Vítejte zpátky u dalšího dílu už bezmála deset let trvajícího seriálu o Coldplay, ve kterém si už od desky "Ghost Stories" podrobně rozebíráme, proč zní každá aktuální nahrávka právě tak, jak zní. A že to kolikrát byla jízda. Jak jste si asi všimli, britská čtveřice se už přes dekádu snaží střídat intimní, experimentální alba, kterými dělá radost hlavně sobě, skalním příznivcům a hudebním publicistům, s těmi mainstreamovějšími, pestrobarevnými studiovkami plnými stadiónových hitů. A kdo si toho je vědom, toho by letošní dílo "Music Of The Spheres" nemělo svým zvukem překvapit. Přesto se tak stalo.

Ještě než si ale rozebereme prvotní šok a hledání hlubšího smyslu za pozlátkem, vraťme se k tématům, která jsme otevřeli minule a která s pozadím aktuální kolekce souvisejí. Například ekologie. Nešťastný citát Chrise Martina o tom, že nepojedou na turné, protože to není ekologické, jsme rozvíjeli už v recenzi "Everyday Life". Vzniklo to tak, že si Coldplay uvědomili, že dělat lidi šťastnými jen živou hudbou jim přijde málo, a protože to jsou, jak jsme si řekli už mnohokrát, v zásadě hodní pánové, přemýšleli, čím dalším mohou přispět k dobru na světě.

"Umění bylo vždycky cestou, jak otevřít palčivá témata společnosti," říká Martin a dodává: "Vemte si, jak LGBT+ komunitě před lety pomohlo, když Elton John prohlásil, že je gay. Nebo jak Michael Jackson s Jackson 5 pomohli dostat hudbu 'černých' umělců do 'bílých' domácností. Jak se díky Kurtu Cobainovi začalo mluvit o duševním zdraví. Kdybyste před šedesáti lety řekli, že máte deprese, lidé by se vám smáli. A jak doba pokračuje, vyvíjí se technologie a my jako lidstvo máme stále více informací o tom, co se děje kolem nás, řekli jsme si, že bychom měli jít příkladem v ekologické oblasti. Teď máme desku, s níž chceme jet na turné a je těžké hrát v Brazílii, aniž byste se do Brazílie nějak dopravili. Proto chceme na to téma upozornit a sami přispět něčím dobrým. Protože jakmile jednou víte o planetě, co už dnes víme, není odtud cesta zpátky."

Konečný efekt jsme předpovídali už posledně a dopadlo to přesně tak, jak jsme očekávali: 10 % z výtěžku turné půjde ekologickým organizacím. Za každý prodaný lístek se vysadí jeden strom. A fanoušci, kteří na koncert přijedou veřejnou dopravou, by měli dostat slevu na merch. Je to dost? To už nechť drahý čtenář posoudí sám.

A ještě jedno ohlédnutí k minulé řadovce. O ní už otec dvou dětí poprvé v kariéře neprohlásil, že bude poslední. A nestalo se tak ani nyní. Proč? Souvisí to se změnou vnímání sebe sama. Pamětníci starších rozhovorů si možná vzpomenou, že Martin mnohokrát mluvil o tom, že má problém sám sebe vnímat jako rockovou hvězdu. Nebo popovou celebritu, chcete-li. I díky pandemii a izolaci si ale uvědomil, že jeho role na světě spočívá v tom, aby jednoduše byl umělcem. Aby tvořil muziku a těšil se z ní spolu s fanoušky. Může se to zdát absurdní, ale po více než dvaceti letech se konečně smířil s tím, kým je. A tak už dnes říká, že bude dělat hudbu tak dlouho, jak jen bude moct. I kdyby to už dávno nikoho nezajímalo.

S tím souvisí i další osobnostní růst. V dobách prvních dvou studiovek, které mu dodnes řada čtenářů i zde v diskuzi bude předhazovat jako to jediné dobré, co v životě udělal, mu bylo lehce přes dvacet, neměl mnoho odžito a byl plný nejistot. Jak sám vzpomíná, byla to také doba, kdy existovala spousta škatulek - tohle rádio hrálo britpop, támhleto rádio zase jen alternativu a podobně. "Bylo to skoro až rasistické", říká se smíchem.

Dnes už ale žádná žánrová omezení neplatí. "Spousta pravidel o tom, jak musejí určitá alba vypadat a znít, je pryč. Pro lidi se stalo normálním, že si pustí Olivii Rodrigo a hned potom AC/DC. Desky jako celky už také nejsou nedotknutelné jako v minulosti. Řadu donedávna platných zákonitostí byste dnes vyhodili z okna," vysvětluje. "I proto jsme na 'Ghost Stories' mezi všechny ty intimní, skoro až indie věci zařadili rozjásaný taneční singl 'A Sky Full Of Stars'. I on měl dříve podobný zvuk jako zbytek nahrávky, ale cítili jsme, že si ta písnička říká o takový zvuk, jaký nakonec dostala. A tak jsme to udělali. Je hrozně osvobozující mít tu možnost. A vědět, že se už nemusíme zabývat tím, co si kdejaký hudební purista myslí, jako tomu bylo v době, kdy nám bylo o dvacet let méně."

Znamená to tedy, že další řadovky už nebudou zvukově ucelené a kompaktní jako dříve a ještě více se přiblíží tvorbě popových zpěvaček typu Katy Perry nebo Rihanna, kde každý song zní úplně jinak, protože je doba singlů? To si pište. A asi to není úplně dobrá zpráva. Jestli totiž měli v minulosti Coldplay přes všechny zvukové experimenty jádro v dobré písničce, tak do budoucna to už nemusí platit. Poprvé totiž angažovali Maxe Martina.

