Hned na začátek je nutno smeknout. Vydavatelství Galén se už dlouhá léta stará o písničkářské dědictví a ve čtvrtek se mu do pražského Divadla Archa podařilo dostat skutečný výkvět domácí tradice tohoto stylu a navrch přidat pár hostů. Byl z toho překvapivě dynamický večer, během něhož se muzikanti střídali v kratičkých, jen párskladbových setech a barvitá ukázka toho, jak variabilní umí písničkářství být.

Úvod akce patřil zástupci staré gardy, Jaroslavu Hutkovi, který zahájil koncert legendární "Slunečnicí" a poté navázal vyostřeně aktuálními protiválečnými skladbami. Téma Ukrajiny ostatně, z pochopitelných důvodů, rezonovalo celým večer, u Hutky bylo ale manifestováno nejvíc přímočaře. Byly to protestsongy jak vyšité, nicméně bylo tu trochu znát, že publikum si spíše přišlo poslechnout starší věci. Bělovlasého muzikanta celou dobu doprovázela dvojice Josef Štěpánek na kytaru a Jan Steinsdörfer za klavírem, která jinak kytarové aranže provzdušnila a osvěžila.

Oba muzikanti pak v jedné skladbě doprovodili také Ondřeje Konráda, který na pódium vnesl trochu bluesových nálad i mistrovství ve hře na foukací harmoniku. Humorným nadhledem i eleganci ve vystupování bavil Jiří Dědeček, jenž představil i písničky z aktuální desky "Nebudu bydlet v Québecu". Generační i stylový přeryv přišel s nástupem Evy Sukové, která vystupuje pod jménem Blondýna. Úvod patřil dvěma posmutněle zamyšleným básním, v hudební části jejího setu - kde ji doprovodil Norbi Kovács a Jaroslav "Olin" Nejezchleba - vládl ironický nadhled a, proč to tak nenapsat, i punk.

S nástupem Vlastimila Třešňáka přišla na jeviště další očekávaná legenda. A i tady to byl svým způsobem punk. Mistr samotný, po celou dobu ukrytý ve stínu svého klobouku, nekoncertuje zrovna často, přijel se svým Temporary Quintetem, který byl ale redukovaný pouze na trio. Ve výsledku to ale vystoupení přidalo značný povrch dravosti a nevypočitatelnosti, který vznikne pouze z přirozené nesehranosti muzikantů. Třešňák představil dvě skladby z nové desky "Kiks" a možná je trochu škoda, že nesáhl do staršího repertoáru a neoprášil něco ze slavného "Zeměměřiče", který v těchto dnech vydal právě Galén po letech na dvojvinylu.

Vyzbrojeni čerstvě vydaným CD přispěchali na pódium NOP, nové uskupení zkušených muzikantů. Norbi Kovács, Olin Nejezchleba a Pavel Fischer přivezli průřez ze širokého repertoáru zaznamenaného na novém albu. Došlo na maďarskou a moravskou lidovou, irskou baladu, ale i na vánoční, přesněji řečeno zimní, skladbu, kterou si přišla zazpívat Jana Infeldová z Jananas. A ona čistá radost z hraní, která se podle propagačních materiálů k albu otiskla do jednotlivých skladeb, byla znát i na jevišti. Tuhle trojici, resp. čtveřici, to společně nesmírně baví.

Předem neohlášeným překvapením se stal Michal Prokop, který si společně s houslistou Janem Hrubým zahrál dvě skladby. "Bitvu o Karlův most", věnovanou v ten večer zesnulé britské královně Alžbětě II., a "Snad nám naše děti prominou". O posledně jmenované doufal, že už nebude potřeba, v poslední době ji ale příležitostně na koncertech opět hraje a svým důrazem na textové sdělení seděla i do tohoto písničkářského večera. K Hrubému, který na pódiu zůstal, se připojil Sean Barry, mistr ve hře na irskou harfu a společně zavedli posluchače do dávné minulosti a specifických hudebních krajin.

Finále pak obstaral básník s kytarou a (samozřejmě, můžeme se o to hádat) král našich písničkářů Vladimír Merta. Je to právě jeho citace, kterou jsem si vypůjčil do titulku. A z dobrého důvodu. Jeho tezi totiž potvrdilo nejen jeho vystoupení samotné, ale podtrhlo celou atmosféru tohoto vybraného setkání. Slova nemusí pálit jako přesně mířené kulky bez metafor a přesto mohou pálit a zarývat se pod kůži. Merta byl vždycky básník par excellence, jeho písně jsou dlouhým proudem nikoliv samoúčelných metafor, který neukazuje prstem, a problém, či spíše vnitřní stav člověka, pojmenovává naprosto přesně.

Byl to velkolepý večer a jedinečná událost. Pocta jednomu stylu, kterou složila ta největší jména, která tu v tomto oboru lidské činnosti máme. Večer plný radosti, silných slov, ale i humoru, který se asi už nepodaří zopakovat. Někdo by mohl namítat, že některá jména chyběla, ale to už bychom se z rozměru koncertu dostávali pomalu k festivalu. I když, ani to by nebyl špatný nápad...