Třetí ohlédnutí někdejšího dívčího idolu z Take That je líbivou výpravou, avšak z celého univerza Robbieho Williamse si bere jen to nejzákladnější. Taktéž by se dalo polemizovat nad samotným výběrem písní, třeba taková deska "Rudebox" byla zcela opomenuta. "XXV" tak nenabízí žádné překvapení, jen poctivý pop přearanžovaný pro symfonický orchestr a vesměs očekávané položky.

Začátek s "Let Me Entertain You" a "Come Undone" je perfektně nakopnutý a naznačuje velké věci. Ty však nakonec nepřijdou, celá nahrávka s přibývajícím časem ztrácí náboj a splývá v jakési aranžérské repetici.

Jules Buckley, Guy Chambers a Steve Sidwell zjevně dostali celkem omezené zadání, co s vybranými skladbami provést. Pryč jsou náhle radost i nespoutaná energie originálů a nepřeslechnutelného charismatu hlavního aktéra. S aranžemi lze docílit pestrosti, jde si pohrát s dynamikou songů nebo zcela přepracovat ústřední téma (melodickou linku).

I taková "Kids" s hostující Kylie Minogue přichází o všechnu tu provokaci a údernost. Paradoxně sama Kylie na "The Abbey Road Sessions" nabídla mnohem lepší přepracování svých hitů - nevytratila se z nich původní hravost a s nástrahami podobně koncipovaných projektů (spojení popu a klasiky) se australská zpěvačka vypořádala bez škobrtnutí. V tomto ohledu je "XXV" příliš uhlazenou verzí Williamse, dozrálý pop pro starší a pokročilé.

Tu a tam sice vyplave nějaký ten ornament ze swingu, případně náznak až bondovských kudrlinek, ale ani toto není v jeho tvorbě žádné novum. Vše tady zní, jak má a jak posluchač čeká, ubyly současné technologické výdobytky, klávesové roviny hrají smyčce, dechy a podobně. "Millennium" tak ztratila svou vytříbenost a dramatičnost. Ještě hůře dopadla nezaměnitelná "No Regrets", jež nečekaně zní jako velmi ohraná záležitost balancující na hraně všemožných hudebních klišé. Naopak písni "The Road To Mandalay" pojetí vystřižené jako z velkého amerického songbooku sluší a funguje dobře.

Změnilo se i Robbieho hlasové výrazivo, při pozorném poslechu vám neunikne i několik malých zaváhání a intonačních nepřesností - asi nebyl dostatek času na nápravy nebo možná "XXV" mělo nést stopu pseudoživé nahrávky. Použití vokodéru v několika vokálních linkách v "Bodies" je taktéž nadbytečný a rušivý prvek. Slabším místem je i novinková "Lost". Následující "She's The One", "Feel" nebo "Nobody Someday" reputaci naštěstí trochu zachraňují.

"XXV" ve svém důsledku není špatným albem. Je to zkrátka kompilace plná hitů v novém hávu. Ale nepodařilo se jí zcela vyjít ze stínu podobně koncipovaných nahrávek a v porovnání s nimi vychází spíše jako ten průměrnější kousek. A to je škoda. Vše zachraňuje primárně výše popsaná rozšířená deluxe verze. Robbie Williams i nadále zůstává nezaměnitelným showmanem a tento oslavný mezistupeň snad brzy napraví povedeným novým materiálem. Novinky z druhého disku slibují, že by to mohl být návrat do jeho dřívější formy.