Před pár dny začal podzim (rozhovor jsme pořizovali koncem září - pozn. red.). Jaké roční období je pro tebe nejinspirativnější?

Nevím, myslím, že nemám inspiraci závislou na ročním období ani počasí. Mám spíš delší fáze, kdy mám potřebu tvořit a kdy to ze mě leze. Jenom pozoruju, co ze mě leze, jak zpívá Marek Doubrava. Pak mám fáze útlumu, kdy vnímám, vstřebávám, hledám hudbu. Tyto fáze se střídají v cyklech, které můžou trvat půl roku, rok.

Současnou desku jsem dělal dlouho, asi přes dva roky. A když mám rozdělaný projekt, tak jsem toho plný, že nemám kapacitu na nic jinýho a nejsem moc schopný fungovat v praktickém životě. Když se to natáhne, jsou ty následky občas hrozné. Ale poslední dobou mám pocit, že ten podzim a jaro jsou čím dál kratší… Ale zase třeba teďka rostly hodně houby.

To jsem uvítala taky - jsem milovnice hub, která navíc pochází z houbařské rodiny...

Já to mám taky tak, jsem vášnivý houbař. První filozofický text, který jsem napsal ještě na univerzitě, byl o houbaření. Mirkovi Petříčkovi se to moc líbilo, i když to za moc nestálo. Hrozně rád pouštím svým studentům Václava Hálka a prezentuju to jako tu nejvíc specifickou českou věc a umělecký výtvor - jeho hudební "Atlas hub". Fascinuje mě a přijde mně to kouzelný a jedinečný.

Koukala jsem na tvůj facebookový profil. Často tam upozorňuješ na moštování v Mikovickém mlýně. To patří tobě, nebo co s tím máš do činění?

Pozemek patří mojí celoživotní partnerce. Máme tam baráček, novostavbu uprostřed sadu a je to opravdu taková oáza v Kralupech, protože jak říká Seifert: "Kralupy nejsou hezké město." Ale my tam máme mnoho starých jabloní, staré odrůdy, které krásně plodí každý rok. Jsou to tuny jablek, který vlastnoručně moštujeme.

Děláme to na lisu, který kdysi vlastnil Bogdan Trojak. Je to záminka pro to se vidět s některými lidmi a chodit do kolečka kolem lisu. Děti to docela baví. Zároveň jsme tam měli krásné akce, účastnili se jich James Harries, Ondřej Ježek a podobní lidi, které potkávám v hudebním světě, strávíme vždycky hezký den moštováním.

Tam se pořádají třeba i koncerty?

Ne ne, na to není čas, musí se drtit jablka a lisovat.

Je ještě něco, čemu se takto intenzivně věnuješ?

Nově máme včely. Letos máme pět úlů a je to docela zázrak, že nám přežily. Už je máme třetím rokem. Je to asi věc, kterou chci dělat v důchodu. Miluju to, jak člověku voní prsty od propolisu. Je to krásný, jak se včely dokážou domluvit, na rozdíl od lidí. Je ale pravda, že mají autoritářský režim, který bych nedoporučoval.

K tobě ale nedomyslitelně patří hudba. Jaký je rozdíl mezi tvojí sólovou kariérou a tvým projektem The Odd Gifts? Ptám se proto, že jsi vloni vydal album "Ligeticitations", takové remixy z různých skladeb Györgyho Ligetiho, letos další…

Je to to samé. Když mám k sobě dispozici muzikanty, prezentuju to jako Odd Gifts nebo Ondřej Galuška a Odd Gifts, protože tu poslední desku jsem dělal pod svým jménem. Ne že by ti muzikanti tam nehráli, je to pořád ta stejná kapela, ale koncept je takový, že by k tomu měla být i knížka a knížka se nevydává pod jménem kapely, ale pod vlastním jménem. Čistě z tohoto důvodu je tam jen moje jméno.

Je knížka dovětek toho, co nebylo vyřčeno na albu a nevešlo se do písní?