A tak, jak se nejslavnějšímu popovému producentovi světa podařilo proměnit spoustu umělců v prefabrikovaný žvýkačkový pop bez chuti a zápachu, je dost pravděpodobné, že teď zničí i Coldplay. A možná taky Adele, protože i na její nové desce se podílí, ale to už je jiný příběh.

V tiskových zprávách se dočtete, že "Music Of The Spheres" je koncepční album inspirované vesmírem. "Tento koncept má původ ve 'Hvězdných válkách' a čtveřice si s ním pohrává už od roku 2010. První úvaha, jak by zněli hudebníci z různých světů, napadla Chrise Martina při sledování 'Nové naděje' a legendární scény v baru Mos Eisley. Během jedné dekády se rozvinula do dvanácti písniček, které tvoří planetární systém s názvem 'The Spheres' obsahující devět planet, tři přírodní satelity, hvězdu a mlhovinu." tvrdí oficiální tisková zpráva.

Jenže to nefunguje. Devět samostatných songů sice opravdu zní, jako by každý byl z jiné planety, ale celé to nabourávají různá intra a mezihry, které jednak za moc nestojí samy o sobě, jednak (a to hlavně) jsou na místech, kde to nedává smysl, což je příklad první a předposlední položky tracklistu. Nebo naopak chybí tam, kde by se hodilo je mít, což je příklad sedmé a osmé skladby, kde je ten kontrast nejvíce slyšet. A i texty se toho tématu dotýkají spíše okrajově a vágně, než že by tvořily nějaký příběh.

A tak víc než nad planetami budete přemýšlet nad tím, kam byste jednotlivé písně zařadili, protože to album zní v podstatě jako bestofka skupiny. Snad každou skladbu lze umístit na jednu ze starších desek, kam by se svým zvukem skvěle hodila. "Higher Power" by se neztratilo na "Mylo Xyloto", "Humankind" by se vyjímalo na "A Head Full Of Dreams", "Let Somebody Go" by seděla nálada "Ghost Stories" a "Human Heart" zase "Everyday Life".

Nezapadá tam snad jen vlezlá "Biutyful", která zůstává v hlavě zbytečně dlouho, a samozřejmě "Coloratura", jež ukazuje cestu, jakou by se, doufejme, mohli Coldplay dát příště. Desetiminutový opus s celou řadou melodických vzestupů a pádů, různých instrumentálních vyhrávek a celkově zcela nekomerční snahou o prioritně v dobrém slova smyslu vznešené umění, je všeříkající. Ukazuje, že devátá studiovka není jen o hradu postaveném z marshmellow, jak ji nazval hlavní protagonista, ale že na ní pořád najdete hudebně i textově zajímavé kousky.

Škoda jen, že jich je tak málo. Když se totiž podíváme jen na ty texty jako takové, stojí za pozornost ještě duet se Selenou Gomez a spolupráce s BTS v podobě "My Universe". Jinak je to lyricky banální až běda a na to u této kapely nejsme zvyklí.

A ano, "My Universe". Největší a nejdiskutovanější hit aktuální sbírky. Cynik by řekl, že snaha zavděčit se pubertálnímu publiku v zásadě jednoduchou písničkou a přizvat si k tomu korejskou senzaci smrdí vykalkulovaností a snahou ukázat, že "my to přece s tou rovností myslíme vážně". A možná na tom i něco je. Fakta jsou ale taková, že to byli BTS, kdo inicioval snahu o spolupráci, nikoliv ostrovní kvarteto.

A když jsme mluvili o tom textu - skladba staví obě formace do role jakýchsi zástupců obou stran zeměkoule a vysvětluje, že láska překoná všechny bariéry - rasa, sexualita ani nic podobného ji nemůže zastavit. A opět byste mohli namítnout, že je to přece každému jasné. Ale vzpomeňme si třeba na japonskou princeznu Mako, která se před pár dny dostala do všech médií proto, že se vzdala šlechtického titulu a bezmála třiceti miliónů korun proto, aby se po dlouhých peripetiích mohla vdát za neurozeného spolužáka ze školy. V tu chvíli je taková písnička na místě. A ke všemu je to navíc opravdu dobrý popový hit.

Jenže tím už taky i končíme. "Music Of The Spheres" je v zásadě ryze popová deska, která má za úkol zbourat hitparády a zaplnit stadiony. To se jí daří. Ale ve svém vesmírném konceptu se rozpadá. Na jednu stranu totiž frontman tvrdí, že už vedle sebe může všechny songy skládat halabala, ale nakonec mezi ně stejně zase dá intra, aby je pomyslně propojil. Jako by se bál, že mu singl za singlem neprojde, a chtěl se napůl vrátit zase zpátky do formátu kompaktní kolekce. Ta rozkročenost tomu škodí. A poslouchat album jako celek nedoporučujeme.

Mnohem lepší je vytáhnout si z něj ty songy, které vás baví, a dávkovat si je samostatně. Samy o sobě jsou totiž ve většině případů přinejmenším lehce nadprůměrné. Pak vám ale zase zůstane v ruce prakticky jen EPčko. A to je, při vší úctě ke všem, kteří se něm podíleli, a s vědomím toho, že se pořád alespoň na 6 z 10 vyšplhá, trochu málo. I tak bohužel novinka zůstává dosud nejslabším počinem v historii skupiny. Snad nám pandemie dá sbohem, a budeme moci kvality "Music Of The Spheres" okusit i naživo a dojem si zlepšit. A když ani to nepůjde, mělo by být další v pořadí zase experimentálnější album. Tak třeba to vyjde tam.