"It kills me when I..." jako by v té nedokončené větě songu "Parking Lot" bylo koncentrované veškeré napětí, které Tamara Lindeman vložila do celé desky své formace The Weather Station. "Ignorance" je jako procházka lesem za slunečného podzimního dne, který nikdy neskončí. A to i přes nelehká témata, jimž se věnuje.

Slovo les v odstavci výše nezaznělo náhodou. Les, případně příroda obecně je místem, kde se odehrávají všechny dosud zveřejněné klipy k albu. Příroda a klimatické změny jsou taky tématy jednotlivých skladeb, byť mnohdy schovanými za verše o vztazích ("I don't have the heart to conceal my love when I know it is the best of me"). Lindeman tak zúročuje poslední roky, které trávila na přednáškách a panelových diskuzích týkajících se ekologické krize.

Tím hlavním ale přesto zůstává hudba. Aktuální sestava The Weather Station už dávno překročila hranice standardního folku - saxofon, klávesy, jemné synťáky, smyčce na jejich aktuálním počinu vytvářejí velice příjemný retro nádech. Postaral se o něj Marcus Paquin, producent, který pracoval třeba s Arcade Fire, The National nebo Stars. Do zvuku kapely přidal jazzové nálady, které nahrávku pozvedají na vyšší úroveň.

Na tu nejvyšší ji pak ale pozvedá Tamařin vokál. Vzdáleně připomíná její kolegyně Fionu Apple nebo This Is The Kit. Ležérní, jakoby nezúčastněný. A přece tak moc s vámi. Do ucha vám vplouvají něžné tóny a vy se na nich houpete, aniž byste si uvědomovali, že ty songy, které posloucháte, jsou vlastně docela svižné (či skoro až nervní - jako třeba otvírák "Robber"). Skutečně vydechnout vás skupina nechá až v závěru kolekce ("Trust" anebo dojemná tečka "Subdivisions").

Tahle vzájemná (zdánlivá) nekoherence dělá z poslechu "Ignorance" doslova magický zážitek. Ta deska nepřináší dosud neslyšené hudební postupy ani šokující produkční práci. Přináší deset krásných introvertních písní, které vás obejmou a pohladí. A to někdy stačí.