Je to lehce propojený, ale tím, že jsem studoval filozofii, je to moje záliba a furt se tomu trošku věnuju. Baví mě propojovat tento svět s hudebním. Měl jsem od začátku tendenci k albům, i k těm, co jsme dělali s Eggnoise, vždycky psát pojednání. Baví mě o hudbě ještě dál přemýšlet a nemyslím si, že by to bylo důležitý pro pochopení hudby, to vůbec ne. Je to další část tvorby, nové pole, které se dá prozkoumat. Většinou se to moc neujalo a vydavatelé nechtěli dělat padesátistránkový booklet s nějakým filozofickým textem, ani mí spoluhráči z Eggnoise to moc nedávali. Ale když teď dělám sólový projekt, můžu si dělat, co chci. Tak jsem to pojal, že je to tematicky provázaný. V knížce se objevují stejné motivy jako na albu. V písních jsou odkazy na postavy, jako je Kafka, Nietzsche. V knížce je to více rozpracovaný, z textů to začne dávat větší smysl. Ale není nutný to brát společně, obojí by mělo fungovat zvlášť aspoň rámcově.

Deska má pro mě zvláštní název "Stručný úvod do filosofie marnosti". Proč sis vybral právě toto téma?

Název mi přišel vtipný. Do marnosti je velmi snadné najít nějaký úvod, protože nehody a katastrofy se dějí neustále, obzvláště v posledních letech jsme zažili pocitů marnosti, myslím, dost.

Myslíš tím třeba covid?

Ať už to člověk vnímal jakkoliv. Myslím, že hodně lidí cítilo bezmoc a nějakou marnost v tom ohledu, že nemělo moc smysl něco dělat - třeba točit a vydávat desky, domlouvat koncerty. Většinou se stejně zrušily. To byl jeden spouštěč konceptu. Ale i z druhé strany jsem měl pocit, že skladby jsou tematicky provázané nějakým podobným pocitem. Na rozdíl od mých předchozích desek, které jsou vesměs pozitivní a veselé, tak v těchto písních je často vztek, pocit životní krize, melancholie, co se dá s marností spojit u valné většiny písní.

Evidentně tě baví rozpor mezi pesimistickým textem a optimistickou hudbou. V čem tkví to kouzlo?

Na této desce nevím, kolik písní je pozitivních, ale určitě je tam jedna píseň humorná. Humor je skvělý způsob, jak s marností pracovat, a zároveň jsem nechtěl, aby to byla parodie, ale aby tam humor fungoval, ale nerušil hudební složku, atmosféru. Nejvíc mě baví humor, který je více vrstevnatý. Jsou tam řečený věci vážně, anebo nevíme, co z toho je vážně a co z toho je fór, metavtipy. V knížce mluvím o židovském humoru, který je opravdu neuvěřitelně složitý a dělá protichůdný věci, zároveň je sebeshazující i sebeztvrzující a to je mi velmi blízký.

Který song je ta na první dobrou pozitivní?

"Tramvaj Touha" je pozitivní, jedná se o skočnou píseň.

Zrovna její název mi evokuje americký kultovní film "Tramvaj do stanice Touha". Má s ním nějakou souvislost?

Je to na něj odkaz. Pracuju tam s názvem jenom letmo. Jinak text je mimoběžný. Ten název hry je v českém překladu trochu posunutý. V originále se ve skutečnosti tramvaj, to jezdítko, jmenuje "Touha". Člověk nasedne a doveze ho to někam na konečnou. Metafora v tom originále je silnější.

Píseň "Děvčátko na řece" je o tvé babičce. Odkazuješ se tam na Františka Halase s tím, že je to o ní, když byla malá. Co je na tom pravda?

František Halas byl strýc mojí babičky, vzal si sestru její maminky. Odmalička byla v rodině trochu integrovaná a právě František Halas napsal jednu básničku, kterou jí věnoval - "Děvčátko na řece". Na konci ji cituju. Babičku jako mladou, osmiletou samozřejmě neznám a přijde mi to jako fascinující obraz, že ona je to děvčátko v tom potoce, na řece, protože znám babičku jako starší paní, stařenu. Chtěl jsem v písni spojit tyto dva obrazy paní, která dožívá, a malého děvčátka. Mně osobně to přijde hezký, že to končí tím obrazem Františka Halase, že to nekončí koncem, ale mladým životaplným obrazem.

Jak tě babička ovlivnila?

Určitou dobu jsem bydlel s ní. Když rodiče byli pracovně v Americe, vrátil jsem se dřív, abych mohl nastoupit na střední školu. Vlastně rok mi babička dělala mámu a měli jsme blízký vztah. Hrozně mě inspirovala i tím, že se věnovala moderní vážné hudbě a byla velmi vzdělaná. Byla jednou z mých největších ženských inspirací v životě.

Album předznamenával singl "Orientační běh" čerpající z vlastní zkušenosti. K jejímu sepsání tě prý podnítil Marek Doubrava. Je to tak?

Musím vše uvést na pravou míru. Původní návrh, abych o své zkušenosti s orientačním během napsal píseň, přišel od mé ženy. Marek Doubrava pak řekl, že by se skladba měla jmenovat dezorientační běh, a já se toho chopil na základě tohoto impulsu. Přišlo mi, že dezorientační běh je moc prvoplánový vtip, tak jsem ho tam schoval. Těsně předtím, než se tam ozve: "Orientační běh," zazní akord Des. Je to úplně skrytý vtip, který nikdo v životě neodhalí, ale je to takový fór mezi mnou a Markem Doubravou, který si užíváme.

Předpokládám, že orientační běh je paralela se životem, kdy se snažíme proběhnout, zorientovat se ve vztazích, ve vlastních životech, prostředí, překonat překážky, abychom dospěli zdárně do cíle...

Mně přišlo kouzelný, když jsem byl ztracený tři hodiny v lese a poškrábaný od ostružin jsem marně hledal kontroly. Přišlo mi to jako trefná metafora lidského snažení a lopotění. Navíc tam ten cíl není, na konci zemřeme, co to je za cíl, to nás nikdo nepochválí. Život moc nežijeme přítomností, abychom si ho užívali. Jsme nastavený, že se ženeme za nějakým cílem, zatímco poslední cíl je dost bídný.

Čeká tě další závod. Co tě na této sportovní disciplíně fascinuje?

Běh jsem si opravdu zamiloval, začalo to tím, že jsem nejdřív zapsal jednoho syna, posléze druhého na kroužek orientačního běhu a jeli jsme s nimi na nějaký závod. Abychom tam jen tak nestáli, tak jsme se zapsali taky, šli jsme běžet, aniž bychom měli nějakou průpravu či orientační smysl.

Už ses zlepšil? Nebloudíš?

Pomalu se zlepšuju. Proti těm profesionálům jsem stále břídil.

Jedinou možností, jak doběhnout v klidu do cíle, je brát to všechno s nadhledem. Bereš tak i život?

To neumím, mě vše semele. Jsem spíš neurotik.

Trochu neurotický mi přijde i aktuální klip k písni "Proces". Čí to byl nápad rozpohybovat obrázky Kafky? Proč právě Kafka tě fascinuje?

Asi to napadlo mě. Důvod je ten, že "Proces" odkazuje na Kafku, na jeho román a příměr Před zákonem. Protože to není úplně explicitní, tak jsem myslel, že by se tam toto téma mohlo rozvinout víc. Mohl by to zpívat Kafka a bylo by o jeho psaní a jak to svět posuzuje. Sám měl pochyby, jestli dělá nějaký velký umění, nebo jestli si to namlouvá. Má kouzelnou povídku o zpěvačce Josefíně a myslím, že je to sebeironický obraz jeho tvorby, kterou on bral příliš vážně, takže byl ultra sebekritický. Proto jsme to chtěli udělat z jeho pohledu a proto jsme ho rozpohybovali.

Jsi k sobě taky sebekritický?

Jsem. Jsem perfekcionista a součástí toho je, že člověk nikdy není spokojený se sebou.

A setkal ses s těžko stravitelnou kritikou?

Jo a ne. Zjišťuju, že mě rozhodí cokoliv. Když mi partnerka řekne, že v písni jsou divné mandolíny, mám z toho půl dne depresi. Ale je důležitý, aby člověk slyšel kritiku a nelíbilo se to všem. Ta dobrá tvorba bude rozdělovat publikum. Kdyby se to líbilo všem, tak by to bylo takový nijaký.

Album je hudebně pestré, chvílemi skoro až roztříštěné. V roce 2016 jsi měl přání: "Chtěl bych si pořídit dobrou trumpetu, na tu jsem hrával na střední. No, a kontrabas. A koto nebo šamizen. To se tady fakt nedá sehnat. A možná gamelan. A samozřejmě basový trombón." Povedlo se vysněné nástroje sehnat?

