Ještě než se pustíme do rozboru nového díla na molekuly, je třeba vysvětlit tu největší marketingovou bombu, která se kolem něj udála. A sice, že "kapela s deskou nepojede na turné, protože chce chránit životní prostředí". Přesně takový nadpis už jste určitě viděli v nejednom médiu, protože je to přesně ten clickbaitovský titulek, který si většina lidí rozklikne, ať už je Coldplay zajímají, nebo ne. A jak už u to u takových článků bývá, skutečnost je zase trochu jinde.

Pravdou je, že skupina takové prohlášení opravdu vydala. Co už se ale v překladu ztratilo, je fakt, že ten reálný důvod je mnohem prozaičtější. Toto album totiž není vhodné na stadiony. Až na pár výjimek na něm nejsou hity. A jak formace v předstihu oznámila, je to z jejich úhlu pohledu experimentální nahrávka. A každý, kdo si ji poslechne, musí uznat, že zahrát ji naživo a udělat z ní páteř vystoupení na další dva roky je nesmysl. Jak budete na stadionech zpívat kostelní chorály? Jak tam dostanete gospel? Co všichni ti hosté? A vážně dává smysl jet na turné s jedním novým hitem?

Po původně jediném ohlášeném koncertě v Jordánsku, kde se dost práce se všemi těmi exotickými zvuky a samply odvedlo v postprodukci a kde nebyli přítomni diváci (to platí pro ten, který můžete vidět na YouTube, po jeho natáčení ale kapela odehrála v Ammánu ještě jeden, kde už fanoušci byli), vyšlo najevo, že turné nakonec samozřejmě bude. Jen bude o poznání kratší, bude ve stylu podobně koncipované šňůry ke "Ghost Stories" (například v Londýně hráli pánové před pár dny pro tisíc lidí v Národním historickém muzeu) a za nějaký rok a půl už by skupina měla hrát zase i v Evropě na stadionech. A můžete se vsadit, že s odkazem na tento PR fail, který jí její odpůrci budou připomínat ještě dlouho, nakonec udělá Martinova parta jediné možné východisko. Začne dávat výtěžek z turné k příští, už oznámené a zcela určitě zase hitové desce organizacím, které se starají o životní prostředí.

Co je ještě nového? Pokud sledujete dění kolem Coldplay podrobněji, možná jste si všimli, že v průběhu kampaně k novince se po světě začaly objevovat letopočty 1919. Ty odkazují k době, kdy měl kapelu bubeníkův pradědeček. A její členové jsou na obalu "Everyday Life" vyobrazeni spolu s ústřední čtveřicí. Což je mimochodem úplně poprvé, co se tito čtyři na coveru nějaké své studiovky objevili. Poprvé tady taky uslyšíte sprosté slovo. A je to také po mnoha letech prvně, co se o nové řadovce nemluví jako o úplně poslední. K tomu Chris Martin dodal vysvětlení: "Vždycky jsme ke každé desce přistupovali s tím, že do ní otiskneme všechno, co zatím známe. A podobně jako když maratonec doběhne závod a někdo se ho zeptá: 'Kam poběžíš zítra?' se i on zarazí a odpoví: 'Počkej, nech mě na chvíli vydechnout.'"

A proč vlastně Jordánsko? Formace hledala pomyslný střed světa, kde se střetávají různé kultury, a také místo, kam se běžně se svým turné nepodívá, protože je to pro ni kvůli chybějící infrastruktuře příliš drahé. A také to dobře doplňuje koncept samotného alba.

Zájemce o pochopení motivací k tomu, proč zní "Everyday Life" tak, jak zní, bude ale hlavně po předchozích zkušenostech zajímat jediné - co se odehrálo ve frontmanově životě? Svým způsobem následuje stupínky z Maslowovy pyramidy potřeb - aktuálně se dostal do fáze seberealizace. "Ghost Stories" bylo o rozvodu s Gwyneth Paltrow, "A Head Full Of Dreams" o nové lásce a nalezeném štěstí s Anabelle Wallis, tu ale v říjnu 2017 nahradila Dakota Johnson.

S ní Chris chodil na koncerty Nicka Cavea a Radiohead, venčili spolu v Malibu psy, začali dobře vycházet s Gwyneth i jejím novým manželem Bradem Falchukem a pak se kvůli přístupu Dakoty a její snaze budovat kariéru a nerodit děti dočasně rozešli. Byla to ale právě jeho exmanželka, kdo je dal zase dohromady, a jelikož toto zamilované období stále trvá, vyvstává otázka, o čem může kapela formátu Coldplay po dvaceti letech existence zpívat dál. No, přece o problémech světa. O politice. Donaldu Trumpovi. Rasismu. Uprchlících. A protože tihle muzikanti jsou, jak víme z dokumentu "A Head Full Of Dreams", hodní kluci, tak hlavně o sjednocení.

"Dneska vám politici i média předhazují, že taková a taková skupina obyvatel je pro vás nebezpečná. Že jsou to nepřátelé a nepřejí vám nic dobrého. Jsem si vědom toho, že spousta lidí nemá to privilegium cestovat po celém světě jako my, a tak tomu snadno uvěří. Vždyť jen v Americe je celá čtvrtina lidí, která nikdy neopustila ani vlastní stát uvnitř USA, natož aby se podívala do Evropy, Asie nebo Afriky. Když ale cestuješ, můžeš vidět, že lidé jsou všude na světě stejní. A my, kteří máme tu možnost oslovovat svou hudbou lidi globálně, bychom se měli snažit toto připomínat," říkají.

