V roce 2021 se sice mohlo koncertovat o něco více než v roce předchozím, dozvuky karantén však ještě doznívaly. Vyšlo tak dost alb na to, abychom vybrali ta nejlepší. Třiadvacet redaktorů a redaktorek by ocenilo celkem 269 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky deset až jedna.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
Na svou čtvrtou studiovku
Birdy nespěchala. Od předešlé "Beautiful Lies" uplynulo pět roků, během nichž mladá zpěvačka zkrátka prožívala příběhy svých nových písní. Tou nejstěžejnější událostí pro "Young Heart" se stal konec vztahu, který pro ni znamenal první zlomené srdce. I přesto nelze novinku označit nálepkou
rozchodová deska. Ačkoliv je totiž většina skladeb melancholického rázu, Birdy zpívá svým konejšivým hlasem nadějeplně.
"Mladé srdce" se oprošťuje od velkolepého zvuku, který nabídla předchozí řadovka, o to víc je však novinka niterná a intimní. A zrovna když by další klavírní balada až příliš brzdila tempo, přijde na řadu rychlejší kousek, jako třeba "Deepest Lonely" s vytleskávanou melodií. "Young Heart" je sbírkou šestnácti krásných songů, ke kterým si velmi snadno najde cestu každá citlivá duše. (David Böhm)
"Fortitude", to je je jedenáct ostrých a dobře mířených střel z těžkotonážního francouzského kanonu jménem
Gojira. A tahle nahrávka se nadmíru povedla. Byť se pro mnohé může jednat pouze o ekologickou agitku za záchranu amazonských pralesů a opakováním toho, co již počala
Sepultura. Při pozornějším poslechu si posluchač (včetně mě) řekne ono okřídlené:
"Když dva dělají totéž, není to totéž." Gojira na to jde po svém. Žádné pokukování po vzorech a otrocké opisování zajetých šablon. Do stylu death metalu Francouzi umně roubují vlivy progrese, kterou mixují s melodickými linkami kytar tak, že vzniká jejich vlastní odnož moderního pojetí metalu. Podobné je to i s jejich vokální linkou. Ta se pohybuje od křiklavého stylu a growlingu až k čistému zpěvu. Tuto kolekci rozhodně doporučuji nejen vyznavačům stylu, ale i těm, kteří chtějí s metalem začít. Ostatně vysoké umístění v převážně popové redakci leccos napovídá. (Tomáš Rozkovec)
Tip Tomáše Parkana: Morgan Wade - Reckless
Americká hudebnice
Morgan Wade vlétla na hudební scénu svým druhým albem "Reckless" sice poměrně nenápadně, ovšem zanechala za sebou vír, který ji vynesl až na vrchol nejlepších loňských countryových alb magazínu Rolling Stone a na třinácté místo padesátky desek bez rozlišení žánru téhož média. A nebyl to rozhodně úspěch ojedinělý. Ačkoli se ji spousta médií snaží přirovnávat k nejrůznějším kolegyním (například
drsnější Sheryl Crow,
ženská podoba Krise Kristoffersona generace Z či
nová Ashley McBryde), jsou to prostě jen snahy její zvonivý a místy drnčivý styl na pomezí rocku, country, popu, blues, folku a americany kamsi zařadit. Její silnou stránkou jsou také texty, které nepatří mezi nějaké éterické a nic neříkající, naopak jsou velmi konkrétní, leckdy poměrně kontrastní a takzvaně ze života. Autorka poměrně otevřeně zpívá o svých vztazích v různých fázích, alkoholu a cigaretách, což dokonale shrnula ve svém největším hitu "Wilder Days". Většina hudebních publicistů se shoduje ve dvou věcech: Morgan Wade má neskutečný skladatelský um a ještě hodně o ní uslyšíme. K tomu se připojuji i já, a proto by neměl její debut v našem přehledu chybět.