Trombon mám, na pozoun hraju v kralupským bigbandu, trumpetu jsem měl půjčenou, teď mám půjčenou baskytaru. Koto a šamizen jsou japonské nástroje, které jsem zkoušel sehnat přes kamaráda Igora Průšu, který je japanolog a má tam kontakty. V jedné fázi se toho někdo chopil a začal mi nabízet nástroje za dvacet tisíc a výš, což za japonský banjo je částka, kterou nemůžu teďka pustit, takže z toho sešlo.

Jaké nejzajímavější nástroje jsou na desce slyšet?

Nejvíc mě potěšily velký marimby s hlubokými kameny. Nahrávali jsme je i smyčcem, což je technika u vibrafonu, kde se kovový kameny rozeznějí líp, ale u marimby to udělalo krásné plochy. Hrozně jsme blbli, nahrávali jsme kovové barely a preparované bicí, blbli jsme s bubínky a natáčeli je přes kovové trubky. Strávili jsme nad tím celý den a je to tam slyšet asi na pět vteřin, což je plýtvání, ale baví mě to. To je určitý koncept marnosti, kdy je to zbytečný, ale je to krásný současně. Umění není k ničemu, jak říká Oscar Wilde, ale i proto je krásný, že je to plýtvání. Plýtvali jsme nápady a časem.

To byl nápad Pjoniho, který ti to produkoval?

Vymýšleli jsme to společně.

S tou pestrostí souvisí i nadcházející otázka. Na album jsi přizval značný počet hostů. Jak probíhal jejich výběr a posléze spolupráce?

S většinou jsme spolupracovali, takže to bylo snadný. S Bárou Zmekovou jsem chvíli byl v kapele, hráli jsme živě některé písničky a měl jsem pocit, že ty naše hlasy fungují hezky spolu a že má cit pro harmonie a hudební kompozici. Baví mě, co dělá. Hostoval jsem jí na desce jako pozounista, takže mi to oplatila a zazpívala na jednom songu, pak s Jamesem Harriesem jsme točili dvě skladby na druhé album mého sólového projektu. Jakuba Königa jsem oslovil proto, že si to žádala písnička.

Je to tvé první ryze česky psané album. Čím to, že se to najednou obešlo bez angličtiny, která ti vždy byla bližší?

Vzdaluju se hodně anglickým kořenům. Vzešlo to z toho, že jsem velkou část mládí strávil v Americe, je to součást mé identity a angličtina mi nepřijde jako cizí jazyk, vždy jsem se v tom cítil doma. Ale už je to třicet let. Kontakt mám furt, k práci potřebuju angličtinu, učím anglicky mluvící studenty. Ale tvorba mi už přijde smysluplnější v češtině. Možná že tyto kompozice jsou písničkový a něco říkaj'. Tato deska nemá mezinárodní ambice, ale je to sdělení určité doby pro určité místo.

Někdy mám pocit, že dělám naschvály pro posluchače, že schválně to dělám jinak než naposled. Nechci, aby desky zněly stejně.

Celou kolekci uzavírá song "Za jeden provaz". Jak jsou podle tebe v tomto Češi důslední?

Je tam ironický dovětek, že někdy opačným směrem. Jde nám o stejné věci, chceme žít v hezkém prostředí a být šťastni, akorát se neshodneme v tom, jak toho docílit, tak někdy jdeme proti sobě.

Skladba "Vidíš a slyšíš" má poukázat na to, že lidé jen přihlížejí a mlčí, aniž by něco dělali?

Původní obraz vychází ze zážitku, kdy jsem mladý a byli jsme napadení v metru s kamarády partou neonacistů. Bylo to strašidelné. Naštěstí se nic tragického nestalo, ale vidím, i jak je taková situace těžká z pohledu přihlížejícího. Člověk má strach a měl by zasáhnout, zastat se, ale většina to neudělá, protože riziko je velký, že by se nám mohlo něco stát. Píseň osciluje mezi pohledem oběti a pozorovatele, kdy oba dva jsou umlčený násilím, které je nesmyslné. Text je trochu abstraktnější, takže se dá číst i tak, že v metru je hodně lidí a nikdo se mezi sebou nebaví.

"Pronajatý" - mám si v tom hledat spojitost, že naše bytí na světě je jen pronajaté na chvíli?

