Co vás vedlo k tomu uspořádat ceny NSMVA? A proč právě teď?

Martin Müller: Chtěl jsem přihlásit svůj klip na festival klipů a tady u nás nic nebylo, jen v zahraničí. Tak jsem to řekl Davidovi Laňkovi a on řekl: "Tak nějakej založíme."

David Laňka: Jenomže od myšlenky k realizaci to trvalo čtyři roky. Nejprve jsme mysleli na to, že ceny budou domácí, ale jak jsme zjišťovali podmínky, za jakých vznikají videoklipy i jinde ve světě, řekli jsme si, že by byla škoda zůstat jen na domácí půdě.

Jak to myslíte?

DL: Hudba a obraz jsou srozumitelné pro všechny. A všude na světě jsou nesmírně kreativní tvůrci, jejichž práce si zaslouží ocenit. Jenomže pokud netočíte pro Beyoncé nebo pro Kryštof, nemáte šanci o sobě dát vědět, protože klipy, nakonec stejně jako filmy, točí pořád dokola ti samí lidé. A když už někdo náhodou někomu novému dá šanci, je to nahodilé, nesystematické, jen takové plácnutí do vody. A my chceme objevovat nové talenty, aby si jich všimli hudebníci, a to klidně napříč světem.

Jaké jsou ty podmínky, o kterých jste mluvil?

DL: Pokud netočíte pro mainstreamovou kapelu nebo interpreta, tak to vlastně všichni dělají za náklady. Kapela zaplatí techniku, a všichni na profesních složkách do toho jdou často jen za jídlo.

Má to smysl?

MM: Má, protože si na videoklipech můžete vyzkoušet nové postupy, technologie, doslova se profesně vyřádit.

Takže kdybychom to převedli do řeči peněz...?

DL: Tak v tom případě pro interprety a kapely, kteří začínají nebo prostě nejsou tak slavní, aby je hrála rádia a oni vystupovali v televizních show, se to pohybuje kolem dvaceti tisíc. A pokud točíte pro ty mainstreamové interprety, dostanete od vydavatelství osmdesát tisíc. A když to kapela chce mít hezčí, musí přitlačit ze svého.

MM: Pár takových se najde, a ono je to pak na těch klipech vidět. Netočí je proto, aby měli obrázky na svou písničku, ale protože jim jde o to udělat něco, co podpoří jejich image, na co budou moci být pyšní.

Můžete jmenovat?

MM: Tata Bojs například.

DL: A Monkey Business. Je jich víc, ale zase ne tak moc.

Mluví vydavatelství do toho, jak bude výsledek vypadat?

MM: Z vlastní zkušenosti vím, že ano.

DL: A někdy se zase lekne interpret, jestli ten nápad, ze kterého byl nadšený, není na jeho cílovou skupinu trochu moc. To taky mluvím z naší zkušenosti.

A když už video vznikne, zbývá k prezentaci jen online…

DL: Ano, máme tu jednu hudební televizi, ale její sledovanost není taková, aby takzvaně někoho udělala. Navíc i ona pouští primárně klipy interpretů, kteří jsou populární, takže ta funkce objevovatele nových talentů tu zase odpadá. Je to začarovaný kruh.

Před pár dny jste uzavřeli přihlášky do prvního ročníku. Co vás na přihlášených dílech překvapilo?

MM: Kolik lidí v Česku točí videa a neví se o nich, i když jejich práce jsou opravdu skvělé.

DL: Že se nám sešly klipy opravdu z celého světa, jako třeba z Íránu, jehož hudební scéna je, myslím si, pro nás absolutně neznámá.

Máte svého favorita?

MM: Ano, ale nemůžeme vám ho prozradit.

Co teď bude v rámci prvního ročníku následovat?

DL: Všechny porotce teď čeká podívat se na klipy a ohodnotit je z hlediska jednotlivých kategorií. Pak musíme vybrat finalisty, což myslím bude ještě docela napínavé, protože kvalita přihlášených prací je opravdu velmi dobrá. Nebude to jednoduché.

Ovlivnila vás nějak covidová situace?

MM: Bohužel ano. Věřili jsme, že původní termín udílení cen na konci dubna budeme moci uskutečnit, ale kvůli aktuální situaci to budeme muset přesunout na léto.

Nepůjdete do online udílení?

DL: Přemýšleli jsme o tom, ale odporovalo by to tomu, o co nám v No Stress Music Video Awards jde - propojit hudebníky s filmaři. Chceme, aby ten večer spolu strávili, aby se seznámili, navázali kontakty. Nejde jen o ty ceny. A proto online vyhlášení nestačí. Chceme, aby si to všichni užili. Budou živá vystoupení, projekce, … Jen holt zatím přesně nevíme kdy.

Davide, jak jste se dostal od PR přes dětské knížky a režírování filmů k pořádání videoklipových cen?

DL: Život je cesta. Od patnácti let jsem chtěl dělat film. Ale doma rozhodli, že bych se měl věnovat něčemu jistějšímu, a tak jsem začal o filmu aspoň psát do novin. U filmu jsem byl chvíli na začátku 90. let, kdy jsem dělal na pěkných projektech, jako byl třeba seriál "Bylo nás pět", ale v té době byla platební morálka v branži lehce nejistá, a protože se mi narodila dcera, potřeboval jsem stálejší příjem. No, a uplynulo pár let včetně odbočky do PR a teď už se kromě psaní věnuji vlastně jen natáčení. A NSMVA vzniklo jako potřeba ocenit tvůrce, kteří do natáčení jdou s odvahou a srdcem.

Jak jste se vy dva vlastně potkali?

MM: Na natáčení.

DL: Ano, takhle prosté to bylo. A protože jsme si sedli, dali jsme to profesně dohromady a naše ženy si často dělají legraci, že jsme spolu víc než s nimi.

MM: Což vlastně není legrace. (smích)

Natočili jste spolu film "Poslouchej", prý je založen na pravdivé události. Jak to bylo?

MM: Bylo to jako v tom filmu. Podívejte se. (smích)

Jaké máte plány do budoucna?

MM: Točit, točit a točit.

DL: A zkoušet nové věci a žánry. Ostatně právě "Poslouchej" je myslím film, jaké u nás příliš nevznikají.

MM: Už když jsme ho začali připravovat, občas se nás někdo zeptal, jestli se toho žánru v našich podmínkách nebojíme. A my odpovídali, že nebojíme.

A byli na něj Češi připravení?

DL: Ale ano, to publikum, pro které vzniklo, ho podle mě ocenilo.

Nejen publikum - snímek měl úspěch i na zahraničních festivalech…

DL: To ano. Až nás překvapilo, jaký měla ta naše vztahová road movie s prvky horroru úspěch. Ale pro mě bylo stejně největší pochvalou, když mi moje dcera řekla: "Ten film je tak pravdivej, jako kdyby byl někdo u nás doma a psal to podle nás."

MM: Jako podle vás?

DL: Víš dobře, že měla na mysli svého přítele. (smích)