Alba "Swagger" (2000) a o dva roky mladší "Drunken Lullabies" jsou dnes v podstatě klasiky celtic punku. Nesmírně energické nahrávky nabité výraznými skladbami, ostrá tempa, ale i hospodská vřelost, které při každém poslechu berou do irského pubu k pintě černého piva. Následující "Within The Mile Of Home" a "Float" se nesly na podobné vlně. Část kouzla se, čert ví proč, vytratila, slušná porce silných songů tu ale byla i nadále.

Jenže pak najednou přišla bezradnost. Jestli si lze z předchozí čtveřice desek na první dobrou vybavit celou řadu písní a sestavit z nich solidní best of, ze "Speed of Darkness" a "Life Is Good" se z paměti nevynoří prakticky nic.

"Anthem", kterou si na CD a dvou barevných vinylech můžete koupit v našem shopu, proto slibovalo návrat ke kořenům - už proto, že se ke skupině opět připojil producent Steve Albini, který má neoddiskutovatelný podíl na kvalitách zmíněné dvojice studiovek "Swagger" a "Drunken Lullabies". A jakkoliv může návrat ke kořenům působit jako otřepaná marketingová fráze - a v mnoha případech to tak skutečně je -, u "Anthem" to byl vyloženě šťastný krok. Flogging Molly už jsou zase zpět a téměř po dekádě a půl se jim povedlo natočit výborné album.

Zvukově jsou to ti staří dobří Flogging Molly. Housličky, akordeon, umca-umca rytmika, akustické kytary, banjo, občasné přihrávky elektrické kytary. Prostě kapela a zvuk, který byste byli schopní zopakovat v kterémkoliv pubu. Horší s nápodobou by to bylo s vokálem Davea Kinga, který si konce veršů značně specifickým způsobem ohýbá a upravuje. Má v sobě onu potřebnou hospodskou ležérnost, ale i schopnost svými texty vyprávět uvěřitelné příběhy.

A pak jsou tu kolem něj muzikanti, kteří hrají s dokonalou lehkostí a radostnou pohodou. Jedině tak mohou vzniknout překrásné hudební laskominy, jako je houslovo-kytarové sólo v "Now Is The Time" nebo vznešený úvod "These Are The Days", v němž zaznívají ozvěny skladby Dougieho MacLeana "The Gael", již tak mocně zpopularizoval film "Poslední mohykán".

Kolekci otevírá tematicky příhodná posmutnělá balada o cestě k alkoholu "These Times Have Got Me Drinking / Tripping Up The Stairs", která se od pomalého začátku, navíc zaznamenaného záměrně jaksi potichu, překlene do typické svižné irské odrhovačky. A pak už je to zábavná jízda, u které nezbývá než se usmívat a občas si dupnout do rytmu - jako u temně repetitivní a důrazné "The Croppy Boy ’98".

Jedenáct nových skladeb má v sobě živé energie jako máloco, co z tvůrčí dílny Flogging Molly v posledních letech vzešlo. Jako by sami muzikanti čekali na impuls, který v nich znovu objeví onu ztracenou magii, která je zázračně provázela v počátcích kariéry. Je dobře, že nevyhasla.

V písních je ale obsažena i typická melancholie, smutek ventilovaný nad pintou piva za tónů tklivých housliček, slzy, které se ale mění v rozjásanou radost ("(Try) To Keep Man Down"), kterou v sobě muzika nese. A je to nenahraditelný životabudič, který téměř nutí ke sborovému halekání, například v refrénu nosné "No Last Goodbyes".

Těžko odhadnout, jestli tuhle sedmičlennou formaci probral k životu svěží a hlavně výrazný materiál, nebo Steve Albini v kontrolní místnosti nahrávacího studia. Výsledek je každopádně velice podařený, dokonce nad očekávání. Návrat ke kořenům v případě Flogging Molly působí spíše jako podaná ruka a (poslední) šance na reparát. A pro jednou to vyšlo. Snad jim "Anthem" vlije čerstvou krev do žil do budoucna.