Možná si řeknete, jaký má vlastně smysl vyrazit na Inhaler a Arctic Monkeys, když jsme na musicserveru o dojmech z obou kapel psali jen o tři dny dříve v reportáži z maďarského festivalu Sziget, kam se na ně spousta Čechů a Slováků přijela podívat. Vždyť to přece musí být úplně totožné, ne?

Inu, ano i ne. V první řadě je třeba říct, že velkým lákadlem, kvůli kterému stojí za to jít na Arctic Monkeys po pár dnech znovu, je vůbec ta skutečnost, že přijeli do Prahy. To je samo o sobě velká událost. Stalo se tak po dlouhých třinácti letech od jejich premiérového vystoupení v Česku - v roce 2009 totiž zahráli jako headlineři festivalu Rock For People a od té doby je tu nikdo neviděl. A kdo tam tehdy byl, ten si možná ještě dnes pamatuje, že tamější kotel pod pódiem byl jeden velký blázinec, kde jste se s ostatními fanoušky na svižnou a údernou hudbu britských hvězd míchali sem a tam jako zelenina v mixéru.

V roce 2022 už to taková divočina nebyla, ostatně hudba kapely, která odstartovala boom britských kytarovek v roce 2006, kdy se svým debutem zapsala dokonce do Guinessovy knihy rekordů, se hodně proměnila. Zklidnila se. Místy až moc.

Ovšem než se pustíme do rozboru toho, co parta kolem Alexe Turnera předvedla v Praze, je třeba se zastavit u organizace celé akce. Ta totiž nebyla právě šťastná. Velká část návštěvníků byli cizinci, tedy bohužel i nadále platí, že autoři šesti alb jsou v našich končinách skupinou spíše pro hudební fajnšmekry a ti by zvolený prostor na výstavišti sami o sobě nejspíš nevyprodali. To je o to smutnější, když přihlédneme k faktu, po jak dlouhé době tady zahráli.

Skutečnost, že velká část příchozích mluvila anglicky, přispěla k tomu, že docházelo ke zmatkům při odbavování vlastně čehokoliv, protože na to nejsou v zahraničí zvyklí. Navíc se musely u vstupu ukazovat ještě občanky, čímž se celý proces ještě protáhl.

Dlouhé fronty se tvořily u stánků pro nabíjení mnohými oprávněně nenáviděných čipů a opáskování návštěvníků. Byly také u jídla i pití (u jednoho z nich, který byl po levé straně od pódia, byste v řadě napočítali i šedesát lidí!). A nakonec byly také u merche, kde brzy začaly prodavačky preferovat platby v hotovosti, protože jim stávkovaly platební terminály. Nepomohlo tak ani to, že merch byl jediné místo, kde se smělo platit kartou nebo hotově, všude jinde jste na čip byli odkázáni. A pokud jste se dopředu nepodívali, kolik co stojí, a nabili jste si málo, mohli jste si ty fronty brzy vystát znovu. Mastné jídlo za mastné ceny? Všechno máme.

Naštěstí k tomu alespoň hrála dobrá hudba. Inhaler už snad není třeba představovat, letos jsme vám o jejich koncertě referovali nejprve u premiéry v Lucerna Music Baru, pak na Open’er festivalu, na Colours Of Ostrava a na zmíněném Szigetu. Jejich set byl kratší, zahráli ale to hlavní. Od úvodní "It Won’t Always Be Like This" přes "When It Breaks", "My King Will Be Kind" a novinku "These Are The Days", u níž se podařilo dav roztleskat, až po píseň, kterou vždycky končívají, tedy "My Honest Face".

Jejich indie rock není nějak převratný nebo inovativní, ale skupina, která letos hrála i na Glastonbury, má hned několik zpěvných refrénů, které naživo fungují. A pokud i nadále bude brázdit světová pódia v takovém tempu jako letos, mohla by brzy vyrůst až do první ligy. Škoda jen, že promluvy mezi songy se Elijah Hewson rozhodl věnovat lákáním na hlavní hvězdy. Přece jen už je v Česku po letošku jako doma, tak mohl být i osobnější.

A osobnější mohli být i Arctic Monkeys, kteří se dle svých slov prý na pódiu dobře bavili, ale k publiku nic moc nad rámec obyčejného poděkování v proslovech nešlo. Co se týká designu stage a image kapely, bylo to naprosto totožné s maďarským vystoupením. Jediný rozdíl byl v tom, že frontmanovu béžovou koženou bundu jsme v Praze vůbec neviděli, na scénu přišel už s vytaženou košilí z kalhot a byla to ta stejná, s níž hrál už v Budapešti a nejspíše i v Chorvatsku, odkud do České republiky přijeli. Stejná byla také dynamika koncertu - začátek i konec měly jednoznačné, svižnější hity, u kterých si lidi i zaskákali, zatímco v prostřední části se to docela vleklo.

Ovšem samotný setlist několika změn doznal, takže "dvojitá porce opic" v jednom týdnu byla konečně opodstatněná. Ze seznamu vypadla trojice "Don’t Sit Down ’Cause I’ve Moved Your Chair", "No. 1 Party Anthem" a "Tranquility Base Hotel + Casino". Jejich místa v jedenadvacetipoložkovém seznamu tak zabraly nejprve "Four Out Of Five", která zazněla na tomto turné vůbec poprvé, následně "That’s Where You’re Wrong", kterou skupina naposledy zahrála v roce 2013, a v přídavku se mezi dva největší hity vklínila coververze Johna Coopera Clarka s názvem "I Wanna Be Yours". Také ona už je staršího data, naposledy ji Opičáci naživo hráli v roce 2014.

Jinak už ale vše zůstalo při starém a i v Praze bylo vidět, že aktuálnímu albu kapela tolik nevěří, když z něj zahrála jen dvě věci, zatímco z oceňovaného "AM" jich zaznělo hned sedm.

Garážový rock, indie rock, ale i post-punk revival a další vlivy. To jsou hlavní rysy formace ze Sheffieldu, která spolu hraje bez větších personálních otřesů už od roku 2002. Tak snad jí to vydrží i nadále, protože to byl fajn koncert. Jen by ho příště mohl pořádat někdo, kdo netouží po desítkách zaslouženě naštvaných komentářů ve facebookové události a celému slavnému řešení od NFCtron se včas vyhne.