Nové album "Spass muss immer sein" je venku. Jak jste s výsledkem spokojen?

Vložili jsme do desky hodně nadšené energie, věnovali jsme jí po dobu čtyř let vřelou pozornost a péči. Pokud jsou přítomny dámy, rád říkám, že jsme do ní vložili lásku. Obsahuje něco nakažlivého, co se snadno chytá a přenáší. Jsou tam zpracovaná životní témata a motivy, které jsem střádal celý život. Přestože je velmi osobní, po svém jí mohou rozumět všichni. Proto jsem spokojen. Že není těžké se na takto předané zkušenosti napojit. Jsem přesvědčený, že uvnitř naší lidskosti cítíme podobné věci.

Potkává se tu čeština s němčinou, slovenštinou i maďarštinou. Co vás vedlo k tomu udělat tu nahrávku, alespoň pomocí takových drobností, natolik multikulturní?

Užití uvedených jazyků se vztahuje k písni "Tati, haló!", která je věnována mému nepoznanému otci. Můj táta přišel na svět coby pozůstatek vášně lékaře uherské armády a mladičké kuchařky, která tam ve slovenském Lučenci vojákům vařila, a také jako pozůstatek monarchických časů. Název je tedy, kromě jiného, zamáváním do doby rakousko-uherské monarchie, kdy se u nás mluvilo česky, německy, slovensky a maďarsky, tak jako se ve zmíněné písni zpívá.

Album "Spass muss immer sein" je stavěno nemoderně jako dílo koncepční. Jednotlivé songy s tvrzením v názvu různým způsobem polemizují a podle písně, která právě běží, mění název neustále svůj význam. Protože si myslím, že něco z těch dob je pro atmosféru v naší zemi a náš národní charakter stále přetrvávající, zajímalo mě vykolíkovat prostor celé desky právě tím německým úslovím. Může vyznít hloupě, dutě, trapně, ironicky, jindy laskavě, někdy moudře a nakonec i hořce. Jakkoli je lidské snažení často směšné nebo tragikomické, žít samotný život zase taková legrace není. Tohle téma se táhne celým albem.

"Čaroděj" byl až pohádkový počin, na přebalu "Spass muss immer sein" je krajina v mlze. Změnil se nějak svět Vltavy?

Svět Vltavy, to je, řekněme, nějaký pohled na život. Snaha vydolovat ze všeho, co se dá zažít, pozorovat nebo procítit, kus krásy a pravdivého poznatku, který ty zážitky, postřehy a pocity destiluje, do čisté podoby písní, které se dají skoro vypít jako lék nebo jako živá voda. Tento pohled se nemění, pouze já dospívám a zraju a sbírám více odvahy. Svět Vltavy se tedy stále rozšiřuje. Je to opak ostrova odpadků, vznikající v moři. Nám se písničky také srocují, ale ostrov, který vznikl, spíše pomáhá dýchat.

Ostatně, fotka na titulu je snad nejtemnější obal desky Vltavy, co si vybavím. Jak jste na tuhle fotku - respektive tento kontrast s titulkem "Spass muss immer sein" - přišel? Co má evokovat?

Plánoval jsem původně obal celý bílý, aby ponechával co nejvíce prostoru pro představivost samotnému posluchači. Něco mi ale současně našeptávalo, že takové řešení je málo. Hledal jsem tedy dále vizuální motiv, který by dokázal vyjádřit ten pocit "Spass muss immer sein" co nejcelistvěji. Zažíval jsem, že ten pocit může vyjádřit nakonec skoro všechno, stejně jako ho nemůže vyjádřit nic. Všechno a nic. A pak se ke mně na Facebooku dostala fotografie, která pro mě byla ihned jasným favoritem! Její autorkou je básnířka Lenka Faltejsková, s níž jsem se snadno dohodl, protože má Vltavu ráda. Fotka ponechává hodně prostoru na samostatné vizuální představy posluchači, ale přitom jasně říká, že to naše "Spass muss immer sein" nebude žádné rozšafné juchání.

Nové skladby ve větší míře hrajete na koncertech. Jak je publikum vnímá?

K naší radosti a k našemu překvapení publikum přijímá nové písně tak, jako by je znalo.

Když jsme se spolu naposledy bavili vloni na festivalu Top RoofTop v Karlových Varech, album už bylo téměř na spadnutí. Co způsobilo, že nakonec vyšlo až v září 2022?

Ano, původně jsme měli v plánu desku vydat již před rokem. Dopadlo to však tak, že jsem snad ještě v listopadu dozpívával nějaké vokály... Pak jsme ji míchali. Přesněji řečeno Lukáš Martinek míchal a já jsem připomínkoval a dlouho to nemělo konce. Proto jsme se dostali až na začátku letošního roku k dalšímu kroku, což byl mastering, a tam se zase s připomínkami Matouši Godíkovi vyřádil náš klavírista František Svačina. V celém tom zdržení hraje významnou roli čekání na to, až na nás budou mít daní lidé čas, protože my je sami neživíme. Oba jsou totiž ti nejlepší z nejlepších.

"Spass muss immer sein", tedy "Legrace musí pořád být", otrocky přeloženo. Je to i vaše životní motto?

Já se asi nejdříve spíš trápím, než směju. Jsem fakt ustaraný a vážný. Také jsem přísný. Sebe přímo týrám. Na druhou stranu nedovedu brát mnoho ze života úplně vážně. Rád si zjednávám částečný humorný odstup. Ne vždy však mám tu schopnost a spíš si jen uvědomuju, že se hlavně nesmím z toho či onoho zbláznit. Nadhled se dostaví až časem. Nejlepší je, když se dokážu ze svého ustaraného kabátu vysvléct a cítit, že nejvíc jsem to já, když se dokážu smát, a to dokonce nahlas!

Texty, melodie a harmonie jsou vaše práce, jak ale vznikají aranže? I tam je znát spousta vlivů - klezmer, rock, progresivní rock, swing, latina, … Řekne si každý song o to svoje?

Aranžmá skladeb tvoříme společně a skutečně máme tu zkušenost, že si písničky řeknou samy. Musíme jim však umět naslouchat. Já když písničku přinesu, tak ji znám, věřím jí, ale potřebuji další lidi k tomu, aby vznikla ta finální a působivá tvář. Tady je nejvíc důležité, jakým lidem se to svěří, a já mám celoživotní štěstí, že spoluhráči, kteří se ve Vltavě ocitli, se dokážou na ten můj svět napojit a dokážou mu svými nápady a energií dávat křídla.

O vašich textech se někdy říká, že jsou ve skutečnosti básnické. Odkud chodí inspirace?

Inspirace, to je tajemství. Člověk ani nemá vědět, odkud přichází. Já už dlouho píšu písničky a naučil jsem se to brát hodně s pokorou. Vím, že člověk si to musí i zasloužit nějakým vnitřním nastavením. Určitě touhou. Upřímnou touhou po tom, aby něco přišlo. A pak i nějakým zaostřením pozornosti určitým směrem. Poprosit a pak se to třeba stane.

Vltava vloni oslavila pětatřicet let. Jak byste ta tři a půl desetiletí zhodnotil?

Pro mě to je, jako bych měl hodnotit svůj život, protože ta aktivita se skupinou Vltava je pro mě nejdůležitější životní nasazení, myslím umělecky. Hodně to s mým životem splývá. Jediné, co bych si z toho mohl asi pro sebe říct, že to je jedna z mála činností - a možná jediná -, kdy se na sebe můžu podívat, neříkám do zrcadla, ale na sebe, s pocitem, že nejsem úplný idiot a že dělám něco pořádného.

V jednom rozhovoru jste popsal hudbu, kterou hrajete, jako Vltava styl. Jak byste takovýto žánr popsal někomu, kdo vás nikdy neslyšel?

Myslím, že to nejde. Člověk může použít hodně berliček, odkazů na hudbu, ze které jsme každý z nás vycházeli, jmenovat rock, jazz, country, všechno možné. Ale v kapele je tolik těch proudů a i já vlastně jsem jako na tolika kořenech postavený strom, že by vznikl takový spíše matoucí obrázek. Stejně nakonec to, jak ta skupina zní, se člověk dozví opravdu, až když ji slyší nebo před ní stojí. Třeba nedovedu popsat svůj hlas a přitom vím, že je naším poznávacím znamením. A taky to, jak hraje na klávesy František Svačina. Nenápadně, ale účinně. To se nedá vůbec popsat. To si člověk nemůže představit podle popisu. Ale určitým obranným reflexem to pojmenovávám jako Vltava styl. Je to vlastně nejpravdivější. Vltavu musíte slyšet a pak to budete vědět.