Pro White Lies je "As I Try Not to Fall Apart" vstup do nové fáze fungování. Konečně možná našli vnitřní sílu rozhodnout se, kam se nejenom zvukově posunout. Ačkoliv odkazy na jejich vzory zůstaly i na šesté řadovce zachovány, je velmi slušným odrazovým můstkem. Tihle tři jsou zpět a ve formě.
Když se zpětně podíváte na historii
White Lies, zjistíte, že základy jejich kariéry se pozvolna začínaly rozkližovat a oni upadali do jakési letargie a tápání. Až nakonec možná i trochu zaspali dobu svých největších úspěchů. Při oslavách svého debutu
"To Lose My Life...", kdy odehráli nějaké ty koncerty a vydali reedici této desky prosáknuté odkazem
Joy Division, tak celkem logicky kdesi jasně zablikalo výstražné červené světlo. Pilotní singl stejnojmenné novinky "As I Try Not to Fall Apart" ale ukázal, že ke tvůrčímu rebootu přece jen došlo.
Nepřekvapivě zůstal zachován i stejný tvůrčí tým - kromě samotné skupiny to primárně byli producenti Ed Buller a Claudius Mittendorfer. Nový materiál vznikal v průběhu živých sessions ve studiu, kde Harry McVeigh, Charles Cave a Jack Lawrence-Brown střádali nápady společně a následně jen dodávali texty.
Do popředí se prodrala celkem existenciální témata, reflexe současných vzájemných vztahů v životech členů tohoto tria a jejich blízkého okolí. Dále pak zamyšlení nad skutečnostmi přijetí lidské zranitelnosti a uvědomění si faktu, že je vlastně celkem na místě, když vás něco zlomí a nakope kamsi do zadní části těla, neb i špatné věci dokážou posílit (ono známé, ale pravdivé klišé).
Je otázkou, nakolik do těchto reálií promlouvala covidová omezení a traumata - ta jsou patrná ve verších k "I Don't Want To Go To Mars", které vše schovávají za symboliku putování na tuto vzdálenou planetu. Patrný neklid a vnitřní síla v "Blue Drift" jsou asi nejsilnější chvíle alba.
Zvukově přibyly syntezátorové plochy, ona osmdesátková estetika, dále je tu proměnlivá rytmika (vedle klasických bicích se často objevují i elektronické beaty) a řízné kytary. Výsledek zní jako houba nasáknutá hned několika potenciálními zdroji - počínaje
New Order,
Interpol nebo
Editors, konče u kytarovějších
Franz Ferdinand.
Svým způsobem to je i návrat k jejich kořenům, k fascinaci zmíněnou modlou Joy Division. Henry & spol. se však tentokrát pokusili najít i jiné spojnice, přičemž využili svůj cit pro detail a skvěle vystavěné, zpěvné refrény. Taková "Am I Really Going To Die" je volným pokračování letité "Death", rozmáchlá "Roll December" a uhrančivá "The End" pak tvoří asi nejvýraznější body této desky.
"As I Try Not to Fall Apart" sází na členité melodické elementy a skupinu plně navrací do hry.
White Lies toto potřebné odpíchnutí vyhlíželi a podařilo se jim zažehnout ty správné motory. Zároveň si našli vlastní cestu a uchovali svou tvůrčí tvář. Správně tedy nakročili do blízké budoucnosti, kde se otevírají nové možnosti. Živě by tato nahrávka mohla znít ještě energičtěji a mohla by odhalit mnohé další klenoty této kolekce.
P. S.: Připomeňme, že muzikanti se v rámci současného turné zastaví i v Praze, a to již ve čtvrtek 5. května v Lucerna Music Baru. O support se postarají Charming Liars.