8. The Killers - Pressure Machine |
O tom, že
The Killers se postupem času etablovali mezi takzvané
velké kapely, asi není třeba vést dlouhé spory - ostatně na plakátech lákajících na nadcházející ročník Colours Of Ostrava najdeme jejich jméno hned na prvním místě. Na sedmé studiovce "Pressure Machine" však stadionové refrény nehledejte. Formace ji vydala pouhý rok po předešlém počinu "Imploding The Mirage" a zpěvák
Brandon Flowers se na ní vrací do časů svého dětství v Utahu. Autentické lidské příběhy poodhalují, jak se žije na americkém venkově - a většinou nejde o příliš veselá vyprávění. Do děje vás písničky vtáhnou nejen krátkými mluvenými prology, ale především svými oduševnělými melodiemi, v nichž Flowersův hlas tak krásně zní. Pokud budeme "Pressure Machine" chápat i jako určitou sociální sondu, pak lze s jistotou říct, že deska tohoto typu by nepochybně měla smysl i v podání některého z českých umělců. (Josef Martínek)
7. Robert Plant & Alison Krauss - Raise The Roof |
Po čtrnácti letech od Grammy ověnčeného alba "Raising Sand" se s novou deskou vrátila stále ještě trochu překvapivá dvojice muzikantů - rockový matador
Robert Plant a bluegrassová královna
Alison Krauss. Opět u toho nechyběl ani producent a hudebník T Bone Burnett, k němuž navíc přibyli další vynikající muzikanti jako třeba kytarista
Marc Ribot, houslista
Stuart Duncan nebo zpěvaččin bratr
Viktor Krauss. Čtrnáct položek vyskládali z méně známých písní jiných hudebníků jako
Calexico,
Allen Toussaint,
Merle Haggard,
Lucinda Williams,
The Everly Brothers nebo Anne Briggs a opět je přetvořili k obrazu svému, který je ovšem tentokrát o něco temnější než v případě předchůdce. Skvostně si pak pohráli se žánry - do americana základu včlenili prvky delta blues, country, rocku, folku a alternativního bluegrassu. Výsledkem je atmosférická nahrávka, která skvěle doplňuje tu první, a určitě budeme se zájmem a napětím sledovat, jak si povede příští rok na Grammy a dalších hudebních cenách. (Tomáš Parkan)
6. CHVRCHES - Screen Violence |
Skotské trio
CHVRCHES nás už od roku 2011 zásobuje hutnými electropopovými aranžemi doprovázenými jemným hlasem Lauren Mayberry, který připomíná něco jako anděla, ale spíš ze záhrobí. Čtvrtá studiová deska "Screen Violence" skvěle navázala na hypnotizující singl "Death Stranding", který vznikl pro soundtrack stejnojmenné video hry. Jistý snový nádech celé kolekce je kupodivu umocňován právě vypiplanými těžkými produkcemi, které dohromady vytvářejí vcelku ojedinělý prvek. Krásnými příklady jsou například skladby "Asking for a Friend" nebo "Good Girls". O několik měsíců později pak vyšla rozšířená edice s přídomkem "Director's Cut" a právě díky nové písni "Killer" dokázali CHVRCHES představit jednu z nejlepších electro nahrávek roku 2021 a zároveň i to nejlepší od nich samotných. (Tomáš Navrátil)
Tip Honzy Průši: Dry Cleaning - New Long Leg
Britská postpunková kapela
Dry Cleaning je další nové jméno, které v loňském roce debutovalo a stojí za to jej začít sledovat. "New Long Leg" je chytlavé album, z nějž vyčnívá tajemná frontwoman Florence Shaw. Skladby Dry Cleaning, to je výrazná basa, na jejíž jednoduché lince se zpěvačka drží a jakoby bez emocí zpívá, nebo spíš deklamuje písničky. Vlastně se u toho moc nepředře, ale stejně jí to rádi s otevřenou pusou žerete. A celé to vypadá strašně snadně a jednoduše a jasně a samozřejmě a ještě snadněji se to poslouchá a hodně rychle se to zadře pod kůži, má to obrovskou atmosféru. To vše je zabaleno do příjemného, temného, surrealistického světa, tam tomu pomáhají i docela zvláštní texty. A abych ještě víc na tuhle kouzelnou desku nalákal i ty, co si ji zatím neposlechli, napíšu zjednodušující a možná diskutabilní větu, že by Dry Cleaning by mohli být něco jako dědici
Sonic Youth.
