Organizátoři z Obscure Promotion ona dvě covidová léta nezaháleli. Navzdory omezením a opatřením se jim podařilo uspořádat dvě hudební jednohubky v podobě akcí s názvem JosefOff a Josefstadt, které udržely kontinuitu a zároveň držely produkční tým v chodu. Když tak v úterý vypuknul plnohodnotný Brutal Assault, bylo na čem stavět.

Prvky vyzkoušené na obou meziročnících se podařilo přenést i na velký Brutal a opět tak rozšířit divácký zážitek. Nejvýraznější změnou bylo zrušení stanové stage a její nahrazení klasickým pódiem, což na této zadní scéně jasně navýšilo kapacitu. Coby místo koncertů též zmizel vnitřní dvorek, pro který se vžil název Octagon, a tamní pódium se rovněž přesunulo do většího (a bohužel i vzdálenějšího) Bastionu X. Jinak zůstalo vše při starém, stálý návštěvník mezi zdmi pevnosti rozhodně nebloudil.

Nejviditelnější změnou tak zůstává rozšíření akce na pět dnů. Úterý bylo v posledních letech warm-upem pro nedočkavé, letos to byl festivalový den jako každý jiný. To znamená s chutným line-upem, headlinery (ačkoliv už je Brutal Assault na plakátech roky nezdůrazňuje), ale i vysokou návštěvností.

A tady bylo trochu znát, že kola celé přehlídky se poslední dvě léta točila jen na nižší obrátky. Zpočátku trochu haproval zvuk a v očekávaném vysokém standardu se pořádně usadil až ve středu, merche bylo nějak málo, v nově otevřené hospodě v Octagonu nějak scházely stoly. Menší warm-up večer je pro vychytání těchto drobností ideální, tady to bylo trochu znát, byť to lze přičíst na vrub i sehrávajícímu se produkčnímu týmu, v němž, podle zpráv z kuloárů, bylo i dost nových tváří. Dost však kritiky. Odteď už se bude v podstatě chválit.

Hned na začátek se festival vytasil s dost možná nejbrutálnější formací letošního ročníku. Američané Devournement platí za jedny z tvůrců subžánru, který si říká slamming brutal death metal, a bylo to přesně to, co název napovídá: drtivý set bez kompromisů v podobě melodií. Prostě tlak, bohužel negativně podpořený ne ještě plně usazeným zvukem.

Následovala jedna z letošních exotických akvizic, stoupající indické hvězdy Bloodywood. Partička z Nového Dillí přivezla šlapající směs houpavého nu metalu s folklórními prvky (flétna, bubínky). Byl tu naštvaný rap, klenuté melodie a také trocha toho otravného patosu. Ačkoliv bylo stále relativně brzké odpoledne, Indové přilákali pod Sea Shepherd Stage docela slušný dav. Takový, až je to samotné hned na začátku jejich evropské tour překvapilo.

Hned po nich nastoupil na sousední pódium Thy Catafalque. Avantgardně metalový projekt, za kterým stojí Tamás Kátai, je převážně studiovou záležitostí, jež mimo domovské Maďarsko zatím nekoncentrovala. První vlaštovkou se stala právě jaroměřská přehlídka. Kátai si s sebou přivezl baterii zpěváků a byl z toho výživný set, který zpočátku trochu pěvecky drhl, nicméně byl velmi podařeným průletem po tvorbě tohoto hudebně neposedného muzikanta.

Na následující Rivers of Nihil si dávám přestávku na první větší procházku staronovým areálem a vracím se do jiného světa, který zdánlivě na metalový festival nepatří a i proto je důkazem toho, že Brutal Assault s oblibou sahá i mimo očekávaná území.

Svůj set tady totiž pomalu finišovali veteráni Clutch, v jejichž hudbě se potkává stoner a southern rock v dynamické směsi, kterou táhne kupředu nezdolný frontman Neil Fallon. Prošedivělý chlápek s nadhledem - publikum poslal do kolen hláškou o tom, že děkuje za účast na cosplayi Black Sabbath - a obrovskou energií pevnost doslova opanoval. A byl z toho jeden z nejlepších koncertů prvního dne. Škoda že jsem nepřišel dříve, ale je třeba šetřit síly.

Neméně jinací byli i Dánové Vola. Ti zase lovili ve výrazně prog-rockových vodách, byť do strun umějí hrábnout rovněž solidně. Byla v tom melancholie i emoční procítěnost i uvěřitelnost. Další velký zážitek.

Při thrashových legendách Vio-Lence mizím na večeři a na hlavní festivalové náměstí se vracím, když už jej plně opanují Avatar. Groteskní death metal, říznutý až popovými háčky v refrénech ("Paint Me Red", k níž se sborově přidal dav pod pódiem) a dobarvený lehce ujetou teatrálností, bavil. Nevím proč, při předběžném procházení line-upu jsem měl pocit, že do něj Avatar stoprocentně nezapadnou. Leč stal se pravý opak. Jejich těkavá hravost letošní Brutal Assault osvěžila a ti z diváků, kteří na ně dorazili (spousta lákadel byla i jinde), se rádi nechali strhnout. Alespoň tak to při pohledu na ně vypadalo.

A teď už ty Ghost, ne? S Avatar mají vážně ledacos společného, přemítám, když se přesouvám ještě na část setu švédských melo-deathových jistot At The Gates. Na Jägermeister Stagei odehráli kompletně celé zásadní album "Slaughter of the Soul", které na poli švédského death metalu platí za jeden z úhelných kamenů. Po jeho vydání se formace rozpadla a znovu se dala dohromady až po jedenácti letech. A svou typickou energii se jí podařilo přenést i do pevnosti. Legendy nepotřebují velká gesta a divadlo (nebo ano, jak si povíme u Mercyful Fate?), stačí jim hudební materiál a soustředěný civilní projev.

Příjemná tečka. Nohy bolí už teď. Tohle bude ještě náročné.