The Smile se poprvé představili živě na loňském ročníku festivalu Glastobury. Tehdy však odehráli v podstatě ne zcela plnohodnotný koncertní set. Hudební fanoušci už vědí, že za tímto projektem stojí část Radiohead - Thom Yorke a kytarista a klávesista Jonny Greenwood, které doplnil bubeník Tom Skinner (Sons Of Kemet), ve studiu navíc nechybí nepostradatelný Nigel Godrich.

Poslední víkend prvního měsíce roku 2022 pak patřil koncertu v londýnském sále Magazine. Na pódiu umístěném uprostřed hlediště vystoupilo toto trio poprvé se svým kompletním programem, v rámci kterého si kromě již známých tracků odbyly premiéru další nové kompozice a pár předělávek.

Došlo pak i na Thomovu sólovku "Open The Floodgates" nebo "Skirting On The Surface" domovských Radiohead. Pokud jste si počkali i na stream pro Ameriku a Asii (tedy druhý a třetí běh) mohli jste navíc slyšet i "It's Different For Girls" z repertoáru Joea Jacksona coby bonusový přídavek.

Úvod pro Evropu tedy nabídl jednu velkou hudební laskominu a poodhalil, jak by vlastně mohla znít celá nahrávka (dá se předpokládat, že vyjde ještě letos). V plné míře se potvrdilo, že se dočkáme syrovějších hudebních rovin, čerpajících z odkazu post-punku, nervní jazzové rytmiky a rockového tahu na branku, plus navíc elektroniky, minimalistických synthových ploch a klavíru.

Mezi řádky probíhajícího chatu během přenosu pak panovala radost, že na jednu stranu The Smile asi nejvíce znějí jako Radiohead, ale zároveň si nechávají otevřená vrátka pro žánrový přesah a pro hudební úskoky do jiných vod.

Po krátkém ruchovém intru se rozezněla poklidně strašidelná "Pana-vision", jež by klidně našla místo na Yorkově soundtracku k snímku "Suspiria". Skvěle připravila prostor čerstvě vydanému songu "The Smoke". Hned následný kousek "Speech Bubbles" by v klidu mohl figurovat coby dovětek k desce "A Moon Shaped Pool", jeho rozechvělá nálada se dramaticky ubírala kupředu, Jonny zde kromě kláves stihl odehrát i drobná sóla pro malou harfu.

Tom naopak občas opustil svou sestavu bicích a pouštěl se do ruchů a práce s elektronickými mašinkami (taková "The Opposite" měla díky němu výrazný rovný beat). "Free In The Knowledge" a "A Hairdryer" byly vzájemně propojeny - na precizně vystavěné jazzové rytmice plula rocková psychedelie, jež místy evokovala masivní sopečné erupce. V kontrastu k nim pak byly ambientně klavírní vsuvky, již zmíněné "Open The Floodgates" a "Skirting On The Surface".

Chvíle v rychlém tempu se nesly v ryzím post-punku. "Thin Thing" byl až takový malý sprint, "We Don't Know What Tomorrow Brings" byla svižnou repeticí raných The Cure, propletenou nejrůznějšími ruchy. Finále pak obstarala známá decentní píseň "You Will Never Work in Television Again". Úplný závěr pak patřil rozverně roztančené "Just Eyes And Mouth", která kromě již slyšených ingrediencí kdesi na pozadí probublávala osmdesátkovým soulem, Thom si v ní pohrával se svým falzetem a strhl jinak posedávající publikum do víru tance.

Kruhové pódium a rozmístění několika pohybujících kamer pomohly režisérovi Paulu Dugdalovi detailněji nahlédnout do tvůrčí kooperace mezi hlavními aktéry a ukázaly, jak hladce Tom Skinner zapadl do již léta propojené dvojice Yorke & Greenwood.

The Smile naživo potvrdili, co mnozí fanoušci už tušili, zároveň si se svým materiálem prohráli natolik, že se nedá jednoznačně tvrdit, že by chystané album bylo pouhým (byť syrovějším) pokračováním Radiohead pod jiným jménem. Rozhodně však nezklamali - byla to hudební lahůdka.