Jan Nedvěd je v české kotlině jméno předurčené k hudební kariéře, jeho nositel je známý folkový písničkář. Jaké sympatie kladete ke svému jmenovci?

Spousty jeho písniček mám rád, zpíváme je s kamarády na výletech na vodu nebo u ohně.

Také byste si přál, aby vaše skladby zlidověly a zpívaly se napříč generacemi?

Když slyším kohokoliv zpívat moji písničku, dělá mi to obrovskou radost. Myslím si, že každý skladatel či muzikant by si přál, aby jakákoliv jeho písnička zlidověla.

Pro pseudonym jste se rozhodl právě proto, aby nedocházelo k záměně, aby na váš koncert nepřišli kotlíkáři a nechtěli po vás třeba "Stánky". Stalo se to někdy? Chtěl někdo tenhle song po vás zazpívat?

Právě že vždycky. (smích) A každý rozhovor začínal tím, co mám s Honzou Nedvědem společného. Problém nastal ve chvíli, kdy na koncert přišly dvě skupiny lidí: jedna přišla poslouchat moje vlastní písničky a druhá očekávala "Stánky". Jednou si dokonce stěžovala paní z publika přímo pořadateli, že zneužívám jména Jan Nedvěd. Tak jsem se rozhodl to vyřešit pseudonymem.

Jak vlastně vznikl? Od zdrobněliny Jenda?

Vymyslela mi ho kamarádka Kate Rezková. Chtěl jsem, aby to znělo česky, ideálně aby mě to i nějak charakterizovalo, bylo to jednoduché a vlastně i obyčejné. Napadaly nás šílenosti, ale zvítězila varianta křestního jména, se kterou se dá i trošku hrát.

Začínal jste v kapele Bek Ofis. Toužil jste vždy po sólovém hraní?

Spíše naopak, vždycky jsem chtěl být na pódiu s dalšími muzikanty. S první kapelou jsme byli klasicky čtyři kamarádi zapálení do muziky, trénovali jsme v garáži, hráli pro pár lidí. Časem jsme si ale každý našel trošku jiný styl a hlavně každý z nás se chtěl věnovat hudbě jiným způsobem.

Je pro vás lepší hrát sólově, nebo s kapelou?

Nejradši mám koncerty s kapelou, ideálně na nějakém open air festivalu, prostě venku, v létě. Miluju to a nemůžu se dočkat, až se zase bude možné potkávat na hudebních akcích.

Zpočátku jste psal anglicky. Co vás přesvědčilo o tom, že se máte orientovat spíše na češtinu?

Anglických songů jsem napsal dvě celá alba, ale časem jsem zjistil, že ačkoliv mě angličtina velmi baví a krásně zní, nebudu jednoduše nikdy takzvaný native speaker, a nebudu mít tedy žádnou výhodu oproti textařům narozeným v Americe nebo Británii. Musel bych tam žít, znát slang a eliminovat i ty nejmenší chyby a nejasnosti. Druhý důvod byl ten, že prorazit v zahraničí je extrémně složitá záležitost a žádá si opravdu veškerou pozornost, energii a nasazení. A i tak je ta šance dost malá. Ačkoliv mám své cíle, hudba pro mě musí být primárně radostí, ne prací.

Období pandemie je stopkou pro veškerou kulturu. Myslíte si, že jste si vybral dobré načasování pro vydání debutu?

Vybral jsem si takové načasování, které vyhovuje mým fanouškům. Pro ty hudbu dělám, díky nim můžu vystupovat a tvořit. Album je pro mě souhrnem dosavadní tvorby a zároveň trošku mezníkem. Od teď budu více experimentovat, chci zkusit práci s novými producenty a ničím se příliš nevázat. Stále ale chci tvořit pravidelně, aby každý, kdo mě poslouchá, věděl, že nebude čekat na něco nového rok.