Na albu, jehož základní kostra vznikla v Toskánsku a jež je i přes svou střídmou délku rozděleno na dvě poloviny označované jako "Sunrise" a "Sunset", je podobně smýšlejících písní většina. Po intru, na němž paradoxně nehraje jediný člen kapely, nýbrž italský smyčcový expert a producent Davide Rossi (ex-Goldfrapp), jenž má na svědomí i smyčce ve "Viva La Vida", se rozjede "Church". Jediný opravdový lovesong na celé nahrávce, v jehož závěru zpívá arabská zpěvačka Norah Shaqur a na němž se podílel také pákistánský performer Amjad Sabri, jehož otec Ghulam Farid Sabri byl významný indický zpěvák a básník.

"Trouble In Town" už ale odkazuje na občanské nepokoje a policejní brutalitu, kterou dobře ilustruje závěrečná část skladby. Pro posluchače rádií bude nejznámějším songem nové studiovky "Orphans", jenž zde má podobnou úlohu jako "A Sky Full Of Stars" na "Ghost Stories". I v tomto případě jde o mainstreamově přijatelný hit, který album prodá, zároveň ale v textu navazuje na koncept desky jako takové. Pro mnoho lidí tak bude překvapením, že za euforickou melodií najde vzlykání sirotků a uprchlíků, kteří poslouchají zprávy o pádu bomb na jejich domovy a marně doufají, že se snad jednoho dne vrátí do své země a zase se jednou shledají se všemi svými přáteli.

Také druhá z dvojice ve stejný den vypuštěných ukázek, tedy "Arabesque", nese tíživé téma. V duetu s francouzským zpěvákem Stromaem, jehož singl "Alors On Dance" je dobře známý i u nás, zpívají oba vokalisté o tom, že mohou být navzájem tím druhým, že spolu sdílejí jednu krev. Za zvukem orientálně znějících trumpet, pozounu a jednoho nezvykle dlouhého sóla na saxofon, jež je nejoblíbenější částí alba z pohledu Guye Berrymana i Johnnyho Bucklanda, se tak skrývá další píseň o jednotě.

To třeba taková "Guns" s ironicky myšleným refrénem o tom, že zbraní potřebujeme více, je prý výsledkem Martinovy představy o tom, jak by to znělo, kdyby se Bob Dylan rozhodl přezpívat nějaký kousek jeho oblíbenců Rammstein. Což je asi největší pitomost, jakou si k novému počinu můžete přečíst.

"Cry Cry Cry" je návrat do šedesátek s odkazem na song "Cry Baby", který proslavila Janis Joplin, a zaujme tím, že se v něm frontman naučil zpívat tak vysoko, jak se mu to ještě nepodařilo. Vzorem mu byl Frank Ocean, a dokonce i film "Back In The Future".

Jeden z mála možný singlů "Champion Of The World" pak popisuje svět z pohledu kluka, který chtěl být in jako jeho spolužáci, ale nedařilo se mu to, a tak v něm rostla frustrace. Podobnost s pánem v Bílém domě je jistě jen náhodná, ve skutečnosti je totiž píseň o Scottu Hutchisonovi, frontmanovi skupiny Frightened Rabbit, který loni spáchal sebevraždu, a skladba byla vydána v den jeho narozenin.

Zpátky k intimitě nás vrací překrásná klavírní balada "Daddy", v níž se Coldplay nejen pokusili vcítit do pocitů dětí hudebníků, zatímco oni jsou na turné, ale také je to kritika sociálního systému a trestního práva, které spoustě tatínků nedovolí vídat se se svými dětmi. Ten text možná leckoho i rozpláče.

A jelikož je píseň s videoklipem z dílny tvůrců "Wallace & Gromita" jednou ze dvou nejsilnějších položek novinky, je potřeba zmínit i tu druhou. Podobně křehce vystavenou "Everyday Life", v jejímž druhém refrénu zpívá i Will Champion se svou ženou Marriannou a která kolekci uzavírá myšlenkou: "Všichni trpíme. Držte se."

Pokud by album bylo složeno jen z těchto songů, dostalo by osmičku. Jeho součástí jsou ale další miniskladby, intra a mezihry, které víc než cokoliv jiného připomínají nedokončené pokusy a dema. Třeba "BrokEn" je sotva dvouapůlminutový gospel. "Old Friends" je jen jakási vybrnkávaná mikropísnička o kamarádovi Tonym, který zpěvákovi údajně zachránil život, ale sám už není mezi živými. "When I Need A Friend" je kostelní chorál sboru London Voices, jenž opět skončí dřív, než se v něm něco stane. "بنی آدم" (do latinky přepisována jako "Bani Adam") obsahuje perskou báseň. A "WOWTP / POTP" zase nabídne pouze heslo "Power to the people".

Jejich pravděpodobným účelem je nahrávku dozdobit, přidat něco navíc, nabídnout hloubku. Nic by se ale nestalo, kdyby tam tyto příspěvky chyběly. Také je zřejmé, že ačkoliv je novinka nejsnáze přirovnávána ke "Ghost Stories", není tak perfektně vyvážená a doladěná. S největší pravděpodobností také bude mít v přehrávačích fanoušků kratší životnost než právě rozvodová kolekce.

Hlavní ale je, že když ji doposloucháte, měli byste v sobě najít pocit klidu a míru. A i když to Coldplay nikde neřekli takto napřímo, tak když se nad tím v kontextu celého díla trochu zamyslíte, dojde vám, že to je přesně to, o co jim šlo.