Kýžený úspěch nahrávky "2112" vytyčil pánům z Rush cestu nejen k úspěchu, ale zároveň je nechtíc na nějaký čas uzavřel do jakési tvůrčí, myšlenkové i hudební kazajky. Kolekce "A Farewell to Kings" z roku 1977 byla velmi příjemným, nezávislým, leč koncepčním pokračováním předchozího elpíčka. Byť částečně opakovala jeho schéma, hudebně i výrazově se od něj přece jen lišila. Místo kratších hardrockových písní přibývaly techničtější a delší kompozice.

Vše vyvrcholilo na následující "Hemispheres" (1978), která uzavírá pomyslnou sci-fi trilogii. Tuto desku lze jak zvukově, tak tematicky považovat za dvojče té předchozí. Lze tak říci, že skupina až příliš propadla snaze plnit přání svých fanoušků, kteří po ní neustále žádali další a další pokračovaní "2112". Ve snaze vyhovět se však ze skladeb začala postupně vytrácet originalita a nápaditost. Muzikanti jako by se ocitli na slepé koleji.

Čerstvý vítr přinesla až následující "Permanent Waves", Nahrávka z ledna 1980 je pravděpodobně tím nejlepším krokem, kterým Rush mohli vstoupit do osmdesátek. Tvorbu zjednodušili, zároveň ale ctili svou typickou melodičnost a instrumentální preciznost. Díky tomu si zachovali svou do té doby známou tvář. Obohatili ji lehkým, vzdušným až krystalickým zvukem. A tady začíná i příběh "Moving Pictures".

V červnu 1980 ukončila kapela desetiměsíční turné k aktuálnímu albu a podle producenta Terryho Browna měl následovat dvouletý plán vyplněný pauzou a vydáním druhého živáku. Jenže vše vzalo za své. Hudebníci zopakovali postup skládání nové hudby právě z tvorby "2112" - začali tvořit během zvukových zkoušek. Bubeník Neal Peart byl z nových nápadů natolik unešený, že svým nadšením pobláznil i své parťáky Geddyho Leea a Alexe Lifesona, A ti místo vyhlíženého odpočinku začali tvrdě makat na materiálu pro následující kolekci. Za pravdu jim dal koproducent s tím, že i jemu se zdály skici kompozic natolik zajímavé, že své plány škrtnul.

Po krátké pauze v červenci téhož roku došlo ve Phase One Studios v Torontu ke spolupráci s rockery Max Webster. Výsledkem byla skladba "Battle Scar" na jejich album "Universal Juveniles". Při té příležitosti padla i myšlenka na další kooperaci s jejich textařem Pyem Doboisem, vznikly tak základy k songu "Tom Sawyer" (později v průběhu kariéry Rush i k dalším). Ten se později stal otvírákem celé novinky.

Poté se pánové přestěhovali do Stony Lake v Ontáriu, aby zde čerstvé kusy nazkoušeli a dopilovali. Zde se jako první zrodila dvojdílná skladba "The Camera Eye". Po ní zmíněný "Tom Sawyer", "Red Barchetta", "YYZ" a "Limelight". Následoval návrat do Phase One Studios a natáčení demo verzí. Hned dvě z nich si prošly křtem ohněm v podobě živého hraní během zmíněného turné.

Ostré práce započaly v říjnu a listopadu v Le Studio Morin Heights v Quebecu. Jestliže od "2112" Rush záměrně střídali různá studia, která jim umožňovala se zvukově posunout dále, pak tady mohli být v sedmém nebi. Tohle místo bylo vybaveno digitálním 48stopým mixážním strojem. Bylo nutno nejen prozkoumat jeho možnosti, ale zejména se seznámit s jeho obsluhou. Nahrávka, která měla vzniknout, bude jejich a producentův první plně digitální počin.

Byla pořizována duplicitně. První záznam na pás, ten druhý se dubloval a ukládal do jakéhosi skladu. To proto, že pokud by se ten původní častým přehráváním určitých pasáží poškodil, byl tu záložní, navíc s maximální zvukovou kvalitou.

Quebecké studio umožnilo i další kouzla. Jedním z nich bylo experimentální použití zónového směrového mikrofonu snímajícího přímý zvuk bez nežádoucího dozvuku. Producent ho připevnil bubeníkovi na hruď. Výsledek byl ohromující. Takto zachycený záznam povýšil atmosféru nahrávky a činil ji čistější a zároveň hutnější. Tuto akci mimochodem zachycuje videoklip k "Vital Signs". Muzikanti byli takoví hračičkové a sound se jim natolik zalíbil, že (i kvůli poškození tohoto zařízení) natáčení neplánovaně prodloužili o celé tři týdny.

