Základy byly položeny skvěle. Palaye Royale totiž v průběhu těch dvou let, kdy museli celé turné znovu a znovu přesouvat, dorostli do relativně velké kapely a v podstatě všechny zastávky už vyprodali. V Praze o ně byl takový zájem, že se zde pořadatelé, stojící mimo jiné za Rock For People, rozhodli změnit místo konání z vyprodaného Lucerna Music Baru na Malou sportovní halu. Těžko říct, nakolik se jim to vyplatilo - horší zvukové podmínky jsou v bývalé Inchebě bohužel běžné a i hlediště bylo zaplněné sotva z poloviny. Původní ambice ale byly o poznání skromnější, takže je třeba koukat na sklenici jako na poloplnou. Kapela se navíc pochlubila, že v Praze natáčí novou desku, a dokonce i videoklip ke skladbě "Broken".

Icebreakery bychom tedy měli, ještě před začátkem ale před publikum, oblečené převážně do černé a s různobarevně podmalovanýma očima, nastoupili londýnští Charming Liars. Platinová blond patka na frontmanově hlavě dávala vzpomenout na pubertální léta Draca Malfoye, zpěvák i celá skvadra kolem něj ale byli jeho přesným opakem. Snažili se budovat si vztah s fanoušky skoky k prvním řadám, po konci svého setu naházeli do lidí všecko, co jim přišlo pod ruku, a nakonec se s návštěvníky ještě u merche fotili. Škoda jen, že jejich tvorba byla poměrně plochá a bez nápadu, takže jim žádnou velkou budoucnost zatím nevěštíme.

A upřímně řečeno, pochyby zůstávají i v případě hlavních hvězd. Nazvučení byl problém sám o sobě a třeba kytarové sólo v jedné z prvních odehraných skladeb skoro nešlo slyšet. To se dá ale vychytat do příště. Spíše jde o to, že víc než jako muzikanti ženoucí se za tím nejlepším, čeho jsou schopni, působili jako parta mladých lidí, která se chce - navzdory své potemnělé, glamrockové image - v prvé řadě hlavně bavit a dobře zapařit.

Pokud jste na to byli ochotni přistoupit, snáze jste přehlédli, že frontman je ještě horším nezpěvákem než třeba na podobné publikum mířící Yungblud a že z pódia ozdobeného bílými květy a žlutým nápisem spíše jen křičí. A to ještě jen takové tóny, na které si troufne. Například cover "Teenagers" od My Chemical Romance byl kvůli tomu dost hrozný.

Ve studiu jim to přitom jde skvěle. Jejich desky rozhodně stojí za poslech, řada songů má nosné nápady, patřičnou dynamiku a nesplývá v jeden stejnorodý tlak, jako se to občas stává konkurenci. Aktuální kolekce "The Bastards" by tak v recenzi dostala klidně třeba osmičku. Nebo devítku. A když pánové a dáma hráli právě z ní, byla to paráda. "Hang On To Yourself", "Fucking With My Head" nebo první přídavek "Lonely", toť vrcholy večera.

Bylo se ale hodně i na co se dívat. V "Don’t Feel Quite Alright" se principál Remington Leith rozhodl skočit z reproduktoru, který byl nějaké dva metry nad pódiem. V "Dying In The Hot Tub" se rozsvěcovaly mobily i na balkonech, "Get Higher" doprovázel výskok z dřepu, lozilo se na konstrukci, udělal se circle pit, shazovaly se svršky a nakonec nám frontman ukázal i holý zadek.

Už zmiňovaná "Lonely", která pojednává o sebevražedných sklonech, depresích, a dokonce si na YouTube vysloužila i varování, toho ale nabídla nejvíc. Nejprve se Leith přemístil doprostřed haly, kde začal skladbu za klavírem, pak běžel zpátky na pódium. Vylezl na konstrukci, na ní nejprve zamával a pak se chytl rukama za horní část, na které chvíli visel stejně jako světla. Pak vystřelily salvy konfet. Stagediving. A nakonec ještě naběhl do bicích a celé je zboural. Rock 'n' roll!

Kazil jim to jen jejich vlastní fotograf, který na rozdíl od divoce poletujících svěřenců ve snaze o stabilní obraz a dobré záběry dost překážel, pohyboval se pomalu a v klidu, a tím tu snahu o expresivní vizuální show trochu rozbíjel. Méně obsahu pro sociální sítě je někdy více.

Po tomto přídavku měla dle setlistu následovat ještě akustická verze "Ma Cherie", ale bylo 22:09 a po sedmdesátiminutové show se rozsvítila světla a začala hrát reprodukovaná hudba. Vystoupení to bylo i přes několik výhrad určitě dobré, jen by mohlo nabídnout mnohem víc písniček. A ono ejhle! Uběhlo deset minut, část lidí už se přesunula k šatně nebo domů a náhle se znovu zhaslo a výše uvedená skladba přece jen zazněla. A s ní z úst kytaristy alespoň slovní podpora Ukrajině. I tak se ale dostáváme dohromady jen na dvanáct odehraných kousků. A to je i vzhledem k tomu, že kapela má z čeho vybírat, drobnou kaňkou na jinak vydařeném večeru.

P. S.: Kdo chce víc, nechť zamíří v srpnu na nový český festival Soda Pop, kde Palaye Royale rovněž zahrají.