Ve Foru Karlín jsem byla naposled před covidem. A na oblíbené Lauře Pergolizzi neboli LP v červenci, kdy byla jednou z hlavních hvězd festivalu Colours of Ostrava. Tam ale její vystoupení bohužel nespadalo k tomu nej.

Hlavní podíl na tom měl propagátor otužování, ledový muž Wim Hof, který před jejím koncertem dostal speciální ocenění. Jeho následný proslov k lidem však nebyl vhodně zvolený - místo toho, aby je spojoval, svými proslovy o zbytečnosti zdravotnictví a škol je spíše odpuzoval. LP pak zahrála se zpožděním a se setem zkráceným kvůli zdravotní indispozici. To vše se člověk dozvěděl až druhý den ze sociálních sítí, na místě se k tomu pořadatelé nevyjádřili, což vyvolalo bouřlivé diskuze.

Zpěvačku jsem viděla celkově počtvrté a musím přiznat, že největší dojem na mě udělala v roce 2018 na předchozí ostravské zastávce. Obecně podává standardně vyrovnaný výkon. Je to prostě živel, pomyslný čertík z elektriky, je energická, spontánní, usměvavá, tak trochu tajemná, nepodbízivá a se zlatem v hrdle - s pronikavým, až naléhavým hlasem. I přes drobnou postavu z ní sálá obrovské charisma. Vůbec si nehraje na hvězdu s manýry, ale je jedna z nás.

Baví mě její vizáž - když si nasadila klobouk a otočila se z profilu, vypadala chvílemi jako Michael Jackson. A nejsem určitě jediná, kdo nemohl spustit oči z jejího tetování, které ráda ukazuje přes rozhalenku (na instagramu se mimochodem ten pochlubila dalším do sbíky). Celkově působí nenuceně a ležérně.

Forum Karlín praskalo ve švech. O tom, že je o Lauru zájem, svědčil dlouho dopředu status vyprodáno, a to i přesto, že se do Česka vrátila v relativně krátké době po sobě. Zvýšená poptávka byla poznat i před vstupem, kde se táhla snad nekonečná fronta.

Dobrou půdu pro hlavní aktérku připravil vhodně zvolený předskokan Rio Kosta. LP nemusela sáhodlouze vybírat, sáhla do svých řad. Projekt je složen z jejího kytaristy Mikea Del Ria, který je zároveň její producent, a bubeníka. Byla to dobrá volba, která navnadila jižanskými rytmy na tvorbu samotné protagonistky. A vizáží je Mike taky podobný své šéfové.

Ještě před Lauřiným příchodem fotil technik natěšené publikum. Celý koncert se obešel bez zbytečných slov, muzikantka přítomné pozdravila asi až po sedmém songu. Později prozradila, že pracuje na nové desce, na kterou se mohou její fanoušci těšit už v příštím roce.

Tu aktuální z většiny představuje na své tour, kterou odstartovala minulý týden v severských zemích. Hned úvodní "When We Touch", která zmíněnou studiovku otevírá, posloužila jako dobré intro. Závěr by se samozřejmě neobešel bez megahitu "Lost on You", ze setlistu ale vypadly třeba "Other People" či "Recovery", které LP ještě minulý týden hrála.

Nástroje na pódiu střídala jak na běžícím pásu - rukama jí prošly ukulele, kytara, foukací harmonika (zazněla v závěru "Stranger") nebo tamburína. Se svým hlasovým fondem dokáže dělat divy, návštěvníci se tak dočkali jejího typického cvrlikání (sama mu říkám ptačí vibrato). Jen je škoda místy přebuzeného zvuku, který trochu trhal uši. Příjemně naopak fungovala kompozice světel.

LP rozdávala úsměvy, mávala. V závěru obdržela od jednoho z fanoušků ukrajinskou vlajku. Sama se k politice nikterak nevyjadřovala. Působila, že by se rozdala, přesto jako by její prezentaci něco chybělo, snad víc vtáhnout lidi do komunikace, více bezprostřednosti. Prostě jako před lety.

Přesto to byl příjemný večer. Laura v souladu s názvem alba působila jako kazatel, který nepoučoval, ale dával také naději, jak to u kněží bývá. Forum se tak proměnilo v jakýsi svatostánek, kde se rozdávala radost.