Bylo pro tebe ve filmu "Marťanské lodě" těžké hrát sám sebe, nebo jsou náročnější všechny ty ujeté postavy, které jsi ztvárnil v seriálech a televizních filmech? A v čem je to pro tebe jiné, pokud je?

V seriálech jsem hrál většinou něčím hodně stylizované menší role. Šlo o to být výrazný, aby si divák za půl hodiny nebo třeba v dalším díle okamžitě vzpomněl, co to je za chlapa a jakou roli má v příběhu. Tady jsem na plátně celý film. Honza Foukal chtěl, aby postava měla nenápadný vnitřní vývoj. Ale nechci říkat předem, co se bude v příběhu odehrávat. Snažil jsem se být co nejvíc civilní, vypnout všechna větší gesta a tak.

Tvou partnerku hraje Eliška Křenková. Spolu jste se potkali už vícekrát, hráli jste ve filmu "Nonstop lahůdky" nebo v seriálu "Boží mlýny" a dobře vám to spolu na plátně funguje (jste takoví jakoby Hanzlík a Kolářová). Byli jste od začátku jasně zvolená dvojice, nebo probíhaly normální castingy?

Probíhal casting. Já o tom nevěděl, ale oni zkoušeli i mne. Přišlo tam asi deset krásných a většinou úplně skvělých hereček. Producenti hledali tu, která se bude pro roli hodit spíš pocitově, a vybrali jinou než Elišku. Já si ale pamatoval, jak jsme s Elou při předchozím natáčení rádi mluvili o filmech, o životě. A obdivoval jsem její nasazení a schopnosti, takže jsem poprosil, jestli by to nemohla být nakonec ona.

Zároveň to tedy byla tvá dosud největší role. Jsi otevřený i dalším filmovým projektům, pokud by přišly?

Ano, ale už mám za sebou ten stav, kdy mi přišlo jako strašná sranda v něčem hrát a bylo mi jedno v čem. Stojí to dost času a ježdění tam a zpět. Při čekání na záběr v hereckém karavanu se nedá nic - ani číst, ani spát, často to zabere opravdu úplně celý den, kdy si buď opakujete scénář nebo jen klábosíte s kolegy. Takže abych do toho šel, muselo by to celé nějak stát za to. Hrál jsem asi v deseti věcech a na některé z nich vzpomínám moc rád. Taky si ale pamatuju ten pocit, že kvůli tomu musím odkládat jiné věci, na kterých mi záleží.

"Marťanské lodě" je i kniha básní, které jste s Alenou Černou vytvářeli hravou formou. Vylosovali jste několik slov a ta jste pak každý musel použít ve své básničce. Kdo tuhle hru vymyslel? A jak často jste se takhle bavili. Máš na to nějakou vzpomínku, příběh k tomu?

Psaní básní na pět slov jsem vymyslel před lety v Jihlavě na Festivalu dokumentárních filmů. Pavel Klusák mě tehdy požádal o soukromé koncerty pro jednoho diváka. Seděl jsem v místnosti a venku stála fronta lidí, na každého jsem měl pár minut a zahrál mu písničku na přání. Přišlo mi to ale málo, tak jsem jim řekl, ať mi napíšou pár slov a já jim pak pošlu dopis s básní. Alence se ten nápad líbil a dělali jsme to pak spolu často na různých místech, abychom se pobavili. Dost jí to šlo. Dokonce jsme občas vzali do hry i někoho známého, kdo šel zrovna kolem.

Jestli se nepletu, jsi podobně hravý i při aranžování nebo psaní písní, například v projektu 29/2. Pomáhají ti při tvorbě pravidla nebo omezení, která si předem vymyslíš? Je pro tebe snazší mít nějak definované hranice než absolutní svobodu udělat si fakt cokoliv?

