Ale přesuňme se ještě o pár let zpět. Zahradu písničkářů vymyslel a realizoval Jiří Moravský Brabec, známý básník, moderátor a organizátor hudebního života nejen na jižní Moravě. Až do roku 2011 byla součástí konkursu folkového festivalu Zahrada. A že nešlo o lecjaký prachsprostě obyčejný festival, potvrzují jména, která si Zahradou písničkářů prošla: Žofie Kabelková, Sestry Steinovy, Žamboši, Ivo Cicvárek, Pavel Helan a další.

Televize Noe, která se folku cíleně věnuje, proto přišla s myšlenkou tuto přehlídku obnovit. Vyhlásila tak na začátku letošního roku konkurs pro jednotlivce a dua s výhradně autorskou tvorbou. Uchazeči měli za úkol zaslat tři písně a jednu novou na téma Odvaha. Během dvou měsíců se do soutěže přihlásilo více než 50 interpretů. A bylo na porotě, kterých devět vybere na finálovou nesoutěžní přehlídku.

Když už jsme u té poroty, podívejme se rovnou na ty, kteří o osudech písničkářů rozhodovali. Za TV Noe to byl režisér Pavel Strakoš a produkční Lukáš Hradil, za písničkáře Jan Žamboch a Slávek Janoušek a za ty, kdo hudbě opravdu rozumějí, byl v komisi publicista Milan Tesař. A tito jmenovaní po hodinách poslechů nahrávek nakonec stanovili program obnovené akce.

Nutno říci, že festival není soutěžní, takže účinkující mohli mít o důvod ke trémě méně. Zato je asi pěkně znervózňovaly televizní kamery, které jejich počínání nemilosrdně snímaly.

Jako první vystoupil David Kourek z Moravského krasu, který v rukou třímal kytaru vlastní výroby a zpíval písničky rovněž vlastní výroby. Tvrdí o sobě, že nikdy nechtěl hrát sám, ale nakonec to zkusil, aby zjistil, zda mají jeho písně šanci někoho zaujmout. A zaujaly. Třeba ta o tom, že je fajn, když spadne kámen ze srdce na nohu, protože palec se uzdraví rychleji než srdce.

Rychlá výměna a na pódiu se objevuje Michal Willie Sedláček, kterého v několika písních doprovází andělsky krásná flétna jeho ženy Evy. Přijeli z Plzně a jejich vystoupení je plné energie snad odkudsi z horkého Španělska, protože jejich písničky mají takový nádech horkého slunce nad Pyrenejským poloostrovem. Jsou plné přírody a stromů a verš ze skladby "Odvahu" "... a kolik skácíš k zemi stromů, tolikrát jsi sám poražen," rezonoval v posluchačích po celé odpoledne (zvlášť, když se později představil Pavel Tabásek, který je v civilu dřevorubcem).

Scénu poté opanovala Eva Suková alias Blondýna. Zatímco mladí písničkáři v TV Noe mají zelenou, Eva zaujala jasně červenou barvou šatů a odvážným výkonem. Její písnička o odvaze hudebníků, kteří se nebojí hrát, i když je jich v orchestru méně, než by mělo být, rozesmála publikum. A můžeme být rádi, že Eva při svém vystoupení neměla o dva hudebníky méně, protože by potom na pódiu vystupovala jako záporné číslo.

Petr Melda Meluzín z Boskovic se účastnil poslední Zahrady písničkářů v Kuřimi, a propojil tak symbolicky snad nově vznikající tradici s jejími základy. A přestože o sobě říkává, že psával zpočátku pouze melodie, posluchači ocenili i jeho texty. Povinná píseň o odvaze s názvem "To se stává" je prý trochu starší, je spíš o solidaritě, ale svým vzkazem a vyzněním je navýsost aktuální.

A před poslední přestávkou vystoupilo duo Honza Jícha a Zuzana Hasalová. Zaplnili pódium slovními hříčkami, zazpívali navýsost aktuální song "Hryhorij" a v závěrečné skladbě proložené hlášeními o dopravní situaci v různých zemích ukázali rozmanitost evropských jazyků. Škoda, že se tato píseň pravděpodobně ve vysílání TV Noe neobjeví.

