Ta návštěvnost zabolela hodně. Balkón zůstal zavřený, a i když bychom chtěli vidět sklenici jako poloplnou, byla kapacita spodního patra zaplněna přibližně z půlky. A to je na hvězdu formátu Jacka Savorettiho strašně málo. Možná za to mohla nedostatečná reklamní kampaň. Skutečnost, že ho naše rádia ignorují. Jeho relativní neznámost v našich končinách - hrál tady poprvé, tudíž nemohla zafungovat šeptanda ani vracející se příznivci odminula. Nebo za to může inflace, ceny za energie a s nimi spojená nutnost lidí šetřit na kultuře a více si vybírat. A možná tohle všechno dohromady.

Faktem ale zůstává, že ambice byly určitě větší a že by si tenhle muzikant zasloužil nejenom vyprodáno, ale také přesun klidně až do O2 areny. Hlas i tvorbu na to totiž bez diskuze má. Jen je potřeba jeho jméno patřičně dostat do povědomí lidí, stejně jako se to povedlo u Eda Sheerana, George Ezry, Lewise Capaldiho a dalších písničkářů, kteří v posledních letech vystřelili vzhůru.

A jestli je na Savorettim něco unikátního, tak je to právě jeho hlas. Velmi příjemná, sametová barva se v jeho písních proměňuje, vokál mu hrubne, a když přitlačí, zní trochu jako Joe Cocker. Navíc má své hlasivky pod perfektní kontrolou a nezdá se, že by mu to s bezmála čtyřmi křížky na krku začínalo jakkoliv drhnout. Naopak - je to ten typ zpěváka, který když přijde do talentové soutěže typu Britain’s Got Talent a otevře pusu, tak čelisti porotců popadají k zemi a jejich ruce začnou hledat kapesníky. A po salvě komplimentů ho okamžitě budou chtít katapultovat až do finále. Tak moc dobrý je.

On ale nic takového k životu nepotřebuje, kariéru si vypracoval od píky sám. Jeho tvorbu znají fanoušci seriálů "Sons Of Anarchy", "Grey’s Anatomy", "The Vampire Diaries", "Teen Wolf" a také "One Tree Hill". K poslednímu jmenovanému poskytl dokonce šest svých skladeb a s Gavinem DeGrawem, autorem písně titulní znělky seriálu a taktéž úžasným písničkářem, odjel celé turné jako jeho předskokan. Znají jej také příznivci milované, byť bohužel komerčně nedostatečně úspěšné videohry "Days Gone" pro PlayStation 4, kde jeho song "Soldier’s Eyes" doprovázel hlavního hrdinu Deacona St. Johna a jeho parťáka Boozera při cestě na motorce. Také ten v Praze zazněl.

Vedla k němu ale delší cesta. A na jejím začátku stála předskokanka Aiko. A jakkoliv rádi podporujeme mladé české umělce, její vystupování bohužel pochválit nelze. Přehrávání a afektovanost zcela zastínily její poměrně dobré pěvecké schopnosti a výslednému dojmu nepomohla ani hudební složka, která byla kompletně puštěná z notebooku. Naštěstí už v devět začala hrát hlavní hvězda.

Písničkář vystoupil v doprovodu svého klávesisty a dvojice kytar a hned po první skladbě bylo jasné, že ledy byly zbourány. Jestli totiž jeho českou premiéru něco vystihuje, tak je to četnost, s jakou ho návštěvníci vytrhávali z konceptu. Mnohokrát chtěl povykládat nějakou historku či jen zazpívat tak, aby to znělo jako z desky, ale nadšení z jeho české premiéry v publiku neznalo mezí, a tak jej pořád někdo přerušoval výkřiky nebo euforickým potleskem. Vůbec to ale nevadilo, naopak to z jeho koncertu udělalo o to krásnější zážitek.

Syn italského otce a německo-polské matky tak zavzpomínal na své děti, které ho v nečekaných momentech rády usadí zpátky na zem, pozapomněl začátek písně "Dr. Frankenstein" nebo ocenil ukrajinské vlajky a symboly míru, které viděl po městě, když se poprvé v životě procházel po Karlově mostě a okolí. Také si ale pro sebe i svého souputníka vyžádal hned dvakrát pivo, a když se poprvé napil plzně, zahlásil vítězoslavně jen: "Sakra, to je ale dobrota! A přísahám, že to není reklama!"

Písní bohužel nezaznělo mnoho ("Who's Hurting Who", "Too Much History" či "Secret Life", abychom jmenovali alespoň některé z nich), pokud ale čtete tuto reportáž s vědomím toho, že jste jeho tvorbu nikdy neslyšeli, nechť je balada "The Way You Said Goodbye" jednou z prvních, kterou si do svých sluchovodů vpustíte. Je totiž skvělou pozvánkou k bližšímu seznámení se s jeho diskografií. A věřte, že podobných ploužáků má ve svém repertoáru opravdu hodně.

Největší výtkou tak jen zůstává skutečnost, že to strašně rychle uteklo. Vymezená hodina s pár minutkami navíc byla pryč tak rychle, že se fanoušci okamžitě začali dožadovat přídavků. Ani po nich ale zpěváka ještě nechtěli pustit z pódia. Na to, že jich tam nebylo mnoho, předvedli obdivuhodnou výdrž. To zapálení, kdy se tleskalo a hvízdalo ještě dlouho poté, co už se rozsvítila světla a začala hrát podkresová hudba, bylo všeříkající. A také velmi vzácně vídané. Jack Savoretti se ale pouze přemístil na balkón a pobaveně si jásající příznivce točil na mobil, na druhé kolo přídavků už ale bohužel nedorazil. Tak snad u nás nehrál naposledy.