Multižánrový, městem pořádaný festival Múzy na vodě patří ke kulturním klenotům Českých Budějovic. Jeho originální koncept koncertů odehrávajících se přímo na vodní hladině mu dodává jedinečnou atmosféru. Letos se na Sokolském ostrově, v místě, kde se slévají řeky Vltava a Malše, uskutečnil už poosmnácté. Je s podivem, že tento nápad nezačali pořadatelé akcí v jiných městech ve velkém kopírovat.

Právě události tohoto typu často v nabídce letních akcí chybějí. Romantické posezení u řeky s doprovodem hudby, která uspokojí duševní nároky po hlubších zážitcích, láká spoustu lidí. Letošní Múzy na vodě konané od 1. do 6. července toho byly důkazem - už na nedělním vydařeném vystoupení písničkáře Thoma Artwaye se nedaly přeslechnout dialogy místních, z nichž se mnozí netajili tím, že dorazili, aniž by repertoár držitele dvou Andělů podrobněji znali. Zkrátka pořadatelům po těch letech věří. Návštěva přehlídky byla vzhledem k příznivému počasí a volnému vstupnému hojná, diváci dění na pódiu pozorovali například i z nedalekého mostu nebo stylově ze šlapadel a loděk.

Úterní koncert Martina Chodúra a orchestru Septet Plus Dalibora Kaprase, který jindy doprovází například Marii Rottrovou nebo Petru Janů, se zařadil k těm výjimečným. Zpěvák proslavený v roce 2009 talentovou soutěží má samozřejmě bohatý vlastní repertoár, který čítá čtyři autorské desky, včetně loňské, umělecky vysoce hodnotné konceptuální nahrávky "Tisíc a jedna noc" - ten ale tentokrát nezazněl. Pro tuto specifickou událost dostal přednost program "Pocta velkým hlasům". Ten byl ve své původní podobě zamýšlen jako komorní záležitost, pro velký ohlas se však tentokrát dočkal opulentnějšího orchestrálního pojetí.

Právě nadstandardní péče o koncepční stránku se ukázala být klíčem k úspěchu. Slavnostní punc večeru dodával nejen pečlivý výběr písní z různých etap především minulého století od zpěváků a autorů, kteří Chodúra na jeho hudební cestě v nějaké podobě ovlivnili, ale třeba i umělcův na první pohled nepřehlédnutelný a pro tuto příležitost na míru ušitý luxusní oblek s červeným sakem.

Hned první skladbou nasadili muzikanti vysokou laťku - "The Edge Of Glory", tanečně popová hitovka od Lady Gaga, měla v jejich pojetí neuvěřitelné grády. Mimochodem, šlo o jedinou položku setlistu vzniklou po roce 2000: gró koncertu tvořily hlavně songy z padesátých až osmdesátých let, tedy z doby, která silným a nezaměnitelným vokálům nadmíru přála.

Chodúr zpíval s lehkostí, elegancí a šarmem, jeho hlas se široko daleko rozléhal do půvabné noční krajiny s až ikonickou podmanivostí. Rovněž orchestr se činil a dával svou dynamickou hrou vzpomenout na zlatou éru populární hudby, kdy právě početná hudební tělesa tvořila neodmyslitelnou součást koncertního triumfu charismatických sólistů. Pozadu nezůstávaly ani vokalistky, bez jejichž energického doprovodu si lze těžko představit například naprostou klasiku r'n'b hudby - "Hit The Road Jack" od Raye Charlese.

K vrcholům setu jednoznačně patřila šmrncovní píseň "Crazy Little Thing Called Love" od Queen, která znovu potvrdila, že Chodúr má přirozeně velmi blízko také k rockové kultuře - a že jde o polohu, kterou by klidně do budoucna mohl ještě více rozvíjet i ve své vlastní tvorbě. Silnou odezvu publika si vysloužily hity z éry klasického rock 'n' rollu jako "Great Balls Of Fire" od Jerryho Lee Lewise nebo Elvisův "Jailhouse Rock", zařazený v přídavku. Šlo o momenty, ve kterých se hlavní aktér opravdu odvázal a svůj statný hlas rozbalil v plné parádě.

Milovníci českých textů se dočkali v příspěvcích od Karla Gotta, Waldemara Matušky nebo Jiřího Schelingera. Hned dvakrát vzpomněl zpěvák na slovenskou legendu Karola Duchoně - a když došlo na závratné vokální výšky v závěru "Keby náhodou", husí kůže spolehlivě pronikala i pod všechny vrstvy oblečení, které si už pokročilá večerní hodina u řeky žádala.

Nemohly chybět pochopitelně ani skladby jako Sinatrou zpopularizovaná "My Way" nebo Cohenova "Hallelujah", které už dvaatřicetiletý hudebník tak trochu přijal za své. A když byl nadšenému, generačně různorodému publiku jeden přídavek v podobě zmíněného Elvise málo, nezbývalo než podruhé odehrát "Crazy Little Thing Called Love" - více písní už totiž zkrátka Chodúr a Septet Plus nacvičených neměli.

"Poctu velkým hlasům" nelze vnímat jako plnohodnotnou alternativu ke koncertům Martina Chodúra a jeho kapely s autorskou tvorbou (přečtěte si reportáž z loňského křtu v Praze) - kdo chce nasát zpěvákův umělecký svět ve vší jeho rozmanitosti a unikátnosti, ten musí zavítat na ně. Pro širokou veřejnost je však tento program maximálně vděčným soustem: nejen pro svůj obsah zahrnující všem dobře známé hity, ale i pro výjimečný hlas z beskydských hor, který tyto evergreeny interpretuje tak, jak by to u nás nejspíš nezvládl nikdo jiný.