5. London Grammar - Californian Soil |
Všimli jste si, kolik zpěvaček figuruje v naší první desítce nejlepších alb roku? A jak je každá osobitá? Jednou z nich je
Hannah Reid, frontwoman anglického tria
London Grammar. Je snadno rozpoznatelným hlasem (a tváří) kapely, která na svém třetím albu "Californian Soil" pokračuje ve tvorbě krásné a přitom vkusné muziky s moderním zvukem. Posloucháte velkolepé balady se smyčci i taneční věci s jemně tepající elektronikou a nestydíte se říct si, že je to fakt nádhera. Klasa. I ta éterická, křehká hudba se dá dělat bez patosu, nemusíte se ošívat a bát se nějakého kýče. Všechny desky London Grammar mají
Úroveň. A komu by se převládající pomalé tempo zajídalo a přece jen by se chtěl více při poslechu hýbat, k dispozici jsou taneční remixy, kterými nás trojice zásobuje na singlech a EP. Vyzkoušeno, dá se u toho velmi dobře tančit i běhat! (Pavel Parikrupa)
4. Wolf Alice - Blue Weekend |
Je to možná již otřepané klišé, ale říká se, že třetí deska je v kariéře umělce přelomová. Londýnská formace
Wolf Alice si udělala
modrý víkend a přišla s nahrávkou, která jen stvrdila, proč je po právu ostrovní senzací. Velkých progresivních pop-rockových alb jako "Blue Weekend" totiž vychází zatraceně málo - tohle dílo nemá slabé místo, je pestré, nechybějí silné melodie a chuť zkoušet nové postupy. A i když to parta kolem Ellie Rowsell umí pořádně rozbalit ("Play the Greatest Hits"), je tentokrát spíše pomalejší a tišší než kdykoliv předtím, ale stále si zachovává svůj typický rukopis s upřímnou lyrikou a silnou instrumentací. V centru všeho stojí příběhy, v nichž se mísí smělost a zranitelnost. Otevřenost Ellie v textech se promítá i do jejího pěveckého projevu, díky kterému vás při poslechu skladeb, jako jsou "The Last Man on Earth" nebo "How Can I Make It OK?", bude mrazit v zádech. (Jakub Malar)
Přetavit rozchod a mladistvé úzkosti v originální desku vyžaduje hodně talentu. To, aby vaše výpověď zůstala autentická, neopakovala tisíckrát osahaná klišé a sdělila světu něco nového. V teprve osmnácti letech se to s velkou pompou podařilo
Olivii Rodrigo na debutu "SOUR", který je žánrově tak pestrý a energický, že mu těžko odolají i hudebně zkušenější ročníky posluchačů. Najdete tu vše: mainstreamový pop, pop punk, devadesátkový rock, ale i písničkářství ve střihu
Taylor Swift. S tou Olivii spojuje kromě žánru i vypravěčský talent - texty skladeb (jako například v "brutal" či "deja vu") jsou totiž jednou z hlavních předností celé nahrávky a i díky nim je na výborném albu stále co objevovat. (Lukáš Boček)
2. Billie Eilish - Happier Than Ever |
Se svým debutem "When We All Fall Asleep, Where Do We Go?"
