V roce 2021 se sice mohlo koncertovat o něco více než v roce předchozím, dozvuky karantén však ještě doznívaly. Vyšlo tak dost alb na to, abychom vybrali ta nejlepší. Třiadvacet redaktorů a redaktorek by ocenilo celkem 269 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky třicet až jednadvacet.
zahraniční desky: 40-31 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
30. Japanese Breakfast - Jubilee |
Třetí deska
Japanese Breakfast je zkrátka a jednoduše radost. Zatímco dvě předchozí alba "Psychopomp" a "Soft Sounds From Another Planet" provázely smutné okolnosti (matka zpěvačky Michelle Zauner chodila na chemoterapie a nakonec rakovině podlehla), s nimiž se frontwoman vypořádala prostřednictvím textů ze vzdálené budoucnosti, "Jubilee" vzniklo jako dílko z čisté radosti z tvorby. Z desítky skladeb tak vyzařují optimismus a chuť do života, a to jak v kouscích, kde znějí živé nástroje, tak v těch elektronických skladbách. Hned úvodní "Paprika" působí se svými nádhernými aranžemi s trubkami a smyčci jako čerstvá krev v žilách. Korejská interpretka ale při honbě za štěstím stále ví, že ji čekají náročné bitvy a ztráty - vždyť "In Hell" pojednává o utracení milovaného pejska. I přesto se umělkyně snaží na všem negativním najít něco dobrého, a posluchače tak čeká sedmatřicet opravdu příjemných indiepopových minut. (David Böhm)
29. Foo Fighters - Medicine At Midnight |
Foo Fighters už dospěli to fáze, kdy si splnili své. Stali se rockovými mohykány a nesmazatelně se zapsali do hudebních análů. Na svém desátém albu, odsunutém o rok kvůli pandemii, se sice neuchýlili k experimentování, ale ambice nahrávce stále nechybějí. Snad i kvůli výročí pětadvaceti let od vydání debutu se
Foos rozhodli nahrát desku, která je tak trochu oslavou vlastního zvuku. "Medicine At Midnight" nabízí vše, co máme od Grohlovy party rádi. Silné melodie, hutný kytarový groove a výrazné refrény. Některé momenty desky navíc patří k těm vůbec nejsilnějším v historii kapely. Patří mezi ně rozhodně atmosférická perla "Waiting on a War", která je i díky Daveově vokálu mrazivě odzbrojující a jejíž síla tkví také v poselství textu, varujícím před válkami. Kolekci ale zdobí i další silné písně, jako úvodní nakažlivá a právem na Grammy nominovaná "Making A Fire" nebo naopak baladická "Chasing Birds". Foo Fighters opět potvrdili, že právem patří na piedestal současné rockové hudby. (Ondřej Hricko)
Tip Dana Hájka: James Blake - Friends That Break Your Heart
Na své páté desce, které předcházela épéčka "Before" a "Covers" (vycházející ze selekce předělávek na jeho live streamech), se
James Blake opět posunul. Celá tato cesta proměn započala již na "The Colour in Anything" a minulé album "Assume Form" pak pro něj bylo mezníkem, po němž mohl udělat jakýkoliv úkrok do neznáma. Na "Friends That Break Your Heart" překvapí patrná přímočarost ve stavění klenutých melodií, ačkoliv ono hledání nových forem mu i tentokráte zůstalo vlastní, takže rozhodně nestojí na jednom místě. K velmi civilním textům o vyrovnávání se s vlastními nejistotami v kontrastu s intenzivními city k velmi blízké osobě se pak přidává jeho dojemný falzet. James se prostě nevzdává. Díky tomu je "Friends That Break Your Heart" vykrystalizovanou kolekcí, jejíž multižánrovost ještě umocňují hosté (
SZA, Monica Martin, JID,
Sway). Ti figurují i jako přátelé, kteří v daný moment neodešli a zůstali na blízku.