"Byla to krásná doba," říká o tehdejším tvoření kytarista Alex Lifeson

Jak už bylo u Rush zvykem, ve studiu testovali různé nástroje, aby svojí zvukovou povahou nejlépe zapadaly do jednotlivých kompozic. Například v úvodní "Tom Sawyer" poprvé Geddy použil baskytaru Fender Jazz Bass z roku 1972, která poskytovala údernější basy ve spodním rejstříku oproti jím používaným Rickenbackerem 4001. Práce na songu trvala den a půl a ony signifikantní party syntetizátoru byly údajně málem zapomenuty. Vznikaly právě při improvizaci Leeho s Peartem během zmíněných zvukových zkoušek.

Za zmínku stojí rovněž příběhy vzniku jednotlivých skladeb. Některé se rodily poměrně snadno, jiné naopak zakopávaly o banální denní situace. Tam, kde se zdá kytarové sólo složité, kytarista Lifeson popisuje: "Přišlo náhle, na sóla se nijak zvlášť nepřipravuji. Prostě to tak přijde, mnohdy možná během dvou až tří frekvencí." Což je příklad úvodního kusu.

I "Red Barchetta" šla v celku snadno a řídila se textem bubeníka Neila o prazvláštním propojení automobilismu s orwelovským tématem. Následující instrumentálka "YYZ", lehce se odkazující na "La Villa Strangiato" z předchozí řadovky, zaujme svojí úderností a zároveň krátkostí. YYZ je IATA identifikační kód letiště Toronto Pearson. Vzhledem k nefunkčnosti standardního letového naváděcího systému se používá v Morseově kódu. Když kapela při jednom z leteckých návratů domů onen rytmus zaslechla, zalíbil se jí natolik, že jej použila do uvedené písně. Ta v zhuštěné formě představuje technickou a hudební vyspělost jejích členů a především cit pro to napsat krátkou a údernou instrumentálku.

"-. -- / -. -- / --.., neskutečné! Tohle se nám podařilo zachytit a vzniklo z toho skvělé intro do naší skladby. Úžasný Geddyho nápad." Lifeson

Po smutku z lidského odcizení ("Limelight"), které sláva a pobyt na koncertních šňůrách přináší, přichází mírně koncepční "The Camera Eyes" s následující "Witch Hunt". Kompozice světlem a energií protkané. Dvojdílná píseň "The Camera Eyes" představuje rozdílnou živost New Yorku a Londýna, je z ní cítit puls a neuvěřitelný feeling. Propojení s následující "Witch Hunt" (ta je součástí cyklu "Fear", jenž se objevuje na následujících albech), jen celou složitou skladbu podtrhuje a dodává jí na síle.

Vznik její úvodní směsice hlasů a ruchů je pak spíše úsměvnou historkou. Členové skupiny se společně s dalšími techniky a lahví skotské vydali do ulic města, aby ony ambientní zvuky města natočili a podpořili svými hlasy. S přibývajícím časem a alkoholem ale vniklo to, co vzniklo, a nakonec to použili.

Samotná "Vital Signs" už působí jako odlehčení desky. Byť opakuje tentýž reggae prvek, ovlivněný samotnými novovlnnými The Police, který Geddy & spol. použili poprvé ve skladbě "The Spirit of Radio" na albu "Permanent Waves". Je již jen jakousi poslední barvičkou z paletky, kterou zbývalo onu kolekci došperkovat, a pokud k tomu přičteme nápaditý a významový obal přesouvajících se obrazů, na kterých je Johanka z Arku, psi hrající poker a již známé logo kapely - Starman -, dostáváme skutečně výjimečné dílo.

To potvrdily i skvělé prodeje, které na sebe nenechaly dlouho čekat. Skupina dobývala jednu metou za druhou. Název čerstvé řadovky se objevoval všech možných anketách a stoupal výš a výš. Rush dosáhli svého maxima a byli přijati plnohodnotně do extraligy jak tvrdé výrazové muziky, tak mezi úspěšné progresivně laděné formace. Olymp byl dobyt. O významnosti "Moving Pictures" svědčí i výpravný boxset, který band vydává ke čtyřicátému výročí od vydání.

Byť mezi tituly "2112" a "Moving Pictures" zeje díra času, kapele se podařilo ji zacelit nejen skvělými songy, ale zároveň jejich kvalitu neustále zvyšovat. Samozřejmě existují posluchači, kteří budou upřednostňovat tu či onu desku, za poslech ovšem rozhodně stojí obě. Právem jsou v žebříčku alb, která byste měli slyšet. Záměrně neuvádím ono proklamované "než zemřete", neboť si myslím, že slyšet je jen jednou je zatraceně málo.

Detailní pohled do zákulisí vzniku desek "2112" a "Moving Pictures" nabízí další díl cyklu televize BBC Slavná alba, který odvysílala ČT art v pátek 22. dubna.