"Život je potvorák... ale krásnej." Bluesman Jan Spálený stárne na albu "Perseidy" s grácií a nadhledem

Jakkoliv je v mainstreamových vodách z bratrů Spálených známější zpěvák Petr, Jan Spálený vyryl do českého hudebního prostředí neméně výraznou brázdu. Jako producent se podílel na slavném "Kuřeti v hodinkách", spolupracoval na deskách Hany Zagorové, Waldermara Matušky, Olympiku, Jazz Q či Vladimíra Mišíka. V srdcích milovníků blues je ale zapsán hlavně coby originální zpěvák, textař a lídr personálně proměnlivého ASPM, Amatérského sdružení profesionálních muzikantů, které založil v roce 1984.

"Co jsem viděl dneska ráno / byly oči starého muže / nad neumytým zrcadlem," zní v jedné z dvanácti nových skladeb. A v těch třech verších je obsažena tresť celé desky. Spálený tu zpívá o stáří, o vzpomínkách, o časech, které už se nevrátí. Ale není to nějaká ubrečená nostalgie, svůj věk, svůj život, respektive život těch, o nichž zpívá, Spálený glosuje smutně, ale zároveň ironicky.

Když v "Blues o bolavý hlavě" zní slova "Vod rána mám hlavu bolavou jak střep / Jako když se po ní parní válec valí / Jako když sám sobě šlapu na pohřeb / Jako když jsem sám sobě svůj pozůstalý," je v tom jasný odstup, pobavené pomrknutí i syrově-ironická bluesové estetika, které ke Spálenému tak dobře sedí. Sólem na trubku, které připomene znělku k televizním "Bakalářům", uvozená "Jsi trochu povadlá" je zase propojení textařsky výborně podaných výseků ze života stárnoucího páru ("Život nás pokousal / mléčnými tesáky našich dětí", který má ve své poťouchlosti nesmírně romantický podtext. Zazní tu stručná mordýřská balada ("Křížek u cesty"), variace na Máchu, vzpomínky na hospody i flámy, ale i krásná, poučená reflexe vztahu k rodičům v "Byl to hodnej chlap a jeho láska byla nenápadná". Prostě pořádný blues, život, který není jednoduchý, ale je krásný.

Co se textů týče, na albu je znát Spáleného šťastná ruka. Sám si napsal jenom jeden, zazní tu ale slova takových mistrů, jako jsou Pavel Vrba nebo Jiří Žáček, a ty naturelu Jana Spáleného skvěle sedí. A on je podává naprosto přirozeně, bez příkras, s přiznaným věkem. Zpěv se tu občas mění v deklamaci, hlas je sípavý, slyšitelně unavený, ale svým výrazem je Spálený naprosto přesný.

Samotné ASPM (v tomto případě v sestavě Michal Gera, Radek Krampl, Filip Spálený a Filip Jeníček) dodává textům unikátní zvuk s dominujícím elektrickým pianem a klavírem, vibrafonem a basovou složkou hutněnou kontrabasovou tubou. Pohybujeme se tak někde mezi jazzem, blues a v drobných náznacích vlastně i dechovkou, má to hospodský švih i klubovou kultivovanost. Žádný kvapík se nekoná, "Perseidy" ubíhají v jednotném pomalejším tempu, poklidně, bez výraznějších zvratů. Důraz je tu hlavně na textech, na Janu Spáleném a síle jeho osobnosti, hudba dokresluje, rytmizuje.

V určitém věku dojde muzikant do fáze, kdy hudebně bilancuje. A to je nelehká disciplína, výsledek se totiž snadno může zvrhnout v patos a pobrekávání, které není úplně důstojné předchozí tvorby. Velké osobnosti to ale zvládnou - jako Jan Spálený, který nad svým životem přemítá tu se smutným, tu s pobaveným úsměvem. A naprosto skvěle.