Severoirské DJské duo
Bicep se před lety stalo velkým objevem vydavatelství Ninja Tune. Andrew Ferguson a Matthew McBriar na svém
eponymním debutu překvapili svěžím zvukem futuristického electra a uchvátili velmi chytlavým a nebezpečně návykovým singlem "Glue". Loni se dvojice vrátila s nahrávkou "Isles" a tentokrát na to zkusila jít poněkud jinak. Na deseti skladbách vsadila na uhlazenost, čistotu a pestrý zvuk. Otevírací track "Atlas" s hypnotizujícím beatem se stal právoplatným
bangerem desky, sekunduje mu nejposlouchanější singl "Apricots" se svými silně gradujícími tendencemi. Nechybí ani pár hostů, jmenovitě Clara La San,
Julia Kent či machìna. Obzvlášť poslední jmenovaná umělkyně exceluje v závěrečně skladbě "Hawk" a příjemně uzavírá elektrizující jízdu. V době nekončící pandemie nám Bicep dávají naději k návratu na taneční parkety, protože poslech jejich alba ve stísněných místnostech funguje jako skvělý útěk od šedé reality. (Jaroslav Hrách)
27. Nick Cave & Warren Ellis - Carnage |
Nick Cave a
Warren Ellis jsou nekonečnou studnicí kreativity. Rok a něco po vydání "Ghosteen" jejich domovských Bad Seeds se sešli opět jen ve dvou a vytvořili velice emotivní desku plnou zvratů. Na svém kontě společně mají několik soundtracků, včetně dalšího z konce minulého roku. Poprvé se však pustili do zcela písničkové kolekce, ve které hrají prim klávesy a syntezátory, tu a tam okořeněné smyčci, kytarou či sbory. Minimalistická nahrávka, které vládne především neskutečná atmosféra, zní, jako by čerpala právě ze zkušeností s filmovou hudbou. Na rozdíl od temných "Skeleton Tree" a "Ghosteen", kde se Cave čerstvě vypořádával se smrtí syna, na "Carnage" hledá a nachází i kus naděje. Sám desku nazval brutální a krásnou a trefil se přesně. Přestože na ní dvojice nepřichází s výraznějším překvapením, zapíše do jejího katalogu, i díky baladám jako "White Elephant" nebo "Albuquerque", rozhodně výraznou stopu. (Ondřej Kocáb)
26. Agnes - Magic Still Exists |
Naše redakce je sice pestrá jako celý tento žebříček, jedno je ale jisté - jakmile svoje album vydá některá ze severských popových muzikantek, můžete vzít jed na to, že mezi nej deskami podle musicserveru bude mít své místo.
Agnes budiž důkazem - a to
recenze na "Magic Still Exists" vyšla až zkraje letoška, takže mnozí z nás (včetně mě) měli na poznání kvalit tohoto díla jen několik málo dnů. Nakonec to ale stačilo. Tahle
baba totiž válí - sebejistě si vyzobává to nej z takových ikon popu, jako jsou v textu kolegy Bočka zmíněné
Kylie Minogue nebo
Jessie Ware, ale třeba i
Lady Gaga,
Abba nebo
Róisín Murphy. Když k tomu přičtete texty
o něčem, charakteristický vokál a tu skvělou až popartovou stylizaci, je jasné, že tahle nahrávka by v našem best of skončila, i kdyby zrovna nebyla ze Švédska. (David Věžník)
25. Steven Wilson - THE FUTURE BITES |
Steven Wilson je naprostý originál, všestranný muzikant, producent a zpěvák, který patří do kategorie géniů typu
Prince a
Davida Bowieho. Odvážné tvrzení? Podívejte se na řadu jeho projektů, kde se angažuje, a poslouchejte jeho tvorbu. Ta, jež je podepsána jen jeho jeho jménem, dostoupila vrcholu na albu "THE FUTURE BITES". Předchozí "To The Bone" bylo trochu popovější, ale to aktuální je zase rafinovanější a tvoří jakýsi art pop budoucnosti (nebo elektronický rock?). Tematicky to není moc pozitivní - neveselá vize vycházející z pandemické reality a nabubřelosti lidstva, nenažranosti a sobectví. Přesto je v tom chladu a temnotě patrná naděje. Kdo má rád
Petera Gabriela nebo
Tears For Fears, mohl by si na Wilsonově skvělém díle opravdu pochutnat - a když zvolíte Digital Deluxe verzi, máte na talíři skoro tři hodiny nevšedních hudebních zážitků. (Pavel Parikrupa)
24. Damon Albarn - The Nearer The Fountain, More Pure The Stream Flows |
Málokterý hudebník má takové štěstí na konstantně úspěšnou kariéru jako
Damon Albarn. Od chvíle, kdy s
Blur vystřelili na vrchol britských hitparád v dobách devadesátkového britpopu, jde od projektu k projektu a nikdy nepřešlapuje na místě. Jeho poslední dobrodružství jej zastihuje na Islandu, kde si před časem pořídil dům a před dvěma lety dokonce občanství. Výhled z okna jeho tamního obydlí na okolní přírodu jej natolik inspiroval, že k němu chtěl složit a natočit orchestrální kompozici s místními muzikanty. Projekt nakonec
