Pro mnohé představují kanadští Rush skupinu, která spojila tradiční zeppelinovký hard rock s prvky art rocku. Udělali to tak šikovně, že si tím vlastně rozjeli svoji vlastní ligu a styl, ze kterého dodnes těží mnohé progrockové/metalové veličiny jako Dream Theater, Haken, Steven Wilson a další. To vše vždy v triu, bez dalších studiových hráčů. I při použití velkého množství nástrojů při natáčení dokázali výsledek podat i naživo. Vždy si udrželi svojí tvář a osobitý styl.

Pro vydání třetí řadovky "Caress of Steel" se formace v ustálené sestavě Geddy Lee (zpěv, baskytara), Alex Lifeson (kytary) a Neil Peart (bicí) ocitla s nožem na hrdle od vydavatelské firmy Mercury Records. Kolekce se neprodávala podle přestav a následné turné bylo pro úbytek fanoušků pokládáno za neúspěšné. Lupou času lze však pohlížet na zmíněnou desku jako na tu, bez které by se ta následná jistě nedočkala takového úspěchu. Ale zpět do roku 1976.

"Byl to jediný okamžik naší kariéry, kdy jsme mysleli, že skončíme." Lifeson

Skupina se dostala do finančních potíží a od vydavatelské společnosti jí na stole přistálo ultimátum: Buď změníte styl a přiblížíte se více komerčnosti, nebo následující nahrávka je vaše poslední u nás.

Navzdory varování a s podporou producenta si Lee s Lifesonem udělali vše po svém. (Naštěstí!) Jestliže předchozí studiovka obsahovala dvě rozsáhlé několikadílné progrockové kompozice (sice s příběhem, ale s nejednoznačnými texty), na nově tvořeném počinu měla být jen jedna jediná s epickou vesmírnou linií. Suita o délce dvaceti minut dostala název "2112" a po ní pak skupina pojmenovala i celé album.

"Pamatuji si, že jsme si mnohokrát pokládali otázku, co budeme dělat. Pokusíme se udělat další mini-Led Zeppelin desku, nebo uděláme to, co uděláme, a budeme pokračovat vpřed, ať se stane cokoliv?" Lifeson

Alex s Geddym tvořili společně novou hudbu a bubeník Neil psal texty pod vlivem svých milovaných sci-fi příběhů. Začali komponovat již během zmiňovaného turné. Odkládali si nápady a uzpůsobovali je podle toho, co Peart otextoval. Již od samotného počátku měli v hlavě myšlenku, že kompozice, kterou tvoří, by měla být hratelná i na živo. Proto kupříkladu zdvojení jednotlivých nástrojů používali jen minimálně. Část skladeb vznikala před vlastními koncerty, přímo během zvukových zkoušek. Některé zase v tourbusech a obytných karavanech, zejména jejich akustické prvky. Jako poslední dokončili "Overture". Během šesti měsíců byl kompletní materiál hotov.

S ním se pak pánové odebrali do Toronto Sounds Studios, kde pod dohledem dlouholetého spolupracovníka a koproducenta Terryho Browna během čtyř týdnů natočili kompletní základy. Studio bylo osazeno čtyřiadvacetistopým mixážním pultem Studer, který umožnil kapele tvořit nevídaná zvuková kouzla a hlavně mohutný, silný a prostorový, pro ně typický sound.

Lifeson při nahrávání střídá kytary Gibson ES-335 z roku 1968 a Gibson Les Paul Standard. Křehké akustické sekce hraje na dvanáctistrunný Gibson B-45 a šestistrunný Gibson Dove. Jednu výjimku činí skladba "Discovery", na které využívá zapůjčeného Fendera Stratocaster. Lee se naopak drží jen své baskytary Rickenbacker 4001 se stereo výstupem, který zvukový mistr pouštěl jedním směrem do pultu a kompresoru, druhým do repro Electro-Voice čímž vznikl onen hutný, místy zvonivý zvuk jeho nástroje.

Album je bráno jako koncepční, což ovšem není tak docela pravda. Příběhovou linku drží úvodní dvacetiminutová futuristická titulní sci-fi kompozice, která se rozprostírá na celou první stranu vinylu. Druhá obsahuje pět jednotlivých kratších songů. Ty jsou hudebně odlišné - přinášejí, a možná dokonce i splňují onen požadovaný komerčnější ráz a mírné odlehčení v hardrockovém hávu. Tematicky se však pětice skladeb dotýká úvodní filozofické linky v duchu motta: "Svoboda není zadarmo!"