Miluju koncepty. Nevadí mi, když se v určitou chvíli poruší, ale přijde mi něčím fakt lákavý si udělat plán a jít podle něj. Takový kutilství, dobrodružství. Třeba díky projektu 29/2 jsem se seznámil s několika lidmi, bez kterých bych teď už nechtěl být. Vlastně musím říct, že obráceně to může být problém, protože už pár let píšu sloupky pro Full Moon, kde nemám žádné téma ani omezení. Zrovna teď mám jeden napsat, a absolutně nevím o čem a jak. Ale napíšu ho.

Opravdu se bojíš létat letadlem?

Bojím. Lítám nerad, ale nakonec to dám. Naposledy do Norska s práškem na uklidnění a lahví vína. Přitom ten stroj mě fascinuje. Jak je sakra možný, že se to zvedne ze země? Já nemám rád stísněné prostory. Když můžu, ani nejezdím výtahem. Poprvé jsem letěl v deseti letech do Bulharska a moje máma říká, že jsem byl tehdy šťastný a spokojený. Mrzí mě, že to tak nezůstalo.

Co konkrétně ti na lítání vadí?

Pocit, že nemám věci ve svých rukou. A taky ten permanentní hukot. Je paradoxní, že mám hodně rád rozhlasovou hru "Let do nebezpečí". Ta se odehrává celá v letadle.

Na svém facebooku často popisuješ sny, co se ti zdají. Teď ti dokonce vyšly posbírané do knihy "Ztracení kamarádi". Ty sny jsou hodně neobvyklé a vždy až neuvěřitelně konkrétní. Máš nějaký trik na to, jak si sen tak dobře zapamatovat?

Ono to trochu klame tělem, zapamatuji si jeden zajímavý sen za pár týdnů. Tedy ten s delším příběhem. Fragmenty příběhů si naopak pamatuji téměř každé ráno. Jestli mám něco doporučit, tak mít na nočním stolku telefon či záznamník a hned po probuzení si sen namluvit. Třeba už za minutu vím polovinu z toho, co jsem si pamatoval v prvním okamžiku. Sranda je ten rozespalý hlas poslouchat, když sen přepisuju. Hlas umírajícího starce.

Co se ti zdálo naposled?

Dnes se mi zdálo, že můj táta sedí v rádiu Proglas, je tam natáčen dokument. On klepe na poličku na zdi a říká, že by udělal lepší a ještě by ji výhodně prodal. A okolo běhají malé děti.

Míváš sny, ve kterých se lítá? A jsou to noční můry, nebo v ti ve snu lítat nevadí?

Mám často sen o tom, že zjistím, že můžu buď létat nebo skákat jako luční koník. Nefunguje gravitace a je to nesmírně krásný. Dívám se na věci z výšky. Někdy se u toho rozbrečím štěstím.

Snažíš se svý sny nějak analyzovat, vykládat je, nebo je bereš jen jako zdroj inspirace?

Rozebírám je u psychologa. Tam to je nejzábavnější, protože mám soustředěného parťáka. Většinou ale odháním logiku a chci to přijímat jen tak, s tím tajemstvím. Pravda je, že někdy přesně vím, proč se mi něco zdálo, pokud to odráží věc, co řeším v bdělém stavu. Výjimečně si tedy i nechám snem poradit.

Je pravda, že tě jako herce poprvé obsadil Jan Hřebejk poté, co jste se náhodou potkali ve vlaku a ty ses s ním celou cestu bavil o filmech?

Ano, ale bylo to až pár let po tom náhodném seznámení. Honza byl velmi milej a jeho znalosti o filmech (dle očekávání) omračující. Takže mě pozval na konkurz, já ho vyhrál a pak se těšil na to, že si budeme při natáčení povídat dál. To je fakt jedna z nejdůležitějších věcí. Někdy toho mám hodně, plné dny práce a všeho možného. A nejvíc se těším na obyčejný chvíle s lidmi, kdy sedíme na obědě a děláme srandu nebo si říkáme historky. To mi pak dlouho zůstává. Točit měsíc a půl s Petrem Čtvrtníčkem bylo v tomhle směru velmi hutný!

Jaké máš rád filmy? Který tě zaujal v poslední době a čím? A díváš se na filmy jinýma očima od té doby, co ses stal hercem?

