"Pamatujete si ještě na to, jak nám zakázali zpívat?" pronesla dojatá ředitelka Zlata Holušová při svém proslovu u zahájení Colours Of Ostrava, ještě než představila všechny sponzory a dala prostor prvním vystupujícím. Vzpomínka na jedno z nesmyslných nařízení minulé vlády i dnes vyvolává údiv, ten je však o to větší, když vzpomeneme na období pár let zpátky, kdy právě peníze Agrofertu pomáhaly festivalu k existenci a sama ředitelka v rozhovoru pro Aktuálně.cz přiznala, že bez vládní pomoci by musela propouštět.

To ale ani náhodou není obrana expremiéra a nesmyslných restrikcí, které mimo jiné pohřbily NeFestival aka "Malé Colours" v průběhu léta 2020, jen je to tak trochu chucpe. Celá redakce musicserveru má samozřejmě obrovskou radost z toho, že jeden z nejdůležitějších domácích festivalů je po třech letech konečně zpátky, člověka ale takové poznámky prostě zarazí. Nic to však nemění na tom, že jsme všichni rádi, že se už nějaký ten pátek zpívat zase může.

Naštěstí je to ale zatím skoro to jediné, co lze v úvodu akce jejím pořadatelům vytknout. Protože například z ucpaného vstupu do areálu v klíčovou hodinu před zahájením je už jenom šedivá vzpomínka. Letos fronty u vstupu nebyly, páskovací místa ve třech největších městech tak splnila svůj účel. Samotné zahájení doplnil Cirk La Putyka a ano, všichni ti tanečníci, akrobaté a hudebníci se i díky salvě konfet postarali o pěkný start. Zase je ale nepřechvalme, oproti libovolné konkurenci na Szigetu ještě mají co dohánět.

Možná ještě stojí za zmínku, že letos přešel festival od vratných kelímků zpátky k jednorázovým a i jako už několik let v řadě je tady problém najít jak nepřecpaný odpadkový koš, tak volný záchod. Záchodů je dokonce snad ještě o něco méně než v minulosti, jejich stav s přibývajícími hodinami byl bohužel alarmující. Čipy na festivalové pásce slouží naštěstí jen ke geolokaci opilců, kteří by se ve spletitém areálu mohli nad ránem ztratit, platí se stále hotově nebo kartou, což je potěšující zjištění. Ovšem proč kartou v jednom stánku zaplatíte a ve druhém ne, už zůstává záhadou.

Stejně tak jako kvalita pokrmů v bezpočtu stáncích. Jsou tady jak vynikající výrobky (avokádový stánek nedaleko Gongu, ovocné vafle ve veganské čtvrti), tak průměr (smažené nudle u Liberty stage), tak i tragédie hned vedle zmiňovaných vaflí, kde vám klidně dají ještě napůl syrové brambory a naúčtují si 169 Kč (za zmínku stojí rovněž připálená hmota bez chuti pojmenovaná jako "moravský bramborák" u cesty ke Drive Stagei - pozn. ed.). Do příštích let prosíme o revizi a nekvalitní stánkaře vyházet. Doby, kdy jste se museli bát, co vám stánkař prodá, už jsou na konkurenčních festivalech dávno minulostí.

Zmínku zasluhují také všudypřítomné fronty. Lidí přišlo dost, přesto prý vyprodáno není. Na místě, kde dříve stály Kofola stage a Fresh, respektive Agrofert stage je dnes už jen jedno pódium, a tak i na Colours je vidět, že se šetří a kapel je méně.

Zmíněná scéna je obráceně, nese název glo stage a jedním z prvních vystupujících byl Edsun. Lucemburský rodák se otevřeně hlásí mezi queer umělce, na scéně měl čtverec sloužící jako taneční plocha, a své r'n'b tak doplňoval choreografií okoukanou od Beyoncé. V ženských šatech nám prezentoval lajdácky odzpívanou "Love Don't Cost A Thing" od Jennifer Lopez, silnější dojem ze své hudby ale nezanechal.

Sam Ryder skončil v letošním ročníku Eurovize druhý. Jelikož ale kontroverzní soutěž bývá ovlivněna politickou situací, a zejména letos tak vítězství Ukrajiny nebylo překvapením, mnozí kritici soutěže tak za "pravého" vítěze označovali právě reprezentanta Velké Británie. A je třeba pořadatele velmi pochválit za to, že ho na Colours přivezli právě letos. Je to totiž právě teď, kdy je trendy a dost možná i na vrcholu, vidět tak v Ostravě tak žhavé zboží proto potěšilo dvojnásob. Škoda jen, že dlouhovlasý blonďák sice má rozsah, ale bohužel mu zatím chybějí písničky s nosnými nápady. A taky příjemnější barva hlasu. Ve výsledku tedy spíše zklamání, přesto je dobře, že přijel.