díky pandemii vyústil ve druhé sólové album, na kterém si i nadále udržuje svůj vysoký standard. Na rozdíl od předchozí tvorby je mnohem osobnější a mnohem více experimentuje s atmosférou; nabízí skladby, které jsou sice syrové, ale zároveň poutavé a fascinující. Například free-jazzová "Combustion" evokuje erupci sopky Fagradalsfjall a melodie v "Esje" pak kopíruje její majestátný obrys. Nahrávku je potřeba vnímat jako celek - až na pár výjimek (skladba "Royal Morning Blue" by klidně mohla být na albu
Gorillaz) je méně přístupná, ale co do konceptu patří k tomu nejlepšímu, co Damon Albarn natočil. (Jakub Malar)
Tip Simony Knotkové: Max Leone - Malleable
Jedním z nejzajímavějších (ale po hříchu nedoceněných) nových jmen loňského roku byl Američan
Max Leone. Debutové EP "Malleable" skládal bezprostředně poté, co odešel z vysoké školy a přestěhoval se do Los Angeles. Pocity osamělosti a izolovanosti v neznámém prostředí promítl do devítky songů, které se tak hravě mohly stát soundtrackem uplynulých měsíců, kdy se nedobrovolným introvertem musela stát i řada extrovertů. Leone na albu přemítá nad svou citovou otupělostí ("Cautious"), na prahu dvacátých let si zoufá nad ztraceným mládím ("5") a na nejednom místě se léčí z nešťastné lásky ("The Beach" nebo "In case (there's a change of heart)"). K tématům, s nimiž není těžké se ztotožnit, si přidejte neotřelé kytarové aranže, schopnost vybudovat atmosféru a křehké emoce. Až se zase jednou budete cítit hodně sami, "Malleable" budiž vašim nejbližším druhem.
Laura Pergolizzi alias
LP byla vždy zpěvačkou, která šla mimo mainstreamový proud, ale tak nějak se do něj nechtěně dostala. A udělala dobře. Chytlavé melodie doprovázené údernými beaty a specifickým nakřáplým vokálem dokážou samy od sebe rozpohybovat nejedny boky. Předchozí deska "Heart to Mouth" vyprodukovala megahit "Girls Go Wild", a proto nebylo jednoduché na takový úspěch navázat. Americké zpěvačce s italskými kořeny se to ale povedlo stonásobně. "Churches" je napěchovaná nádhernými rockovými aranžemi, její skřípavý hlas tu sjíždí jako sto let nenamazané panty a textově se noříme do niterných pocitů umělkyně. Úvodní "When We Touch" nás zavede do rockové kostelní síně slávy a hitovka "Everybody's Falling in Love" zase skvěle ukazuje, že by opět zválcovala i ty rádiové étery. Teď už nám zbývá se těšit na její české letní vystoupení na Colours of Ostrava. (Tomáš Navrátil)
Patrně největší hudební šok roku 2021 má na svědomí
Abba. O jejím návratu se dlouho šuškalo, později mluvilo stále hlasitěji, ale skutek utek a mnozí (včetně mě) propadli skepsi. Jaképak to bylo překvapení, když se kapela ohlásila s celou novou deskou a také netradičním koncertním turné.
"Voyage" znovu dokázalo, jak šikovní skladatelé Ulvaeus s Anderssonem jsou, že Agnetha i Frida jsou hlasově stále dost konkurenceschopné, a splnilo hlavní smysl - zabrnkat na nostalgickou strunu. Nový hit na úrovni těch dnes otřepaných na albu nenalezneme, ale porci solidní muziky a dobře zvládnutého řemesla určitě ano. Ještě před tím, než kolekce vyšla, zlomila rekordy v počtu předobjednávek a troufám si tvrdit, že opravdu zklamala jen mizivé procento kupujících. U mě po počátečním nadšení nastalo malé vystřízlivění, ale hlavní měřítko kvality - chuť si album pouštět znovu - nevymizelo. (Milan Menčík)
O americké umělkyni Moriah Rose Pereira aka
Poppy se toho dá říct opravdu hodně, ale nic z toho nebude úplně přesné. Sedmadvacetiletá muzikantka začínala jako úspěšná a trochu zvláštní youtuberka, ale postupem času svou činnost nasměrovala k hudební dráze. Velkým průlomem bylo minulé album "I Disagree", za které získala jako vůbec první sólová interpretka nominaci za nejlepší metalový výkon. Na novince "Flux" se trochu uklidnila a škálu žánrů mírně smrskla. Metalové excesy zmizely úplně a jádro naopak tvoří alternativní rock, post-grunge a art pop. Výsledek nezní tak vyšinutě a ta ukotvenost v určitých bariérách tvoří pro posluchače jasně ucelený dojem. "Flux" je vlastně takovou zvláštní poctou devadesátkové hudbě. Poppy zřejmě naposlouchala
L7,
Hole nebo
Garbage a přidala něco ze své originální duše. Hudební svět potřebuje chameleony a ona aktuálně patří k těm nejbarvitějším a nejzábavnějším. (Ondřej Hricko)