Billie Eilish žebříček nejlepších zahraničních desek
za rok 2019 vyhrála. Dá se tedy letošní druhé místo s jejím druhým albem považovat za zhoršení? Pokud ano, pak samozřejmě jen velmi mírné. Billie a
Finneasovi se totiž podařilo nahrát kolekci, která se té první téměř nepodobá. Hudebně je mnohem více přístupnější a elektronické palby jako "Oxytocin" jsou ve značné menšině. Nahrávce vévodí místy až intimní a klasicky znějící skladby, které teenagery neodradí a starší ročníky zaujmou. Těžko za tím ale hledat přímočarý kalkul, Billie prostě jen roste jako skladatelka i zpěvačka. Témata textů jsou jiná, sluníčko samozřejmě stále nesvítí, když se ale vše spojí do čisté dokonalosti jako v titulní písni, jste rádi za každý kousek temnoty a zloby, který v té dívčině ještě přetrvává. I když jí samozřejmě přejeme jen vše dobré. (Honza Balušek)
Top 5 editora Davida Věžníka
Už jsem to psal na jiném místě - naše redakce je pestrá jak rozkvetlá jarní louka, a proto naše výroční shrnutí vypadají tak, jak vypadají. To není nějaké brblání, vlastně je to dobře. Nový systém hlasování, který jsme před rokem spustili, navíc umožňuje dynamicky měnit volbu jednotlivých redaktorů a redaktorek i v závislosti na tom, jak hlasují ostatní. Jasně, je to trochu boj, jehož skóre se mnohdy rozhoduje až v závěrečných minutách, ale osobně mi přijde nakonec docela fér. Ve finále jsou vlastně spokojeni všichni, protože zase až tak moc nezáleží na tom, jestli se právě ta vaše nej deska umístila na třetím, nebo na třiadvacátém místě. Moje spokojenost ovšem tentokrát utrpěla těžké rány, neb do finální čtyřicítky se nakonec ani přes veškeré mé úsilí neprobojovalo žádné z mých top pěti alb roku 2021. A protože jsem přesvědčen o tom, že nejde o nijak extrémní alternativní věci, ale naopak veskrze o umělecky velice hodnotné a emocemi nabité počiny, dávám sem bez dalších komentářů tuto pětici nahrávek (z níž některé figurují i v mnoha zahraničních žebříčcích, ale co naděláme) k dispozici a poslechu:
1.
Gazelle Twin &
NYX - Deep England (
recenze)
2.
The Weather Station - Ignorance (
recenze)
3.
CARM - CARM (
recenze)
4.
Julien Baker - Little Oblivions (
recenze)
5.
Kings Of Convenience - Peace Or Love (
recenze)
1. Halsey - If I Can’t Have Love, I Want Power |
Když se minulý rok na vrcholu našeho žebříčku (ne)překvapivě objevila
Miley Cyrus a její "Plastic Hearts", kolega Parkan to odůvodnil slovy, že dokázala uspokojit jak popovou, tak rockovou část redakce. S letošní
Halsey a její "If I Can't Have Love, I Want Power" se historie opakuje. Je to Halsey, takže víte, že jste stále na musicserver.cz, ale zároveň je to deska produkovaná
Trentem Reznorem a
Atticusem Rossem. Jo, těmi zachmuřenými pány v černém skládajícími pod hlavičkou NIN, asi těmi posledními muzikanty, které byste čekali na seznamu autorů jejího alba. Výsledek mohl teoreticky tedy potěšit i ty, kteří se s popovou zpěvačkou dosud míjeli. A protože v praxi se cokoliv, na co sáhnou ruce tohoto šikovného páru, promění v diamant, skutečně se tak u nás stalo. Halsey se z vod mainstreamové pop music pokoušela vymanit už na minulé řadovce "Manic", na novince se jí tato proměna povedla dokonale. Reznorův a Rossův rukopis na albu plném industriálních, post-punkových či grungeových vlivů bezpečně poznáte, zahalena je do něj výpověď silné ženy a budoucí matky. Opustit žánr, se kterým umělec prorazil, je pokaždé risk, ale také v případě
Halsey nezbývá než uznale pokynout hlavou. Ba ne - klaníme se až k zemi a její dílo oceňujeme přívlastkem nejlepší roku 2021. (Simona Knotková)
