nejoblíbenější skladbu k živému hraní, a už to tam zase je. Kapela šlape, muzika správně kope a zpěvačka a kytaristka Laura Mary Carter už zase vypadá jako jediná v sále, koho to všechno kolem přes všeobecné veselí ani moc nebaví.

Taková je ale vždycky, a co na sobě nedá znát při hraní nebo v pauzách mezi písničkami, to dohání emocemi ve svém zpěvu. Když se ale koncert přiblíží k citátu uvedenému v úvodu, usměje se nakonec i ona. Snad za to může i fakt, že její parťák za bicími je při společném zpívání konečně trochu slyšet. Dobrou půlku setu se totiž jeho hlas ve skladbách, které pějí společně, docela ztrácel a kytaristka marně signalizovala zvukaři, ať mu dá volume doprava.

Jakmile se kapela vrátí na přídavek a společně s publikem zpívá, že by si přála být někým lepším, než momentálně je, je jasné, že už bude po všem. Svůj největší hit doplní ještě uzavírajícím "Colour Fade" a pak se z pódia pomyslně vytratí nadobro. V paměti fanoušků tak zůstane příjemný večer a jedna nezodpovězená otázka: Co bude dál? Vždyť i samotní noisepunkeři si určitě někdy museli představovat období po vydání své šesté desky jinak, než že budou hrát po Evropě v klubech menších, než když vydávali tu třetí. Takže zpátky do reality a pojďme se ptát s nimi: Má tohle budoucnost?