Tomáš Klus loni učinil moudré rozhodnutí - své nejostřejší politické názory směstnal na album "ČAUČESKU" a osobněji pojaté texty naplnily prosincovou nahrávku "Cítím". Ne že by se i na ní neobjevily rýpance do veřejného života, ale lidem, které jeho politické názory nezajímají, je přece jen svým obsahem přístupnější. I přes mnohem bohatší a více elektronickou produkci Jiřího Buriana v pochvalné recenzi Hana Bukáčková tvrdí, že na novince "...Tomáše Kluse duch písničkáře neopustil. Ba naopak - možná je díky poselstvím skrytým v jednotlivých skladbách silnější než kdy dřív".

K jejímu hodnocení 8/10 se sice nikdo z dalších kolegů nepřipojil, dvě sedmičky, jedna šestka a jedna čtyřka ale dávají dohromady na makrorecenzi poměrně slušných 60 procent. Co si o "Cítím" tedy jednotliví redaktoři myslí?

---

---

Jan Trávníček - Povede cesta k dospělosti k návratu ztraceného syna? (7/10)
Vztah k interpretovi: Od počátku kariéry velice vřelý, v půlce desáté dekády mě trochu ztratil, abych se k němu znovu vrátil kvůli fenomenální Klusymfonii, kterou jsem naživo propásl a nepřestávám věřit v opětovné symfonické turné.

Pamatuju si, jak jsem chvíli po vydání debutu pouštěl jeho singl v klubu jako DJ a přišel se se mnou hádat nespokojený host, co že to musí poslouchat. Tvrdil jsem mu, že je to nový český objev a má si jeho jméno zapamatovat. Jsem rád, že jsem se tehdy nespletl a s druhou - svou nejlepší - deskou prorazil Tomáš Klus už naplno. Naživo jsem ho viděl možná víckrát než kohokoliv jiného z domácí scény, a když hrával jen s Jirkou Kučerovským, královsky jsem se u jeho improvizací bavil. S Cílovou skupinou už to taková sranda nebyla, proto se mi v pozdějších letech trochu ztratil z radaru. "Anat život není" je koneckonců dodnes to nejhorší, co vydal. Ale teď... Co vlastně teď?

Teď vydal desku, která je přinejmenším pozoruhodná. Je velmi rozmanitá hudebně i tématy, která otvírá. A logicky se proto nemůžu nadchnout úplně univerzálně. I když bych hrozně rád. Jsou tady sympatické pohledy do zrcadla ("Zatím"), líbivé singly ("Zázrak"), hrátky se slovy ("Tamarotti") nebo naprostá bomba a vrchol alba s názvem "Osvícen". Líbí se mi i jasné stanovisko v "Udělám to samé". Málokdo má kuráž takto ukázat barvy. Ale pak jsou tady věci, kterým moc nerozumím, třeba "Liberté" nebo "Manasarovar". A nebo třeba "Fí", u které se nemůžu rozhodnout, na jakou stranu se přiklonit. Ale možná že i v tom tkví to kouzlo, které mě láká znovu se k albu "Cítím" vracet. A snažit se ho pochopit celé. Klus je na něm čitelnější a přesto stále místy nesrozumitelný. Ale to byl svým způsobem vždycky. Žil si ve svém snovém světě, dával k sobě slova, kterým nacházel nové významy, a jednou to zafungovalo, jindy se jim možná smál jen on sám. Teď se zdá, že občas dopadne nohama na zem. Ale pak se zase odrazí.

---

Honza Balušek - Další, jen instrumentálně bohatší klusovina (7/10)
Vztah k interpretovi: Jako autor pochvalných recenzí jeho několika desek velmi pozitivní. I když v posledních letech si ho mnohem raději dám naživo než z dalšího alba.

Pro Tomáše Kluse je nová deska od těch minulých určitě rozdílná hlavně způsobem nahrávání a výslednými aranžemi, o které se postaral z pozice producenta hlavně Jiří Burian. Troufnu si napsat, že valná většina jeho posluchačů si toho ani nevšimne, protože hlavní jsou pro ně samotné písničky. Na svém místě totiž zůstal Klus jako skladatel, autor hudby i textů. Nikam nezmizel jeho specifický projev, který může někomu lézt na nervy jako moc herecký, texty plné slovních hříček a přitom odkazů do jeho osobního i veřejného života. Kdo jej sleduje na sociálních sítích či třeba i v bulváru, bude vědět, o čem které verše zrovna jsou, pokud se v jeho osobním životě neorientujete, možná se budete občas ztrácet.

Na první tři alba, která byla plná mladického přetlaku, nová kolekce sice nedosahuje, ale i tak na ní najdeme několik skvostných kousků. V "Mariím" dokázal, že když chce, umí napsat i potenciálně stadionový refrén, jen ta elektronika ve slokách k písni úplně nesedí. Osobně se mi nejvíce líbí "Fí" s ujetou střední pasáží a sebeironická "Osvícen". Nečekaně také rozkvetla píseň "Vánoční čas", která je tu s námi už nějakou tu dobu, ale až na desce jsem se do ní opravdu zamiloval.

I když oceňuju, že se po producentské stránce Klus na novince pustil do nových vod, někdy si jeho osobní písničkářské texty s hudebním doprovodem až tolik nesednou. Ale ne tolik, aby si člověk nakonec nezvykl.