Modest Mouse hrají od roku 1992 a bylo to na nich vidět. Tak znuděnou kapelu aby člověk na festivalu pohledal. Zvlášť bubeník vypadal, že je tam za trest, a ani těch lidí na ně moc nepřišlo. A i ti, co ano, tak v průběhu spíše odcházeli. Nezměnil to bohužel ani velký hit "Float On", který byl odehrán a odzpíván ledabyle a bez větších emocí. Přitom je to ve studiové podobě dodnes taková pěkná, hravá, indierocková písnička. O rozruch se tak postaral až jeden výtržník, který se dostal na stage a sekuriťáci ho museli zpacifikovat.

Trio producentů Meduza nebo taky MEDVZA, jak je jejich název stylizován, vystupuje jako DJ set tvořený jedním člověkem, tedy žádná kapela ani vokalistky, jen gramce. Světelný park neohromí, projekce jsou repetitivní a hudbu příliš nepodporují. I ona muzika je spíše monotónní a těch pár popových refrénů, které znáte z rádia, i když o tom možná ani nevíte, se v tom housovém setu trochu ztrácely. Což je škoda, bavíme se tady totiž o tak unikátních zpěvácích, jako jsou Dermot Kennedy, Hozier, Florence Welch nebo Becky Hill.

Ale! Vystoupení Mattia Vitaleho bylo důležité hlavně z toho důvodu, že bylo podle všeho doopravdy míchané živě. A to je v době, kdy všichni ti Guettové a Harrisové jen mačkají "Play", velká devíza. Co by tak laik mohl označit za tuc tuc diskošku, byla ve skutečnosti prvotřídní klubová párty, jakou byste čekali třeba v Roxy. Za sympaticky staromilský přístup k řemeslu si tak italský rodák minimálně zaslouží další sledování. Teď už jenom aby se mu povedlo složit ještě třeba pět stejně dobrých hitů.

Jedním takovým se ve světové živé premiéře rozloučil. Jmenuje se "Bad Memories", spolupracovali na něm James Carter, Elley Duhé a Fast Boy a oficiálně vyjde už 22. července. Jen počkejte. Však on nám ještě ukáže.

Ohledně Twenty One Pilots jsem se vypsal v reportáži z Open’eru, kde s totožným programem vystoupili o třináct dní dříve. V Ostravě už jejich show nebyla narušená počasím, proto jsem tím víc docenil úvod koncertu, kde hráli jen ve dvou a postupně odkrývali jak doprovodnou kapelu, tak pomalu rozjíždějící se show. Budu se opakovat, ale je skvělé, že i přesto, že mají svůj program vypiplaný do posledního detailu, pořád to pro nepřipravené oko vypadá úplně přirozeně.

Až časem si tak uvědomíte, že mají přesně naplánované, kdy Josh Dun udělá salto z klavíru, kdy se Tyler Joseph projde po molu, kdy si skočí na ruce diváků odzpívat "The Ride" a podobně. Záleží opravdu na všem. I na tom, kdy které světlo zasvítí a jakou barvou to bude. Podle toho, jaká písnička z kterého alba právě zní, se tak stage barví do červena, žluta, modra či zelena. Laik se tak baví pestrou show mixu žánrů i písniček, ve které je všude připravená choreografie, dlouholetý příznivce místo toho hledá skryté symboly nebo obdivuhodně sleduje, jak v "HeavyDirtySoul" frontmanovi dvakrát vždy jen na chvíli přiletí do rukou tamburína nebo jak si duo nacvičilo pozdravy publika v češtině.

Ve starším reportu jsem čtenářům cíleně zatajil, že show Pilotů se drobně obměňuje podle toho, kde zrovna hrají, protože mi to přišlo jako spoiler. V části, kdy se hrálo u ohýnku, jsme si tak mohli vychutnat na trumpetu zahranou klasiku "Co jste hasiči", přičemž každá zastávka na turné má pochopitelně svou národní chvilku.

Zbytek je ale už stejný. Bubnování na rukou diváků, závěrečné konfety v "Trees" nebo lezení na konstrukci v závěru "Car Radio". To všechno jsou už zase propriety, které můžete vidět na všech koncertech aktuálního turné. Kolem a kolem jsou ale rodáci z Ohia neskutečně zábavní a po čtvrtém tuzemském vystoupení můžeme přidat i dovětek, že už mají i plno hitů. Ve své momentální formě tak jsou i nadále jednou z nejlepších živých formací, které jsou momentálně k vidění.

Colours Of Ostrava pokračují, ve svém druhém dni by měly přivítat například Hiromi, Princess Nokia, Franz Ferdinand nebo The Killers.