Následuje krátká přestávka, během které si mohou diváci i účinkující prohlédnout studia a zázemí televize. Protože vy, milí čtenáři, tuto možnost nemáte, tak si udělejte třeba kávu...

Z Poděbrad, odkud pocházel český král Jiří, přijel Roman Hampacher, kytarista a písničkář, který se na hudebních pódiích pohybuje už více než 25 let. Je pastorem Církve adventistů sedmého dne, ale jek říká, snaží se při svých vystoupeních pastorem nebýt. Jeho styl je jiný, hraje písničky spíše alternativní, až téměř minimalistické. Jeho hudba nás přenáší někam do jiných světů, které dobře korespondují s texty, které minimem slov řeknou a vyjádří opravdu hodně.

Michal Vaněk, principál a jediný herec dětského divadla Matýsek, hrával kdysi dávno ve skupině Zhasni. K písničkám se vrátil až v posledních několika málo měsících, ale nutno říci, že se dlouhá pauza na jeho tvorbě nijak zvlášť neprojevila. Pod dohledem synka Mikuláše hrál na klávesy a zpíval. Přestože na pódiu působil poměrně plaše, jeho texty oslovovaly a rezonovaly v duších posluchačů. "Třeba je odvaha jak srpek Měsíce, třeba v nás dorůstá a třeba sílí, třeba jsi v úplňku, když je ti přes třicet, ztracená ožívá pak každou chvíli..." Načež se pak na konci písně zeptal: "A co ty, jak to máš s odvahou?"

Na to nemám odvahu odpovídat, a tak přejdu rovnou k Pavlu Tabáskovi, který to měl z Vizovicka do Ostravy nejblíže. Od té doby, co se rozpadla jeho Partyja, hraje sám. A zdá se, že jeho songům to prospělo, jsou možná čitelnější, přímočařejší a sluší jim to. A když Pavel vykoukne zpod svého klobouku a zahaleká milostnou písničku z Donbasu, málokteré oko zůstane suché, možná i to skleněné částečně navlhlo.

Finále festivalu patřilo Saše Niklíčkové, akordeonistce a překladatelce komiksů ze středních Čech. I když - svou skladbu o odvaze hrála na klávesy. A odvaha vylézt ze škatulek se nesla celým jejím vystoupením, ať už efektním tangem nebo slovensky zpívanou "Aj ta krajta", která přiměla sedící obecenstvo alespoň lehce se houpati do rytmu.

Když už jsme u publika, skvěle připravený areál by určitě byl schopný pojmout více diváků, než kolik jich přišlo. Pokud někde hraje písničkář, je téměř vyloučené, aby bylo na scéně více účinkujících než návštěvníků. Ale pokud pozvete písničkářů devět...

To byl asi jediný slabší moment celého odpoledne. Ale pozitivních bodů bychom našli celou řadu. Sem s nimi:

1. Celé odpoledne natáčel štáb TV Noe, a tak budeme mít možnost se k jednotlivým vystoupením vracet v pořadu "Mezi pražci".
2. Večer po festivalu vystoupila šestice písničkářů v pořadu "Cvrlikání", který měl premiéru 15. 9. ve 20.20 v TV Noe a potom bude možné kdykoliv se k tomuto pořadu vrátit v internetovém archivu. Všichni účinkující zahráli svou povinnou skladbu o odvaze.
3. Vzniklo pouto a kontakty mezi muzikanty, kteří během odpoledne spolu souzněli, třeba to povede k nějakému většímu obohacení jejich tvorby a vzájemné inspirace. A jak řekla Saša Niklíčková, je dobře, že se navzájem motivují k tomu, aby jejich písně byly lepší a propracovanější.
4. Je možné, že se Zahrada písničkářů bude konat i příští rok. A další rok. A další rok znovu. Může se tak stát zahradou, na které budeme objevovat nové a nové rostliny, které v péči dobrého zahrádkáře třeba přinesou dobré plody. A to by bylo skvělé!

Ať tedy žije Zahrada písničkářů 2023!

(Autorem reportáže je Luděk Strašák.)