V putyce u Flogging Molly se už zase hraje. Na "Anthem" se úspěšně vrátili ke kořenům

19.09.2022 08:00 - Jiří V. Matýsek | foto: BMG Rights Management

Flogging Molly z Los Angeles stále patří mezi nejvýraznější formace celtic punku, tedy průsečíku mezi irským folkem a punkovou energií. Odjakživa reprezentovali onen spíše folkový pól stylu, punk tu byl přítomen v příznačné divokosti a dravosti. Poslední roky se jim ale moc nedařilo. Jak dopadlo album "Anthem"?
8/10

Flogging Molly - Anthem

Skladby: These Times Have Got Me Drinking / Tripping Up The Stairs, A Song Of Liberty, Life Begins and Ends (But Never Falls), No Last Goodbyes, The Croppy Boy '98, This Road of Mine, (Try) Keep The Man Down, Now Is The Time, Lead The Way, These Are The Days, The Parting Way
Vydáno: 9.9.2022
Celkový čas: 39 minut
Vydavatel: BMG
Alba "Swagger" (2000) a o dva roky mladší "Drunken Lullabies" jsou dnes v podstatě klasiky celtic punku. Nesmírně energické nahrávky nabité výraznými skladbami, ostrá tempa, ale i hospodská vřelost, které při každém poslechu berou do irského pubu k pintě černého piva. Následující "Within The Mile Of Home" a "Float" se nesly na podobné vlně. Část kouzla se, čert ví proč, vytratila, slušná porce silných songů tu ale byla i nadále.

Jenže pak najednou přišla bezradnost. Jestli si lze z předchozí čtveřice desek na první dobrou vybavit celou řadu písní a sestavit z nich solidní best of, ze "Speed of Darkness" a "Life Is Good" se z paměti nevynoří prakticky nic.

"Anthem", kterou si na CD a dvou barevných vinylech můžete koupit v našem shopu, proto slibovalo návrat ke kořenům - už proto, že se ke skupině opět připojil producent Steve Albini, který má neoddiskutovatelný podíl na kvalitách zmíněné dvojice studiovek "Swagger" a "Drunken Lullabies". A jakkoliv může návrat ke kořenům působit jako otřepaná marketingová fráze - a v mnoha případech to tak skutečně je -, u "Anthem" to byl vyloženě šťastný krok. Flogging Molly už jsou zase zpět a téměř po dekádě a půl se jim povedlo natočit výborné album.

Zvukově jsou to ti staří dobří Flogging Molly. Housličky, akordeon, umca-umca rytmika, akustické kytary, banjo, občasné přihrávky elektrické kytary. Prostě kapela a zvuk, který byste byli schopní zopakovat v kterémkoliv pubu. Horší s nápodobou by to bylo s vokálem Davea Kinga, který si konce veršů značně specifickým způsobem ohýbá a upravuje. Má v sobě onu potřebnou hospodskou ležérnost, ale i schopnost svými texty vyprávět uvěřitelné příběhy.

A pak jsou tu kolem něj muzikanti, kteří hrají s dokonalou lehkostí a radostnou pohodou. Jedině tak mohou vzniknout překrásné hudební laskominy, jako je houslovo-kytarové sólo v "Now Is The Time" nebo vznešený úvod "These Are The Days", v němž zaznívají ozvěny skladby Dougieho MacLeana "The Gael", již tak mocně zpopularizoval film "Poslední mohykán".

Kolekci otevírá tematicky příhodná posmutnělá balada o cestě k alkoholu "These Times Have Got Me Drinking / Tripping Up The Stairs", která se od pomalého začátku, navíc zaznamenaného záměrně jaksi potichu, překlene do typické svižné irské odrhovačky. A pak už je to zábavná jízda, u které nezbývá než se usmívat a občas si dupnout do rytmu - jako u temně repetitivní a důrazné "The Croppy Boy ’98".

Jedenáct nových skladeb má v sobě živé energie jako máloco, co z tvůrčí dílny Flogging Molly v posledních letech vzešlo. Jako by sami muzikanti čekali na impuls, který v nich znovu objeví onu ztracenou magii, která je zázračně provázela v počátcích kariéry. Je dobře, že nevyhasla.

V písních je ale obsažena i typická melancholie, smutek ventilovaný nad pintou piva za tónů tklivých housliček, slzy, které se ale mění v rozjásanou radost ("(Try) To Keep Man Down"), kterou v sobě muzika nese. A je to nenahraditelný životabudič, který téměř nutí ke sborovému halekání, například v refrénu nosné "No Last Goodbyes".

Těžko odhadnout, jestli tuhle sedmičlennou formaci probral k životu svěží a hlavně výrazný materiál, nebo Steve Albini v kontrolní místnosti nahrávacího studia. Výsledek je každopádně velice podařený, dokonce nad očekávání. Návrat ke kořenům v případě Flogging Molly působí spíše jako podaná ruka a (poslední) šance na reparát. A pro jednou to vyšlo. Snad jim "Anthem" vlije čerstvou krev do žil do budoucna.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY