Chris Thile patří v poslední době mezi velmi oblíbené hudebníky Strun podzimu, respektive nyní nástupnického festivalu Prague Sounds. Za posledních osm let jsme jej mohli vidět už třikrát, poprvé v roce 2014 společně s klavíristou Bradem Mehldauem a podruhé, o čtyři roky později, s formací Punch Brothers. Nyní dorazil coby sólový umělec a ono sólový je třeba brát naprosto doslovně. Na pódiu LaFabriky stál totiž pouze on sám, pouze se svojí osmistrunnou mandolínou a dvěma mikrofony. Komu by to přišlo jako velmi odvážné, má pravdu, ale americký mandolinista je prostě takový virtuos a zároveň showman, že celý koncert s přehledem utáhl isám.

Majitel čtyř cen Grammy na aktuálním turné představuje své loňské album "Laysongs", které je jeho plodem covidových lockdownů. Z něj v pondělí zazněly například do gospelu laděný titulní song, čtvrthodinová suita "Salt (In The Wounds) Of The Earth" na motivy knihy "Rady zkušeného ďábla" C. S. Lewise nebo "God Is Alive Magic Is Afoot", kterou dle svých vlastních slov pojal jako variaci na variaci básně Leonarda Cohena od písničkářky Buffy Sainte‐Marie. Tyto skladby a písničky patřily mezi ty náročnější a poměrně alternativní části programu, kde si sám Thile před sebe kladl ty nejvyšší cíle, co lze zahrát na mandolínu. Některé party byly obtížností srovnatelné s těmi, které předváděl na albu Bachových sonát a partit, na něž navázal i při tomto vystoupení, i když v lépe stravitelné formě.

Diváky nicméně nejvíce potěšil, když se pustil do skladeb Punch Brothers. Ať už to byla "Church Street Blues" nebo "Another New World", vždy se setkaly s velkým ohlasem a v případě "Julep" si s ním dokonce publikum spontánně zazpívalo, což zřejmě ani sám Thile příliš nečekal. Fanouškům projektu The Goat Rodeo, jehož součástí jsou dále Stuart Duncan, Yo-Yo Ma, Edgar Meyer a Aoife O'Donovan, pak připravil lahůdku v podobě skvělé "Here And Heaven".

Sólové podání nejen těchto skladeb bylo naprosto famózní. Způsob, jakým Chris Thile hraje na mandolínu, je totiž unikátní. Z jejích strun dokázal vyloudit stejně dobře tenké a křehce znějící party, tak i momenty, které si mohly zadat s malou kapelou, a nebál se ji využit ani jako bicí nástroj. Kde potřeboval rytmicky něco dodat, pomohl si dupáním nebo tleskáním, čímž dotvářel atmosféru a dynamiku některých písní. Své nadpřirozené nadání pak ještě povýšil i vokálním výkonem. Jeho zpěv byl opět nedostižný a hlasem dokázal do písniček dostat, co potřeboval a chtěl - tu více melodičnosti, tu více alternativy, poetiky nebo třeba napětí.

Proč ovšem tohoto génia nazývám zároveň i bláznem? Vše výše zmíněné totiž neskutečně kontrastuje s jeho chováním a zjevem. Pokud byste byli hluší, nejspíše byste získali pocit, že sledujete chovance ústavu v Bohnicích. Thile totiž svoji virtuositu dokáže míchat s rázovitými pohyby, bláznivými výrazy obličeje i klukovskou bezprostředností. Nutno ovšem podotknout, že mu to diváci žrali s obrovským nadšením.

Celkový dojem navíc umocnil intimně pojatý prostor LaFabriky, kde byl Thile obklopený lidmi ze tří stran, přičemž čelní části hlediště byl tak blízko, že když několikrát vyšel před mikrofon a hrál doslova unplugged, měli jej návštěvníci v první řadě na dosah ruky. Toto se propsalo i do vysloveně přátelské atmosféry celého vystoupení, kdy hudebník mezi písničkami dlouze a leckdy velmi humorně s diváky promlouval a občas s nimi konzultoval i výběr další skladby.

Nejen díky tomu tedy nechyběly ani předělávky skladeb autorů mimo bluegrass, americanu, folk či klasickou hudbu. Tou první byla "Dead Leaves And The Dirty Ground" The White Stripes, s "Loves Me Like A Rock" Paula Simona Thile dokázal, že se na mandolínu dá zahrát i rokenrol, a jako poslední před přídavky přišla na řadu několikrát žádaná "Hard Times" Gillian Welch. Jako přídavek si pak lidi vyžádali Radiohead a volba padla na "Paranoid Android", jejíž podání strhlo publikum natolik, že po jejím konci si ve stoje za bouřlivého aplausu vytleskali ještě uklidňující "Won't You Come And Sing For Me" od Hazel Dickens.

Chris Thile opět dokázal, nejen jak dokonale dokáže hrát na mandolínu, ale především jak geniální má hudební invenci, když dokáže na motivy známých skladeb nebo básní stvořit de facto zcela novou kompozici. Jeho bláznivá genialita nepřestane bavit a nezbývá se tedy těšit, co nám ukáže příště. Nikdo by se jistě nezlobil, kdyby to příště bylo dříve než za čtyři roky a třeba společně s Nickel Creek.