Deska nese název podle skladby "Silnější". Tou chcete posluchačům dát naději, že se vše dá zvládnout a že negativní věci jsou sice nepříjemné, ale posilují nás. Myslíte si, že je třeba dodat lidem odvahu?

To je dobrá otázka. Někomu to nic neřekne a to sdělení přejde. Já ale při té písničce opravdu myslel na konkrétní lidi, kteří potřebují dodat odvahu, a z toho, jak se mnou komunikují, vím, že někdy i obyčejná písnička dokáže člověka nakopnout. Netvrdím, že jsem nějaký hudební spasitel, to vůbec ne. Dělám pop, snažím se, aby byl chytře vystavěný a bylo v něm něco jiného, co by bystřejší ucho ocenilo. Sám ale inklinuju k zapamatovatelným melodiím, které se dají snadno zazpívat. Takže se pokaždé snažím ty dva směry spojit dohromady a občas napíšu písničku o silnějším tématu, například o šikaně.

Stal jste se i vy terčem šikany? Máte nějaký recept, jak ji ustát a jak proti ní bojovat?

Stal jsem se terčem posměšků za svůj vzhled a neschopnost udělat určité cviky v tělesné výchově ve škole. Trápilo mě to, ale našel jsem si kamarády mimo školu, v divadle, a ti mi ukázali úplně nový svět. Základem je to především komukoliv říct a neutápět se v tom sám. Při tvorbě klipu jsme se spojili s nntb.cz, což je projekt studentů, kteří našli velmi zajímavý a hlavně jednoduchý způsob, jak na šikanu upozorňovat.

Co vnímáte za další problém, na který je potřeba upozornit?

Každý den mi běhá hlavou otázka, jestli se pustit do upozorňovaní na politickou situaci. Zatím jsem ale vždycky došel k závěru, že to není něco, co bych dokázal dobře komunikovat. Nejsem satirik a mám trošku obavu z toho, jak by to mohlo vyznít. Co jsem ale musel udělat, bylo alespoň symbolicky poděkovat všem, kteří 17. listopadu 1989 měli odvahu protestovat proti komunismu, a to písničkou a klipem "1989".

Kolekce je vlastně vaše best of za tři roky sólového vystupování - obsahuje deset písní a tři speciální bonusy. Co jsou ony přidané songy zač?

Ano, je to souhrn doposud vydaných singlů Do alba jsem je zabalil proto, aby si především moji nejvěrnější příznivci mohli fyzicky na skladby sáhnout, aby je mohli mít doma u sebe. Bonusy jsou songy, které většinou hrajeme na koncertech, i když jsou starší, některé dokonce vydané ještě pod mým občanským jménem (Jan Nedvěd).

Váš táta býval taky muzikantem. Radil jste se s ním, když jste album "Silnější" připravoval?

Má hodně zkušeností, ať už z hraní nebo z manažerování interpretů. Dívá se na moji tvorbu zdravě kriticky, chápe souvislosti i celý hudební obor, má nadhled jak umělce, tak businessmana a hodně mi přeje úspěch. Zároveň má svoji představu o tom, jak má píseň znít, co je v ní důležité. Samozřejmě by bylo zvláštní, kdybychom se na všem shodli. Díky němu mám ale především veškerý hudební základ - on se mnou chodil na nauku, už když mi byly čtyři, a taky mě přihlásil do hudební základky. Pak ale nesmím opomenout i moji maminku, která se mnou trávila dlouhé hodiny u klavíru. Ale abych odpověděl, debut jsme příliš neprobírali, spíš řešíme konkrétní písničky.

Díky těmto základům hrajete na bicí, basu, klavír a kytaru, zastoupíte tak celou skupinu. Jak moc je to výhoda pro skládání? A po kterém nástroji sáhnete jako po prvním, když chcete složit píseň?

Když skládám, je primárním nástrojem klavír, ale tak ve třetině případů začínám na kytaru. Sice hraju i na jiné nástroje, ale nedělám to pravidelně a mezi muzikanty bych určitě netvrdil, že jsem například bubeník. Jen mě hudba i jednotlivé nástroje šíleně baví. Bez kapely se ale neobejdu. Jsem rád, že ji mám.