Já jsem jen občasný herec a nemám to ještě tak zdevastované jako hudbu. Když mi bylo třináct, pouštěl jsem si Pink Floyd a vůbec nevěděl, kde se který zvuk bere. Byly to ohromné emoce. Dnes si to sice užiju taky, ale zároveň se mi všechno v hlavě pořád rozkládá na stavební díly: aha, tady jde basa dolů a varhany hrají tohle a kytara s reverbem tohle plus virbl je překvapivě konkrétní a teď změnili tóninu… a tak dál. A ty filmy? Možná je to trošku úchylný, ale rád koukám na české snímky osmdesátých a začínajících devadesátých let. Rád bydlím v těch reáliích. Třeba filmy Karla Kachyni jako "Kam pánové, kam jdete", "Dobré světlo", "Městem chodí Mikuláš". Ale i zapomenuté klenoty typu "Krajina s nábytkem" nebo "Antonyho šance".

Mluvili jsme o nočních snech, jaké máš ale sny umělecké, jsou-li nějaké? Nebo už sis všechny splnil?

Mám jeden nápad ohledně své případné sólové desky, ale nechci ho prozradit, abych to neodehnal. Kdyby vyšel, měl bych velkou radost. Pořád mě toho láká spousta. Ale i mimo umění: vést pěknej život, být v přírodě a s kamarády.

Stáváš se čím dál větší celebritou, a to nejen díky filmu. Třeba na poslední desku Květů jsem zaznamenal dost reakcí i od lidí, kteří vás běžně neposlouchali. A protože něco takového dřív nebo později přijde, zeptám se už teď: Přijal bys účinkování v show typu StarDance nebo Tvoje tvář má známý hlas? A proč?

Já mám pocit, že pořád stojím někde v undergroundu a do světa masovější kultury se nehodím. Musel bych asi přistupovat ke spoustě věcí jinak. Jsem hodně zvídavý a nemám rád předsudky, takže nikomu nic nevyčítám. Ať si klidně Nick Cave hraje v pitomé reklamě na kafe, pro mě to bude pořád chlap, co píše skvělý písně. Jen mám dojem, že se do toho světa nehodím a ani ten svět nezajímám.

S Květy jste začali dělat doprovodnou kapelu pro Lenku Dusilovou. Něco jako když hráli Pearl Jam s Neilem Youngem. Zatím jsem vás viděl jen na YouTube, ale tolik energie a tak silnou skupinu měla Lenka naposled snad ve Sluníčku. Rýsuje se nějaká další spolupráce typu společné desky?

Lenka nám řekla, že kdyby měla hrát s kapelou, chce hrát s námi a že tu spolupráci vidí na několik let dopředu. Máme se všichni rádi a baví nás to. Jen je problém, že Lenka plus velká skupina a zvukař, doprava, osvětlovač, manažer - to stojí dost peněz. Ale budeme hrát příští rok na Metronomu, právě před Nickem Cavem, to potěší! Lenka říkala, že by ráda časem napsala nové písničky. Když bude chtít pomoct, udělám všechno, nač mi vystačí síly.

Před časem jsi mluvil o tom, že píšeš román. Jak to s ním vypadá? O čem bude?

Nestíhám to. Mám nápady, ale nejde to spojit se životem, který vedu. Takže bych asi měl zkusit něco menšího. Povídky třeba. Každý měsíc píšu stranu o hudbě do časopisu Host. Pozvali mě tam na jeden rok, od ledna do prosince. Dost si právě na tomhle dávám záležet.

Na závěr se ještě vraťme k "Marťanským lodím". Jak tohle sousloví vzniklo? Kdo byl jeho autorem. A co znamená?

To byla náhoda. Vznikla jednoho letního dne na cestě autem s Alenkou Černou. Zdálo se nám, že má Bob Marley v jedné písni verš o marťanských lodích. Spletli jsme se. A díky tomu dostala sbírka básní takový název. Možná je zajímavý, že anglický název filmu je "Two ships".