Trošku to tam je. Tam mě baví doslovná rovina, kde je člověk, který řeší, že byt je plesnivý, rozpadá se a že už tam nechce dál bydlet. Pociťuje praktickou marnost, kdy si říká, že by to mohl zapálit, že mu to stejně nepatří. Vykašlat se na to a někam odejít.

"Empedoklés" - má zvláštní název a odkazuješ se na tvůrce konceptu čtyř živlů - země, ohně, vzduchu a vody. Tento filozof zároveň zavedl dva aktivní prvky: lásku a svár. Mám v textu, kde je spojení závrať vs. lítání v oblacích, pátrat po hledání kompromisu?

Toto je píseň, kterou jsem předělával v rozmezí deseti let. Je to podle obrazu, kdy Empedoklés skočil do sopky a chtěl tím docílit, že by byl jako bůh nesmrtelný, že po něm nezbyde žádné tělo. Nepovedlo se mu to, protože podle legendy sopka vyvrhla jeho střevíc. Chtěl jsem to připodobnit k sexuálnímu aktu nebo vůbec pocitu lásky, kdy se vrháme do spalujícího chřtánu. Obraz smrti a toho sebeobětování, kamikaze, se pojí s těmi fyzickými obrazy a popisem.

V úvodu jsou verše: "Ať projde peklem, kdo hledá ráj." Není to moc tvrdé?

Nerad operuju s takovými velkými slovy, ale nějak mi to sedlo z pohledu Empedokla, kdy sopka je to peklo, do kterého se vrhne, aby měl nesmrtelnost.

Vizuál nahrávky představuje dům s jedním oknem, ze kterého jde dým. Skrývá to v sobě skryté poselství?

Měl jsem několik podnětů. Jeden vyšel jako obal singlu a tam je ta pampeliška, co prorůstá asfalt. To je jeden obraz marnosti, kdy si lidi dělají chodníčky, kterými jim prorostou pampelišky. Pampeliška zároveň roste tam, kde ji někdo vytrhne, protože nemá perspektivu. Další podnět byl obraz hořícího baráčku, hořícího Národního divadla, kdy mi přijde kouzelný, jak se národ složí sobě, přispěje na postavení divadla a ono ten samý rok shoří. Je to součást našich dějin a ikonická událost marnosti. Je to dojemný, že se postaví znova, jede se dál.

Chceš být taky součástí našich dějin?

Jako Helena Vondráčková? Ne ne, myslím, že moje ambice jsou mnohem menší. (smích)

Ty jsi zapojen i do spoluprací pro různá taneční představení. Na čem konkrétně nyní děláš?

Dělali jsme s tanečním souborem SPOLK dvě představení a druhé bylo s PULSARem pro Prague Pride. Tam to mělo premiéru a ještě se to bude hrát na 4+4 dny v pohybu, kam jsem skládal taneční hudbu. Ještě pracuju pro dětské Taneční studio LIGHT, to si hrozně užívám. V několika představeních jsem hrál i naživo, aktuálně pracujeme na představení "Žirafy netančí".

Jak ses vlastně dostal k propojení s tancem?

Shodou okolností přes Marka Doubravu, který dřív psal pro tuto taneční školu, ale pak už to nestíhal, tak mě doporučil. Už to je osm let a udělali jsme minimálně sedm představení.

Před lety jsi spolupracoval s režisérem Hřebejkem na filmu "Svatá čtveřice". Dle mého je film kontroverzní a otevírá téma, které je po letech nyní celkem aktuální.

Spolupráce bohužel neměla žádného pokračování. To jsme si řekli, že jsme pronikli do světa filmu, a nic. Pro mě to byla hrozně hezká zkušenost a zase to bylo úplně jiný. Užívali jsme si to, na to jaký to byl film, a žánrově to nebyl úplně šálek našeho čaje.

A jak to vypadá s Eggnoise?

Dlouhou dobu nekoncertujeme, třeba čtyři roky, ale bavíme se, že uděláme nějaký společný vystoupení a že bychom mohli zahrát jeden set v rámci křtu v Malostranské besedě 12. ledna. Stále hraju se stejnými kluky, se kterými jsem hrál v Eggnoise, takže je to velmi jednoduchý to dát dohromady - stačí, když Ondra Kopička bude mít čas, sejdeme se a něco nazkoušíme.