---

Josef Martínek - Osobní album jen zčásti (6/10)
Vztah k interpretovi: Když v roce 2008 debutoval albem "Cesta do záhu(d)by", rychle se stal mým nejoblíbenějším českým zpěvákem. Lidské sympatie zůstaly, už si ale ani nevzpomenu, kdy naposledy jsem si s chutí pustil některou jeho písničku.

Tomáš Klus je přesně typ interpreta, který se snaží být v tvorbě stále upřímnější a otevřenější, ale na většinu posluchačů to má spíš opačný efekt. Na prvních deskách si vystačil relativně s málem, zejména s citem pro příjemné melodie a svébytnou písňovou řečí, do těch posledních jako by naopak chtěl ze sebe vložit tak moc, že to ani plocha dlouhohrající nahrávky nedokáže unést.

Najdou se tu sympatické okamžiky, ve kterých ukazuje sebereflexi, třeba když v úvodní "Zatím" zpívá: "Zatím jsem středem sám, zatím se střetávám s tím, že druhým rozumět neumím." Úsměvné je sebeironické přiznání "už patřím do party, co se nechytá" v lehce roztančeném singlu "Tajemství" nebo odvážné prohlášení "asi bych se taky sral, kdybych se neznal" v "Osvícen". Celkově se ale Tomáš dost opakuje - znovu opěvuje lásku k Tamaře a dětem, znovu upozorňuje na témata klimatické změny nebo uprchlické krize. "Cítím" měla být po politické desce "ČAUČESKU" ryze osobní nahrávkou, přesto má tendence tepat do věcí celospolečenských. Jako by se Tomáš nemohl smířit s nálepkou moralizujícího kazatele, která mu byla přiřknuta, a pořád věřil, že teď to řekne jinak a lépe. Výsledek je však stále totožný.

S producentem Jiřím Burianem hledali pro zpěváka modernější a elektroničtější zvuk. Zdárněji to dopadlo ve chvílích, kdy hudba jeho výpovědi spíše nenápadně dokresluje. Velké mainstreamové hity album neobsahuje - a tam, kde se o to trochu pokouší, to vyznívá prvoplánově, příkladem budiž song "Mariím". S píárovým označením Klusova první popová deska souhlasit nelze - třinecký písničkář byl vždy součástí středního proudu. Populární kulturu totiž nelze definovat pouhým žánrem, ale spíše schopností promlouvat k širokému publiku. Tomáš ji jako úspěšný umělec žijící trochu odtržen od všední reality takzvaného běžného lidu ztrácí. Má samozřejmě právo říkat, co a jak ze své pozice cítí, ale stejně tak mají posluchači právo cítit to jinak.

---

Honza Průša - Strážná věž Tomáše Kluse (4/10)
Vztah k interpretovi: Sympaťák. Vážím si ho. Obdivuju ho. Názorově s ním souzním. Hudebně moc ne.

Předně je fér a potřeba napsat, že si Tomáše Kluse vážím. Opravdu velmi souzním s jeho názory, jsem rád, že je prezentuje do světa. Je to milý a potřebný aktivista, morální vzor. Fakt. Bez jakékoliv ironie. Hudebně jsme ale každý docela jinde a to aktuální jinde je nejvíc jinde z jeho dosavadní tvorby. Tady se míjíme. "Cítím" má pro mne několik rozměrů. Jednak je to to sdělení, které se ukrývá v textech. V chytrých slovních hříčkách a odzbrojujících upřímných přiznáních nebo v očích kritického pozorovatele je pro mne v Klusovi přesně to, za co si ho vážím. A děkuju za to. Ale tam to bohužel končí.

Druhým rozměrem je hudební složka. "Cítím" je přepestrá a neuspořádaná kolekce kýčovitých melodií, často s (ne)skrývanou inspirací u leckoho jiného. Chvíli slyšíte Landu a já chápu proč ("Udělám to samé"), chvíli Nohavicu ("První báseň"), jinde jako by Simon s Garfunkelem hráli stejnou písničku se starými Máky ("Fí") nebo nejpovrchnější osmdesátkový pop hraný někde v kostele ("Mariím"). A celé to vyznívá jako umělohmotnej betlém z Lídlu. Jako umělý maso. Jako tištěná reprodukce originálního obrazu za pár korun. Nebo jako obrázky ze Strážné věže. Spousta barev, pozitivita střídá pozitivitu, radost jinou radost, i to zlo je tak jakoby přikrášlený a nakreslený dětskou rukou.

A to vede k celé podstatě mého problému s Tomášovou tvorbou. Ty písničky by se hodily možná k nějakému silně stylizovanému muzikálu, kde nevadí, když přehráváte. Kde je potřeba nebýt přirozený a v papundeklových kulisách (to není špatně, tak se to dělá) házet vedle sebe kýč za kýčem, ale právě tím upoutáte divákovu pozornost. Tam bych to možná uměl strávit, možná ne. Ale na desce je mi u těch písní podobně trapně, jako když jsem v devadesátkách nechtěně zaslechl třeba Lunetiky. Ale třeba jen už taky patřím do party, co se nechytá. Pokud se na tuhle desku chytne dost lidí, kteří si z ní něco vezmou, budu rád. Fakt. Třeba je právě tato forma, jako cesta k širokým davům, správná.