S kým jste na albu spolupracoval?

Producentsky především s Ondřejem Žatkuliakem z Rooftop studios. Tam vznikl celý zvuk prakticky všech písniček. Ondra mi skvěle rozumí a já mám poprvé pocit, že někdo chápe, co chci ve finále vytvořit. Zároveň chci poděkovat zpěvákům Ondřeji Izdnému, Karolíně Tothové, Karolíně Neuvirthové, taky Danielu Vrbovi, Honzovi Vondryskovi, Tomáši Peckovi, rapperovi Abdemu a mnoho dalším, bez kterých by nahrávky nemohly vzniknout.

Hrajete mainstreamový pop. Čím se podle vás lišíte od hojné a podobné konkurence? Co je vaší silnou stránkou?

Velmi rád pracuju s vokály a na nahrávkách často uslyšíte třeba pětihlas. Za silnou stránku považuju i melodické linky. V písničkách, které píšu, pokaždé najdete alespoň kousek, který si zapamatujete. A myslím, že se odlišuji relativně neagresivní barvou hlasu. Nemám charakteristický chraplák ani temný bas. Rád zpívám vysoko a stále pracuju na tom, abych měl velký hlasový rozsah a přitom jsem zněl vlastně docela obyčejně. Baví mě se zlepšovat a posouvat.

Píseň "Nepůjdeme spát" zremixovali DJové Michael C a Jean Luc. Remixy popových songů nejsou v naší vlasti moc časté. Jak se to tak přihodí?

Jednoduše jsem klukům napsal, protože se známe už z minulosti. Oba je track bavil, tak vytvořili remix, za což jsem velmi vděčný. Baví mě poslouchat, co s tím provedli.

Ještě když jste účinkoval v Bek Ofis, jste vy a vaši kolegové ze skupiny prohlásili, že se v roce 2022 rituálně zastřelíte na pódiu, abyste zůstali nezapomenutelní. (smích) Platí to stále, nebo zvolíte jinou alternativu, aby se o vás jinak mluvilo?

Já doufal, že tohle zůstane nikdy nevyřčené! Vůbec nechápu, jak tohle můžete vědět a kde jste to zjistili. (smích) Ale zrovna včera jsem si na to vzpomněl, že by mi vlastně zbýval už jen jeden rok života. Opravdu jsme se ještě v původní sestavě první kapely rozhodli pro takovou šílenost. Ale velmi rychle jsme to opustili. Radši tu ještě pár let zůstanu.

Skládáte také pro jiné autory. Pro koho například? Je těžké napojit se myšlenkou na někoho jiného? Není lepší tvořit jen pro sebe?

Občas skládám pro jiné interprety a je to něco, co mě skutečně dost baví a obohacuje. Právě proto, že se musíte pokusit pochopit toho druhého, takže je to trošku zápřah jiných částí mozku. Momentálně jsme dokončili písničku "Ještě jednou" pro nadaci Na draka, která má za cíl boj s SMA. Vyjde na podzim, i s klipem, a protože se na ní podílela celá řada umělců, věřím, že si najde svoje fanoušky.

Skládáte i muziku pro reklamní spoty nebo pro hudební banky. V čem se tato práce liší od vlastní tvorby?

Není to úplně pravidelné, ale taky mi to dělá radost. Nevím, proč mě baví být pod určitým tlakem a stresem. Mít deadline a ještě to udělat podle zadání má určité kouzlo a nutí to člověka přemýšlet rychle a s ničím se nepárat, zkoušet a věci dokončovat. To je asi hlavní rozdíl v přístupu.

Jde vám lépe, když máte volnou ruku, nebo když musíte skládat podle zadání?

Když mám určitou formu tlaku, jsem radši a taky se zvyšuje šance, že písničku skutečně dodělám. Mám jich totiž pár nedokončených, a to už celé roky.