" 'A Passage to Bangkok' je cestopis ke všem místům na světě, kde se pěstuje nejlepší plevel," komentuje Lee text, ve kterém zmiňuje Bogotu, Jamajku, Acapulco, Maroko, Bangkok, Libanon, Afghánistán a Káthmándú či Nepál. Oproti tomu je "Lesson" jednou z mála písní, kterou celou napsal Lifeson. Ten působil v kapele spíš jako spolutvůrce a hlavně jako jakýsi lakmusový papírek pro určování nefunkčních částí jednotlivých kompozic. Za zmínku stojí i mellotron, který můžeme zaslechnout v romantické skladbě "Tears". Ale zpět ke stěžejnímu kusu celého počinu.

Úvod "2112" v podobě "Overture" obstarávají zvuky syntezátoru ARP Odyssey s pedálem Echoplex Delay, který nahrál grafický designér a hudebník Hugh Syme. Ten má na svědomí mimo jiné i obal "Caress of Steel" a logo Starmana (viz níže). Do instrumentální předehry a "Grand Finale" muzikanti zakomponovali krátkou sekvenci z díla Petra Iljiče Čajkovského a po verši z Ježíšovy teze (Kniha Žalmů 37:11 a Matouš 5:5): "A mírní zdědí zemi," se příběh rozjíždí naplno.

Vykresluje situaci v době, kdy válka v celé galaxii vyústila v okamžik násilného připojení planet ke Sluneční federaci symbolizované Rudou hvězdou. Ve městě Megadon vládne v roce 2112 totalitní režim. Individualismus a kreativita jsou zakázány kabalou zlovolných kněžích. Ti sídlí v chrámech Syrinx a přijímají příkazy z obřích počítačů, které řídí banky z hal příslušných svatyň. Hudba a ostatní emoce jsou v tomto světě neznámými pojmy.

Jednou však Bezejmenný nalezne v opuštěné jeskyni starou kytaru, a objeví tak ztracené umění hudby. Nástroj vezme ke kněžím do chrámu, aby jim pomocí něj představil své nové myšlenky, které by mohly zlepšit život obyvatel ve městě. Kněží však díky znalosti toho, co hudba dokáže, a též pod tíhou nových obav z toho, že by mohli přijít o svůj vliv, kytaru zničí a hlavního hrdinu s pohrdáním vyženou.

Bezejmenný muž se ve své samotě uchyluje do opuštěné jeskyně, kde sní o nové planetě, na níž žijí kreativní lidé. Ze sna se probouzí v depresi. Děsí ho, že nikdy nebude žít ve společnosti, ve které je hudba běžnou součástí, a rozhodne se odejít dobrovolnou smrtí. V ten okamžik začíná další meziplanetární válka, další snaha vymanit se z totality Sluneční federace. Nahrávka, respektive příběh "2112" nekončí příliš pozitivně. Mechanický hlas skrze oblaky končící meziplanetární války hlásá: "Pozor, všechny planety Sluneční federace, převzali jsme kontrolu."

" '2112' bylo první album, na kterém jsme zněli už jako Rush." Lifeson

S celým dílem souvisí i obal se symbolem takzvaného Starmana, známého též jako logo "Man In The Star". Ten byl přijat fanoušky a později i členy kapely jako její znak. Neil Peart vysvětluje: "Vše, co postava nahého muže vyjadřuje, je abstraktní postoj osamoceného a čistého člověka bez příkras v podobě oblečení, stojícího proti masám. Červená hvězda symbolizuje jakoukoli kolektivistickou mentalitu."

Kolekce "2112" vyšla 1. dubna 1976 a od společnosti Polydor, distributora alb Mercury Records, získala silnou propagaci. Stala se druhým titulem po "Fly by Night", který se dostal do první desítky kanadského albového žebříčku (5. místo). V USA dosáhla na 61. příčku hitparády Billboard Top LPs & Tape. Což znamenalo, že od 29. května 1976 během sedmatřicetitýdenního pobytu v žebříčku jako první pronikla do americké top 100.

Album se prodávalo rychleji než kterýkoli z předchozích počinů Rush. V listopadu 1995 dosáhlo trojnásobné platiny za prodej více než tří milionů kopií a stalo se druhým nejprodávanějším po "Moving Pictures".

Jestliže se nahrávka "2112" se stala vstupní branou ke kolosálnímu úspěchu, ta další, "Moving Pictures" z roku 1981, zachycuje kapelu ve vrcholné formě. Více si o ní budete moci přečíst v připravované druhé části článku.

Detailní pohled do zákulisí vzniku desky "2112" a "Moving Pictures" nabízí další díl cyklu televize BBC Slavná alba, který odvysílá ČT art v pátek 28. ledna 2022. Za týden vám přineseme zmíněný druhý díl.